Miloš Štědroň
Vzpomínám stále častěji na jediného žáka Bohuslava Martinů, českého skladatele Jana Nováka. Narozen 8. dubna 1921, zemřel přímo symbolicky 17. listopadu 1984, o pět let dříve než režim, před kterým uprchl nejprve do Hamletova Elsinoru, potom do Itálie a konečně do tehdejší Německé spolkové republiky, kde dožil svou pozemskou pouť.
Znal jsem ho od chlapeckých let. Poznal jsem ho díky svému strýci v roce 1957, kdy napsal své geniální Capriccio pro violoncello a klavír. Po roce připsal orchestr. Obsluhoval jsem ho jako asistentík v hudebním oddělení Moravského muzea – studoval vše od Božanova kancionálu po humanistické nototisky. Později mi provedl premiéru latinské skladby Hannidemaballogogia při příležitosti kongresu Antiquitas Romanorum Graecorumque ac tempera nostra o aktuálních otázkách.
Jan Novák byl horlivým a pečlivým řešitelem správné latinské výslovnosti a už od gymnaziálních studií také latinským básníkem. Na stará kolena zhudebňuji jeho famózní báseň Sursum deorsum – Vzhůru dolů.
Tady je první sloka: Cum mea puella induit tibialia et textilis nebula trans talos trahitur suras et genua / sursum sursum et usque superius / o bigas Veneris! Angelos audio cantare / Gloria in excelsis.
Překlad první sloky: Když si má dívka navléká nylonky (Jan Novák pro ně vymyslel krásný latinský tvar et textilis nebula, doslova textilie z mlhy) přes kotníky, lýtka a kolena vzhůru až nahoru tam nejvýš / ó dvojspřeží Venušino! Anděly slyším zpívat / sláva na výsostech (Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu jako připomínka andělského zpěvu v Betlémě).
Ve druhé sloce, večer, jde všechno opačně: Cum mea puella dissolvit rapida vestis repagula et pusilla illa fibula labitur per verticula / deorsum deorsum / et usque inferius / o fulmen Iovis! gaudia audio clamare de profundis.
Tedy: Když si má dívka večer rychle svléká přes všechny ty obliny vše dolů a dolů až tam nejníže / ó blesku boží (Jupiterův) / slyším radostný zpěv z hlubin (parafráze žalmu 129 z hlubin volám k Tobě, Bože!).
Není Jan Novák geniální musicus poeticus? Také autor kantáty Passer Catulli – Catullův vrabčák o malém vrabečkovi Catullovy milenky, který těšil a obveseloval svou paní a najednou zatřepal navždy nožičkami… Gaius Valerius Catullus v tom spatřuje rovnici života – stejně tak hyne vše: tamquam mihi bellum passerem devorastis, o malae Tenebrae, tedy zlé Neznámo – Temnoty, krásného vrabečka jste mi urvaly.
Jan Novák mi před emigrací, než i jeho urvaly Temnoty, stačil vysvětlit, že se jeho kantáta má zpívat s řeckými genitivy Passer Delikiai meiai puellai mortus est – Vrabec mé rozkošné dívky je mrtev.
Requiescat in pace!
Komentáře k článku: Miloš Štědroň
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
