Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Milostné pozdravy ze Zlína (No. 6)
Sobota 11. června, jež slavnostně ukončila 26. ročník mezinárodního divadelního festivalu Setkání/Stretnutie, se v mém případě nesla ve znamení bezmála heroických sportovních výkonů: Nejprve jsem během laním bryskně zdolal cestu od hotelu Saloon až na Malou scénu, kde v rámci off programu proběhla derniéra absolventské inscenace ZVOŠU Válka nemá ženskou tvář, díky níž jsem bohužel musel obětovat časově kolidující programový příspěvek brněnské Polárky určený nejmladším divákům a nedozvěděl jsem se tedy Co šeptají stromy. Snad tedy příště.
Dominantním pozitivem je především srdnatý a beze zbytku koncentrovaný výkon výborně sehrané herecké skupiny… Divadlo Mandragora, Zlín: Válka nemá ženskou tvář. Foto MD Zlín
Divadelní adaptace reportážní knihy běloruské nobelistky Světlany Alexijevič se během zkušebního procesu z dobře známých důvodů proměnila z běžného školního projektu v kolektivní vyjádření osobního protestu proti ruské zvůli vůči Ukrajině. Válečná paralela je mrazivě účinná i přesto, že režie nedávného absolventa JAMU Jána Tomandla ji vybavila značně obstarožním výrazovým arzenálem a sklonem k patetickému lyrismu, jenž se s divadelním dokumentem velmi špatně snáší. Dominantním pozitivem je tak především srdnatý a beze zbytku koncentrovaný výkon výborně sehrané herecké skupiny. Étericky-múzickou jevištní existencí vynikla Veronika Porubová, s deklamačními úskalími si velmi dobře poradila Vendy Možnarová a širokou emoční škálu dokázala úspornými prostředky výborně definovat Mili Krupičková (familiární verze křestních jmen uvádí programová brožura festivalu). Více než divadlo. Jsem rád, že jsem mohl být při tom. Díky!
…
Druhým, tentokrát již takřka vysokohorským výšlapem soboty byl výlet do Památníku Tomáše Bati, který se stal dějištěm světové premiéry inscenace Baťa III. Završení dlouholetého mapování osudů obuvnické dynastie, klíčové zdaleka nejen pro moderní dějiny zlínského kraje, má podobu komorního site specific projektu, v němž se snoubí genius loci výjimečné architektury s vysokou úrovní osobních investic kompletního inscenačního týmu.
Pokorná, zbytečnými efekty marně neexhibující režie Doda Gombára se plně soustředí na uzavření rodinné ságy. Foto MD Zlín
Pokorná, zbytečnými efekty marně neexhibující režie Doda Gombára se plně soustředí na uzavření rodinné ságy. Jedná se především slovem a hudbou, respektive zvuky. Akustické limity prostoru vyrovnává použití mikroportů. Kvarteto herců pomocí ryze současných výrazových prostředků pluje minulostí, titulní hrdina Radovana Krále je bez ohledu na fyzickou podobu se svým skutečným předobrazem stejně uvěřitelný jako kluk vyrovnávající se se skonem milovaného otce i coby stále energický patriarcha blízký konci svých dnů. Výkon hodný krále. Jednu z nejsilnějších scén si připisuje také Pavel Vacek: to když se spolu s ním a velkolepou stavbou pomocí jednoduchého gesta přidá do tria obří moc přírody. V čistotě je krása. Nejlepší umělecký dar, jaký si město Zlín ke svému letošnímu sedmistému jubileu mohlo přát.
…
Velký sál Městského divadla pak ožil posledním představením letošního ročníku, jímž se stal Pán Strom Radošinského naivního divadla z Bratislavy. Ve Zlíně mimořádně oblíbení slovenští hosté, kteří se již po dekády hrdě hlásí k poetice malých forem, tentokrát dovezli poetickou komedii o člověku a přírodě. Ačkoli nepatřím ke skalním příznivcům činorodého spolku jurodivě kočírovaného veteránem Stanislavem Štepkou, jejich decentně ekologická revue mi poskytla dostatek příjemného potěšení. Ze svižné režie Ondreje Spišáka, z vtipných kostýmů Kataríny Hollé i z humoru a melancholie, jež energické herecké výkony propojily v jeden celek. Finále s vůní lesa. Co víc si přát?
Třeba divoký hudební epilog v podání romského muzikantského dua Horváth/Krajčovič. Tam nás už sice bylo pomálu, ale kdo uzřel, ten nikdy nezapomene!
///
26. ročník přední zlínské kulturní instituce Setkání/Stretnutie je za námi a jednoznačně dokázal několik skutečností:
1) I přesto, že některá, zejména ze Slovenska dovezené regionální inscenace nezarezonovaly tak, jak měly, diváci hlad po umění rozhodně neztratili a ve velkém počtu se do divadel vracejí. Festival si svou další existenci bez pochyby obhájil.
2) Dosavadní ředitel Petr Michálek předává svému nástupci Josefu Morávkovi divadlo, festival i soubor ve vynikajícím stavu, dokonale připravené k dalšímu rozvoji. Máme se na co těšit.
3) Zlínský divadelní, leč veřejnosti plně přístupný klub Dílna, pevnou rukou i vtipně hláškujícími ústy vedený Monikou Michalíkovou, je jedním z nejlepších míst svého druhu v zemi. A ta jejich dršťková!
4) Zlín, MdZ, Setkání/Stretnutie a láska jedno jsou.
Těším se (nejpozději) za rok!
Komentáře k článku: Milostné pozdravy ze Zlína (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
