Miluji stromy, co tu rostou tisíce let
Od května do 14. června nepřipustil závěr operní sezony žádné kompromisy. Vždycky se buď hodně nezadařilo, nebo šlo o něco opravdu podstatného s výsledkem třeba diskutabilním, ale v jednom případě dokonce ohromujícím. Ten tu probereme, k ostatním se vrátím na iDN, a možná i k něčemu dalšímu, protože do posledních červnových dnů se v opeře chystají podstatné události.
Hudba zní imaginativním soudním prostorem FOTO MAREK OLBRZYMEK
Neuvěřitelné je už to, že se v jediném večeru 14. června sešly dlouho očekávané premiéry: v pražské Státní opeře v české premiéře uvedli ikonické dílo maďarského modernisty Györgyho Ligetiho Le Grand Macabre (Velký Kostlivec) z roku 1977 v autorské redakci z roku 1996, v Janáčkově opeře v Brně pak třetí operní dílo slovenské skladatelky Ľubici Čekovské Here I am, Orlando. K tomu obě díla pojednávají o filozofických otázkách lidské existence, lidské historie a obě tak činí originálními prostředky.
Orlando, nebo Orlanda?
Novou operu u Čekovské objednal v roce 2021, za covidu, Jiří Heřman, který ji také uvedl na jeviště. Odhaduji, že skladatelku přinejmenším inspiroval svou vizí operního divadla. Především vztahem hudby k prostoru, v němž zní, což je první Heřmanův režijní kánon. Libreto napsala Viktorie Knotková na motivy románu Orlando Virginie Woolfové. Brněnští ji důsledně uvádějí jako Virginii Woolf, což – jak hned uvidíme – není náhodné. Nejde o operní „dramatizaci“ díla z roku 1928 (jeho český překlad vyšel hned následující rok!), ale o jakousi historickou fantazii na jeho motivy. Orlando je výtryskem lásky Virginie ke šlechtičně Vitě, s níž souzněla v nejšťastnějším a nejproduktivnějším desetiletí svého života, kdy se vymanila z rodinných i genderových a sexuálních závislostí. Román Orlando je vlastně milostným vyznáním bytosti, která žila dvě stě let v mužské podobě, poté se na další dvě století změnila v ženu a mohla procítit oba genderové póly lidské existence. Je skoro zvláštní, že si tohoto románu zdejší genderové aktivistky – pokud vím – nevšimly, získaly by hodně podstatné argumenty pro svou věc jednak v historickém prohloubení svého úsilí, tedy by získaly své dějiny, a jednak jsou Woolfové úvahy propojené s hlubšími otázkami – s oním obvyklým „kdo jsme, kam jdeme“. Také je zřejmé, že operou se obě tvůrkyně ostře zapojily do současného genderového diskurzu.
Libretistka změnila původně chronologické vyprávění ve volný pohyb staletími, pevným bodem je soud s Orlandem/Orlandou v polovině 19. století, u Woolfové jen jedna z událostí. Soud je příležitostí k disputaci, k obžalobě a obhajobě, která nemůže nepřipomenout operní Věc Makropulos, i když téma dlouhověkosti se tu neřeší. Ale také si nelze při představení nevzpomenout na zdejší nedávnou famózní inscenaci Brittenovy opery Peter Grimes, která také začíná soudem, Čekovské a Knotkové dílo je ukotveno v anglickém prostředí, ostatně libreto je napsané a v Brně se zpívá anglicky.
Proudy hudby
Jakoby svědecké návraty do konkrétních událostí se odehrávají v rozmezí 17. až 21. století, vlastně nejzazším datem je futuristických 2050. Zastavení jsou to zpola intuitivní a asociativní, zpola racionální, vždy názorně hudbou charakterizovaná. Skladatelka skvěle využívá dobový hudební úzus, za renesanční sbor sklidila právem potlesk na otevřené scéně. V zásadě zkomponovala dvě zpola symfonické, zpola oratorní věty (dílo je dvoudílné), principem vlastně wagnerovské nepřetržité proudy hudby propojující orchestr, sbory a sólisty. Předchozí a obecně velmi ceněnou Čekovské operu Dorian Gray (2013) jsem hudebně skoro nevydýchal, přišla mi přeslazená, nudná a zoufale popisná. Hudbu Orlanda slyším diametrálně jinak, sice stále eklektickou, inspirovanou mnoha poznatelnými vzory, nejvíc zřejmě Benjaminem Brittenem, ale ve zvuku dokonale propracovaném do detailů, perfektně instrumentovanou, dynamickou, významově sdělnou. Jen mi stejně jako tehdy přišlo, že se skladatelka do svého díla vpravuje postupně, nejlepší místa napsala ve druhé polovině kompozice, a jestli nevěděla, jak Graye zakončit, Orlanda dramaticky i zvukově vygradovala. Robert Kružík obsáhlou partituru nastudoval pečlivě, sbor je excelentní, báječně se brněnské nastudování poslouchá!
Ohromující podívaná
Jiří Heřman dává hudbě Čekovské přísný prostorový řád, předurčený strohou tmavou soudní síní, v níž režisér velmi názorně vykresluje zákruty složitě traktovaného příběhu. Tak pečlivě komponované jevištní obrazy kromě Heřmana u nás umí jen David Radok, oba také vědí, jak základní nepopisné symbolické dění dotvořit až hyperrealistickými konkréty do jednolitého proudu jevištních obrazů, významově přesných a vizuálně ohromujících. Heřmanovy mizanscény dotvářejí prostor i znějící hudbu jednoduchými expresivními akcemi postav a sboru, tady neustále přítomných účastníků soudního přelíčení, kteří ho místy až extaticky komentují.
Skvělé je jedno vyladěné obsazení, provozně sice riskantní, ale jen tak lze docílit absolutní kvality. Izraelský kontratenorista Maayan Licht ohromil rozsahem hlasu a precizní technikou – ohlásil indispozici, ale té jsem si opravdu nevšiml. Navíc je pohybově tvárný, ukázal několik obdivuhodných tanečních kreací. Obsazení kontratenoristy pro genderově nevyjasněnou postavu bylo dobrým řešením, k tomu Čekovská napsala part i pro ženskou interpretku Orlandy, dokonale ho naplnila Markéta Cukrová. Do činoherní postavy Královny Alžběty I. nádherně vstoupila Magda Vášáryová a dodala jí důstojnost a kontext své vážené osobnosti.
Opera začíná slovy Orlanda, vlastně mottem díla: Chtěl jsem jíst ovoce ze všech stromů v zahradě světa; vyšel jsem do světa s touto vášní v duši. Výzvu ke svobodě a vůli k ní opakují v závěru opery všichni. Těsně předtím ji Orlando stvrzuje slovy: Miluji stromy, co tu rostou tisíce let.
Brnem se opět prohnala operní událost přinejmenším desetiletí. Chyběla jí jen koprodukce s významnými operními domy.
Národní divadlo Brno – Ľubica Čekovská: Here I am, Orlando. Opera o dvou dějstvích. Anglické libreto Viktorie Knotková na motivy románu Virginie Woolf Orlando. Hraje se v anglickém originále s titulky. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman, dramaturgie Patricie Částková, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, sbormistr Martin Buchta, choreografie Jan Kodet, videoart Dominik Žižka. Světová premiéra 14. června 2024 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Miluji stromy, co tu rostou tisíce let
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Šimáček
Zvláštní,
že nikdo nikde netematizuje, že libreto opery je zčásti plagiát, konkr. scénáře filmu Orlando od Sally Potter (jak upozornila/i/y Almirena na Opera Plus).
30.06.2024 (14.09), , Trvalý odkaz komentáře,