Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Milostné pozdravy ze Zlína (No. 3)
Třetí den 26. ročníku mezinárodního divadelního festivalu Setkání/Stretnutie se nesl na vlnách novodobých reimaginací osvědčených klasik. Startovalo se tradičním darem malým divákům, tentokrát dalším návratem režisérky Zoji Mikotové k umělecké tvorbě Aloise Mikulky. Inscenace Aby se děti divily, která se zrodila pod střechou brněnského Divadla Bolka Polívky, je inkluzivní hříčkou, v níž fantazie staví komunikační mosty, a bezprostředně hravou formou, v níž excelují Veronika Slámová i její jevištní partner Miroslav Sýkora, zvládá děti pobavit, i osvojit si základní jazykové znaky. Osvědčený tým, jenž kromě jeho sveřepé vůdkyně tvoří i hudební skladatelé Peter Graham a Zdeněk Kluka či scénograf Jaroslav Milfajt, opět stvořil představení inspirativní, a vnitřně mladé. Dětský divák uvnitř mne neskrývá své nadšení!
Inscenace Aby se děti divily, která se zrodila pod střechou brněnského Divadla Bolka Polívky, je inkluzivní hříčkou, v níž fantazie staví komunikační mosty, a bezprostředně hravou formou, v níž excelují Veronika Slámová i její jevištní partner Miroslav Sýkora. Foto: archiv festivalu
V rámci off programu se pak následně letos poprvé představil absolventský ročník hereckého oboru místní ZVOŠU. Projekt se zavádějícím názvem Stručné dějiny extremismu v Čechách a na Moravě sice ve své anotaci láká na „extrémně autorskou absurdní grotesku“, ve skutečnosti je učebnicovým příkladem situace, kdy si mentálně i prakticky postarší muži (režisér Adam Steinbauer a dramaturg Vladimír Fekar) podmaní, a ke svému obrazu pak zcela přetvoří ideový fundament o generace mladšího, navíc dominantně ženského, kolektivu. Výchozí situace i nastolený styl jasně upomínají na Havelkovo Společenstvo vlastníků, vstupní vítaná autenticita je ale vzápětí brutálně deformovaná zvoleným jazykem, jež připomíná stylistické výrazivo Becketta či Fosseho. To se razantně tluče s nedostatečně režijně i dramaturgicky argumentovanými výtrysky stylizované exprese. Zúčastněný ansámbl sice jednoznačně prokazuje vysokou úroveň individuální umělecké investice i vzájemného napojení se, přehršel jen letmo nahozených témat, a preference stavby banálních oživlých obrazů na úkor soustředěné práce s herci, ústí v úmorně apelativní kreaci spíš naivně loutkovou než činoherní. Smutný výstřel zcela mimo původně avizované terče. A přitom stačilo tak málo, a zároveň docela moc: Propracovat charaktery i dramatické situace přímo vyplývající z jejich vzájemné interakce. Nu, nestalo se, jedeme dál!
Nedílnou součástí letošního zlínského nášupu se stala i trojice společenských setkání s význačnými osobnostmi česko-slovenského divadla a literatury. Úterní Masterclass s dramaturgem a dramatikem Danielem Majlingem jsem minul, u toho středečního, jež patřilo řediteli Národního divadla Brno Martinu Glaserovi, jsem již nechyběl. Moderátor a toho času loučící se direktor Městského divadla Zlín Petr Michálek informačně hutnému odpoledni vtiskl vstřícný rámec neformálního talk show a ačkoli si zpovídaný objekt neodpustil občasné pleonasmy včetně otřesného „malého rybníčku“, i řadu sebechvalných chvil, šlo o vystoupení, v němž padlo mnoho důležitých podnětů, i nástřelů řešení nejrůznějších problémů, aktuálně ztěžujících divadelní provoz v naší zemi. Díky za to.
Zetelovu neortodoxní vizi Čechovových Tří sester ze Slováckého divadla jsem protentokrát vynechal, neb dojmy z brněnského uvedení jsou ještě příliš čerstvé, slibuji však tímto, že svým diváckým zájmem ji v budoucnu ještě opatřím.
Festivalová zlínská středa posléze vyvrcholila inscenací Doktorka Národního divadla Brno. Renomovaný britský dramatik Robert Icke přináší společensky aktuální, a genderově převrácenou autorskou revizi Schnitzlerova dramatu Profesor Bernhardi. Ambiciózní pokus o moderní měšťanskou činohru, řešící komplexní spektrum bolestí současného světa je vzdáleným příbuzným Ibsenova Nepřítele lidu, a atraktivitu nemocničního prostředí, zprofanovanou řadou televizních sérií staví do kontrastu se sociální tíživostí ústřední dramatické situace. Brněnskou verzi zplošťuje nežádoucí dramaturgické okleštění o řadu jen zdánlivě zbytných motivů (např. etnicky pestré obsazení), převážně statická režie Lukáše Brutovského, primárně spoléhající na jednání slovem, a v druhé půli pak na prvoplánový rej mediálních karikatur, i sice vizuálně přitažlivá, ale doslovná scénografie Pavla Boráka, která zejména v pasážích, které se odehrávají ve „skleníku“, zbytečně komplikuje akustickou srozumitelnost.
O poznání více se daří hereckému obsazení, byť osobně bych u titulní postavy mnohem více ocenil postupně rozleptávanou věcnost původně zvažované Evy Novotné než od začátku neuroticky nalomenou interpretaci jinak soustředěné Hany Tomáš Briešťanské. Vynikající výkon podávají Veronika Lapková v nejednoznačné postavě Sami, nestárnoucí Vladimír Krátký coby Brian Cyprian, i pokorně civilní Petr Kubes, jako Kněz Jacob. Angažované divadlo neprosté much, nicméně silné ve prostém sdělení, že na světě nikdo nejsme sám. A číhajících supů je moc.
///
Pokračování příště!
///
Milostné pozdravy ze Zlína (No. 1)
Milostné pozdravy ze Zlína (No. 2)
Komentáře k článku: Milostné pozdravy ze Zlína (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
