Divadelní noviny > Festivaly

Miluju offlajn (No. 7)

V sobotu už bylo jasné, že svobodnému pohybu na území České republiky odzvonilo. Mohla by se offline sekce Malé inventury vůbec odehrát, kdyby se festival konal až o týden později? Profesionální hosté z regionů by ode dneška každopádně byli odsouzeni pouze ke sledování online programu, a naplnit pandemií už tak kompromitované networkingové poslání akce by bylo ještě obtížnější.

Všechno naštěstí dobře dopadlo, druhý antigenní test mi vyšel opět negativní (uf!), a v předposlední den měsíce února mi tak bylo dopřáno zhlédnout poslední představení festivalu. Repríza Jeskyně slov v Divadle X10, na niž jsem se velmi těšila, bohužel musela být zrušena, a tak devatenáctý ročník Malé inventury uzavřela ve Venuši ve Švehlovce autorská inscenace Kateřiny Coufalové a Antonie Rašilovové Tvá ústa měla hořkou chuť v režii lídra umělecké skupiny Depresivní děti touží po penězích Jakuba Čermáka.

Es war ein bitterer Geschmack auf deinen Lippen, zpívá Salome v opeře Richarda Strausse, když konečně zlíbá vzpurné rty proroka Jochanaana – poté, co mu Herodes na její přání nechá useknout hlavu. Tvá ústa měla hořkou chuť. Kateřina Coufalová s Antonií Rašilovovou využívají tento motiv coby symbol nešťastné lásky, odmítnutí a zrady, téma ale nahlížejí svěžím pohledem současných dvacátnic.

Mladé holky jsou naivní a všechno až moc prožívají, hlavně rozchody! To je známé klišé, které studentky herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU vzaly pohotově do hry. Na jevišti předvádějí jakoby samy sebe – svá scénická alter ega – a svěřují se přítomným divákům se svými milostnými zklamáními, vyprávějí o svých Jochanaanech a nebojí se vyšilovat, řvát, doprošovat se pozornosti, vystrkovat pozadí, předvést pitomý taneček (z přijímaček na DAMU), prostě být trapné. Dojem naivity podtrhuje nevinně růžové ležérní oblečení – Rašilovová má na sobě kraťounké šortky a mikinu z teplákoviny, Coufalová tepláky a poloprůsvitnou košilku. Jochanaanovu hlavu evokují svítivě zelené míče, jež svírají v podpaždí už při příchodu na scénu. Předzvěst citového masakru!

Jejich zpovědi působí autenticky, ale zároveň si nelze nevšimnout jemného zcizujícího odstupu. Jako by se spolu s diváky bavily na svůj účet – to jsme ale tragédky, co –, zkrátka si ze sebe a svého zlomeného srdíčka, respektive ze všech nešťastných lásek dvacátnic, umí udělat legraci. A divákům hned na začátku sdělí, že se jim klidně mohou pošklebovat, protože koho by zajímaly trable dvou dvacítek; na druhou stranu, ony zase ještě nemají celulitidu…

Nad roztomilou, herecky povedenou „terapii sdílením“ Tvá ústa povyšuje několik silných, čermákovsky estetizovaných obrazů, kdy inscenace zvážní a propadne se do symbolické roviny, jakoby do hlubin archetypálního podvědomí. V prvním z nich si dívky vsedě k rozkroku cudně přikládají bílé kapesníčky, které poté – očividně potřísněné krví – odkládají vedle sebe na podlahu. Je to důkaz jejich oběti, jejich lásky, jejich vkročení do dospělého světa, alespoň po fyzické stránce. A je jich sedm, symbolizují tedy tanec sedmi závojů, který Salome zatančila Herodovi výměnou za Jochanaanovu hlavu. Zbytek inscenace je pak rozdělen – počítala-li jsem správně – do sedmi kapitol, respektive sedmi tanců, ačkoliv ne v každém se doopravdy tančí. Během nich jako by dívky dospěly, roztomilé outfity mění za svůdné porozepnuté košile, předvedou i tanec s náznakem striptýzových pohybů (Tanec o to, potěšit svého kluka), ovšem nepřekročí při tom hranice vkusu.

Průsečíkem všech motivů souvisejících s legendou o Janu Křtiteli a Salome i s tématem rozchodu, nevěry, zrady a bolesti je Tanec o hlavu bývalého přítele. V sále se rozbliká stroboskop a performerky se chopí seker, jež dosud ležely u nohou diváků v první řadě. Nepříjemné blikání stroboskopu vytváří efekt zpomaleného pohybu, herečky zaujímají agresivní pózy, jedna zatíná sekeru do špalku, evokujícího Jochanaanovu popravu. Spílají mu. Je to tísnivý, deprimující pohled, ze stroboskopu je mi poprvé v životě skoro mdlo, musím zavírat oči – a najednou jsou na scéně dva mladíci, úplně nazí, oba ovšem mají místo hlavy velký papírový čtverec.

Poprava dokonána jest! Dívky svírají zelené míče a inscenace se vrací ke komickému tónu, následuje groteskní rozprava o tom, co by si počaly, kdyby měly doma useknutou hlavu svého expřítele. Jeden absurdní návrh střídá druhý. Zlomená srdce pomáhá vyléčit humor a nadhled. A přátelská podpora, sounáležitost. Je velmi těžké odpoutat se od někoho, koho milujeme. Ale pro osobní růst je to zcela nezbytné, nedokáže-li nám lásku vracet stejnou měrou. Pomáhá i zjištění, že chyba možná ani nebyla na naší straně. Ano, poselství je to možná mladicky naivní, ale je v něm kus pravdy. Každému přeci jednou bylo dvacet!

Tu poslední únorovou sobotu jsme se ovšem neloučili pouze se svými starými láskami, ale také  s divadlem. Na jak dlouho asi? ptala jsem se sama sebe a na cestu do dalšího lockdownu mi chladně svítil obrovský úplněk.

Takže tedy

Bye bye love
Bye bye happiness
Hello loneliness

I think I’ma gonna cry.

Depresivní děti touží po penězích, Praha – Kateřina Coufalová, Antonie Rašilovová a Jakub Čermák: Tvá ústa měla hořkou chuť. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Magdalena Malinová, výprava Kristýna Khinová, hudba: Josefína Dušková a citace, pohybová spolupráce Petra Mošovská. Premiéra 30. září 2020, na Malé inventuře 27. února 2021.

///

Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 2. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ