Divadelní noviny > Burza Kontext
Milý Petře, querido Pedro,
za okny v Hostivaři je pozdní, unavené srpnové vedro a jako parní mašina zas tlačí čas k indiánskému létu. Mám těžký problém – najít správné slovo nebo větu. Nevím, jak vůbec dá se myslet, mluvit a psát o Tobě v minulém čase. Nejde to. Bez ohledu na indiány i na léto – je to nesmysl.
C. Collodi, M. Klíma, J. Krofta, V. Zajíc, P. Matásek: Pinokio (premiéra 13. 3. 1992 v Divadle DRAK, Hradec Králové) FOTO ARCHIV DIVADLA
Můžu se klopýtavě snažit ze všech sil, ale stejně: stále jsi tu s námi. V přítomnosti. Ano, vím, vím, že jsme tady všichni jen trvalý tranzit, procházející hosti, pomíjivý expresní balík v kůži zabalených kostí, ale stejně tuším, že je všechno jinak, než jsme schopni si nedomykavě myslet. Naše životy nejsou jen úsečky kolmé, vodorovné nebo svislé, protože Bůh nestvořil stromy jako jehlany či kužely, jak dobře ví hrdá Thomasina Coverlyová ve Stoppardově Arkádii. Jako prozářený aristokratický salon před lety v Národním divadle, querido Pedro, pro nás stvořil jsi ji, takže vím, že v tom jasném prostoru umíš vědomě, hluboce a moudře bydlet.
Petře, stále jsi tu, jen ses asi zrovna vydal na daleký výlet. Na další workshop někam do Ohia, Sydney, na Island… Možná právě přes své elegantní brýle hledíš na některý z naprosto neznámých, malých japonských ostrovů. Nebo ne. Na tvém ateliéru v Černé za Bory vidím starou rezavou podkovu nad jezírkem se zlatými rybami. Rušná rychlíková trať za plotem, letní nebe vysoko nad námi velí vyrazit společně ve čtyřech na kolech kolem Tiché Orlice. Je čas všem zmizet a všemu ztratit se. Teprve v půli cesty se zastavit u slepého ramene řeky, v hospodě U Pildy v Bezpráví. Tady, zdá se, je správné místo pro tebe, tedy pro Matase, který umí tak uhrančivě vyprávět o dětství na Žižkově a bezrukém dědovi, jemuž pomáhal balit cigarety. Jako tvá scénografie – tak úsporné, básnicky přesné a omamné všechny ty krátké věty jsou. Měl jsem to štěstí nejednou – za víc než dvacet krásných let bylo z těch našich mnoha společných horečnatých vět patnáct divadelních inscenací: Romance pro křídlovku, Clavijo, Cyrano, Dvojitý agent, Měsíc na vsi… všechny už dávno zmizely kdesi v mracích, jak podzimním větrem utržení papíroví draci.
Petře, v životě i na jevišti neumíš se opakovat. Stále nové mocné obrazy i nová slova: to zůstane už navždycky. Nejsi a nebudeš hlučná muzika, která nezní. I když dlouhá a svinská nemoc sevře tvou brilantní hlavu, přezdíváš broskvím kozičky a říkáš, že spolu příště určitě vyrazíme na Královský Mezník. Netuším, kde to je, ale bezpečně vím, že jsi teď právě tam. Než chladný podzim jak okupační vojsko drsně a prudce vtrhne do léta, posílám ti alespoň tyto pošetilé kouřové indiánské pozdravy.
Querido Pedro, drahý Petře, milý Matasi, až přijde můj čas, věř, že se tam v jakémkoli počasí spolehlivě dostavím. Vystoupáme spolu až na Královský Mezník a svalíme se do trávy!
Radovan Lipus
Komentáře k článku: Milý Petře, querido Pedro,
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
