Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Milostné dopisy Zlínu (No. 4)
Sobotní ráno věnovalo Setkání/Stretnutie nejmenším dětem a jejich rodičům. Projekt Akvabatolárium Bábkového divadla na rázcestí přinesl svižnou senzitivní půlhodinku, jež hravě podněcuje vnímání dětí a nenuceně je tak uvádí do divadelního mikrokosmu.
Podstatně dospělejší publikum pak v šatně orchestru nahlédlo do možné budoucnosti českého divadla. A nutno dodat, že šlo o veskrze pozitivní náhled, neboť tezovitá hra Roberta Davida McDonalda Summit se – ve věcné dramaturgii Vladimíra Fekara a svižné režii Romana Gombarčeka, jenž tentokrát rezignoval na prázdné formální kejkle – proměnila v jiskrnou hru situací i slov, v níž prim hraje koncentrované herectví absolvujících studentů zlínské ZSVOŠU (Barbory Otáhalové, Magdaleny Novotné a Davida Wimmera). Srdečně doufám, že se jejich nesporné talenty neutopí v pěně dní a v měsících i letech příštích o nich ještě uslyšíme, a to pořádně nahlas. Mávám!
Protože o Štindlově vynikajícím Extrabuřtu jsem již obsáhle referoval ve svém reportu z lednové bilanční přehlídky Zaráz, na místo jeho druhé návštěvy jsem se raději pověnoval duševní hygieně, a v rámci vyčištění hlavy zavítal na bujarý koncert polárkovské rockové kumpanie Polaris, vedené rozšafným kapelníkem Davidem Smečkou, která postupně spěje mezi to nejblyštivější rodinné stříbro domácích hudebně-hereckých těles. Různorodá drobotina trsala skvěle a ani rodiče se nedali zahanbit!
Večerní šrumec před hlavním vchodem do Městského divadla Zlín dával tušit, že se schyluje k jednomu z nejočekávanějších bodů letošního programu. Musím bohužel konstatovat, že kolegové, kteří svými hlasy přispěli k tomu, že inscenace Fifty získala hned dvě Ceny divadelní kritiky za Poprvé uvedenou českou hru roku a Mužský herecký výkon roku pro Ivana Trojana, a Dejvické divadlo se nadto i díky ní stalo Divadlem roku 2022, tak zřejmě demonstrují svou příchylnost k populárnímu hnutí nerůst.
Zelenkova evidentní, naštěstí nijak nepopíraná lokalizační kopírka Lettsovy Lindy Visty totiž jen ze setrvačnosti dojí dávno provětrané atributy široce oblíbeného souboru, tentokrát na značně boomersky vyčpělém poli. Únavná režisérova inklinace k divadelní nápodobě filmové a televizní estetiky nejen ve výpravě a řešení situací, ale především ve vedení herců, se brutálně střetla se specifiky prostoru velkého sálu MdZ, a tak mnoha důležitým replikám nebylo rozumět. Dialogická struktura eklektické hry je navíc inspirována sitcomem, který ovšem obvykle operuje s cca půlhodinovými epizodami, což má své racionální opodstatnění. Zelenka důležité žánrové zákonitosti ignoruje a výsledkem je úmorná výroba nepřekvapivých point a zdánlivě nekončící série mnohokráte již zřených sázek na jistotu. Plytce se řeší řada rádoby ožehavých témat, padesátnickou krizí sexuálního loudilství počínaje a politikou konče. V závěru se z vltavských vln dokonce vynoří i Leviathan sentimentální morality, jenž ukázkově nabádá k náležitému zužitkování posledních let jednoho lidského žití, a zároveň páprdovsky varuje před morálně zkaženou mladou generací. Pečlivě sehraný soubor letitých jistot doplněný o několik primárně ženských nadějí sice i nadále přesvědčuje o svých nepochybných kvalitách, tentokrát spíše na úrovni letně exhibičního sranda mače než reprezentačního zápasu. Kromě ústřední ikony, jež v hlavní roli architekta Davida nejspíš zúročuje své aktuální životní zkušenosti, zaujmou především i přes miniaturní rozměr svého partu mimořádně plastický Tomáš Jeřábek, dráždivou kombinací pozdně chlapeckého charismatu a pokročilého komického nadání vládnoucí Václav Neužil či pokorně uměřený Martin Myšička. Na dámy bohužel tentokrát zbylo primární omračování mnohokrát decentně obnaženými půvaby a řemeslně sebejisté naplňování povrchních charakterových typů. V náročné konkurenci ostřílených harcovnic se umělecky neztrácí ani Denisa Barešová a Eva Suková ml.. Petr Zelenka s dramaturgyní Olgou Šubrtovou zdánlivě ladně zkonstruovali další komedii soudobých (ne)mravů, pod jejíž atraktivní slupkou však zdatně bují tendenční vidění světa, neřkuli machismus. Zklamání má zkrátka jméno Fifty.
Značnou potěchu naopak přinesl sobotní večírek v divadelním klubu Dílna, který se odehrál pod energickou nadvládou jedné z mých kapel nejrespektovanějších, ač již legendární, tak stále svěží pop punkové honitby Franc Alpa. Roztančeně bylo!
///
Dokončení příště!
///
Komentáře k článku: Milostné dopisy Zlínu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)