Miloš Štědroň

Za nádhernou považuji knihu Michaely Čornejové Tvoření nejstarších českých místních jmen. Tak třeba: …Bobróv (bobr), Břevnov (břevno – kláda, lávka přes potok), Klatóv (klát, pařez, špalek), Ronóv (středohornoněmecky rone, “ostrva“, erbovní znamení), Strahóv (verbální základ strah, hlídat, strážit), Třěbóv (třiebiti, tříbit, mýtit …místo vytříbené).

Nebo neméně skvostný Slovník středomoravského nářečí horského typu Jarmily Vojtové, odtud třeba: …kučičí tanec (lidové jídlo – hrách s kroupami). A v horské hanáčtině, jak se tomuto dialektu často říká, zřejmě znají hodně lakomců a skrblíků, protože pro ně mají mnoho označení: skrblant, zgrblant, držgroš, hladňoch, chrtón, škrťa, škrťón. Bez znalosti němčiny asi neporozumíme těmto středomoravským hanáckým slovesům: ruzdamfčit, rusfajruvat, zadamfuvat, zahajcuvat, zahicuvat – to všechno jsou varianty pro zatopit v kamnech.

Už dlouhá léta si čtu v Janu Jeníkovi z Bratřic. Je to krásný a necenzurovaný vhled do české společnosti přelomu 18. a 19. století. Jemu jako důstojníkovi a šlechtici nikdo do sebraných písniček nenahlížel. Chápu, že Sušil, Erben nebo Hanka to měli těžší. Sušil asi nejvíc, protože vedle církevního a světského cenzora se bál i sám sebe. Autocenzura dopadá nevalně. Porovnejte: Jan Jeník z Bratřic:

Naša Anča dlouho spává,

zarůstá jí, kudy scává.

Bude-li tak dlouho spáti,

nebude mět z čeho scáti.

A obezřetný Václav Hanka:

Ach Andulko, vstávej, vstávej,

ne tak dlouho spávej, spávej,

budeš-li tak dlouho spát,

budou se ti hoši smát!

A ještě jednou knihou se zaobírám. Daniela Urbanová a Václav Blažek jsou autory monografie Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma. Kromě etruštiny zde je rétština, faliština, latina, venétština, sabelské jazyky a mnohé další. Mě zaujala myšlenka zhudebnit texty z proklínacích tabulek – převládají prosby k Proserpině a dalším božstvům, aby za obětní dar nenáviděnou sokyni okamžitě odvedly do podsvětí nebo aby ji postihly těmi nejhoršími neduhy a fyzickými újmami.

Do opery občas chodívám, ale nejvíc sleduji operu z DVD. To platí z části i o činohře.

Z mých největších DVD zážitků za poslední rok: už skoro 5 let starý Monteverdiho Orfeo (La Grande Curie et la Chamre du Roy, dirigent Jean Claudie Malgoire) – mimochodem těch Orfeů mám spolu s CD nahrávkami už skoro dvacet. Tento patří k nejlepším spolu s historicky nepřekonatelným Harnoncourtovým-Ponellovým a s dirigentem René Jacobsem. Stejně tak bych mohl jmenovat ani ne dva roky starou inscenaci Monteverdiho L’Incoronazione di Poppea s ženskou dirigentkou Emmanuelle Haim a Orchestra of the Age of Enlightenment a s úžasnou Danielou de Niese jako Poppeou. Režisérem té inscenace pro Glyndebourne Festival byl dnes už slavný Robert Carsen. Obdivuji také jeho Rusalku v Opéra national de Paris: v live nahrávce nadšené obecenstvo aplauduje Renée Fleming a Sergeje Larina, i když Eva Urbanová jako Cizí kněžna je mnohem vyrovnanější a přesvědčivější jak pěvecky, tak i herecky. Proti hodně veristicky skicované kantiléně Renée Fleming se však zpívá obtížně.

A ještě aspoň připomenutí krásných Hoffmanových povídek z Ópera de Bilbao (Opus Arte 2006) a když už jsme u Offenbacha, který mě na stará kolena uchvacuje každým dnem víc a víc, tak nemohu nezmínit Marca Minkowského a jeho offenbachovské inscenace poslední doby – třeba La Grande-Duchesse de Gérolstein. Tato opera comique vznikla pod vlivem bitvy u Hradce Králové (pro Francouze je to spíše bitva u Sadové).

A protože právě vyšlo DVD Zemanova stále krásného filmu Bláznova kronika s hudbou zvěčnělého Jana Nováka, vytahuji jeho básničku, kterou – tentokrát ne latinsky, ale česky – napsal pro Břetislava Bakalu jako zaříkadlo na oteklou nohu:

…Oko oko noho noho / zaklínám tě nechej toho / netrap pána ani paní / ani v spaní ani v stání / A ty potvorný otoku / neškoď noze ani oku / podle mého čarování / začni svoje putování /

… – Z této nohy do nohy klavíru, z nohy klavíru do nohy stolu, z nohy stolu do nohy té židle, z nohy židle do nohy ptáka, z ptáka do vrabčáka, ten ať tě roznese po vodě po lese, po poli, po roli, do umrlčí komory, tam položí na tě kámen, amen, amen, třikrát amen.

Zaříkadlo je účinnější, opakuje-li se nejméně třikrát za sebou v rychlém tempu…

P.S.: Z rozmaru naposledy etymologizuji – Die Huette je strážní budka na vinici, kde sedí hotař (snad je to chata?!?). Ten se jmenuje německy Huettler, v dolnorakouské výslovnosti Hitler, česky třeba také Budař.