Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mime is not dead (No. 2)

Z dalšího programu festivalu My Mime jsem stihla ještě tři představení. V tomto zastavení zůstanu na nádvoří HAMU, na open-air scéně Lichtejnštejnského paláce. V závěrečném díle se pak vrátím k představení Claire Heggen v NoD Roxy.

První inscenace na open-stage pod názvem Deburau vznikla přímo pro tento festival ve spolupráci studentů různých ročníků katedry mimického divadla HAMU pod vedením režiséra Adama Halaše. Pro studenty pantomimy je Deburau pochopitelně kultovní postavou a přečtení Kožíkovy knížky Největší z pierotů téměř povinností. Otázkou ovšem je, zda toto téma je schopno vypovídat i mimo úzký okruh zájemců o tento obor.

Celá inscenace je koncipována jako divadlo na divadle, v tomto případě rozpohybované po celém prostoru nádvoří. Odtud přibíhají na scénu mimové-performeři táhnoucí pojízdný věšák s kostýmy. Pojízdné věšáky jsou ostatně základním prvkem jinak prázdné scény. Je jich tu několik, účelově využívaných k převlekům, a uprostřed jeden naddimenzovaný s obrovským prázdným ramínkem.

Možná, že by projektu spíše slušel název Hra na Deburaua, neboť právě taková hra je principem inscenace. Kromě postavy nešikovného smutného klauna v interpretaci Petra Biela, který neustále prchá před ostatními a pak se díky bílému kostýmu pierota „kouzlem“ promění v romantického, nicméně stále pronásledovaného hrdinu, ztvárňují ostatní postav několik. Některé z nich lze pojmenovat, jiné slouží jako chór, především jako Deburauovy múzy. Příběh je prakticky beze slov (a vyřčené repliky, působící poněkud irelevantně, by bylo možno vynechat). Rozpracovává některé základní motivy ze života legendárního mima českého původu, i když některé jsou stěží rozeznatelné. Ale to v dané koncepci zase tak nevadí. Jsou tu rozehrány nejrůznější epizody ze života komediantů, v nichž každý z performerů může prostřednictvím pohybu, gest a mimiky obličeje rozehrát charakteristiky své postavy a ukázat své dovednosti. Nechybí ani artistické výkony ala starý i nový cirkus. Původní hudba, hraná živě tříčlenným orchestrem, příběh výrazně oživuje a rytmizuje.

Různorodost charakterů a prostředí je ilustrována množstvím převleků. Přímo rituální proměnu z civilu do pierotovského bílého kostýmu dopřeje divákům jemný a plachý mim Petr Biel jako Deburau. Razantnější jsou jeho mužské protiklady, ať už je to Lukáš Šimon jako bodrý principál, nebo navztekaný šéf i nespokojený manžel. Nebo milovník v blyštivém, flitry pošitém kostýmu a později přízrak ve snech strašící Deburaua v interpretaci Jana Jiráka. Tři typově odlišné herečky – Anna Vanacká, Eva Stará a Karolína Křížková – dobře zvládají celou škálu ženských postav, od cirkusaček přes múzy až po osudové ženy Deburauova života.

V závěrečném obraze se všichni svlékají do půl těla – kromě Deburaua jsou všichni zády k divákům. A mrtvý milovník šplhá na velký věšák, aby tu vyvěsil pierotův kostým jako symbolickou vzpomínku na Deburaua. Asi nemá smysl pátrat po smyslu této efektní nahoty na scéně – zdá se, že tato přehlídka vypracovaných, všemi svaly hrajících těl je zde jen pro vizuální efekt, lidově řečeno, „aby si diváci užili“.

Závěrečným představením festivalu byla inscenace legendárního slovenského mima Milana Sládka (1938), s jehož profesionálními začátky jsou spojeny počátky české poválečné pantomimy. Sládek po léta toužil zpracovat téma antické Antigony, a právě na to se soustředil v posledních dvou letech. Ke spolupráci přizval studenty mimické katedry HAMU, kteří si v jeho inscenaci vyzkoušeli nejen mimování, ale především byli Mistrovi jakýmsi asistenty, nosiči obrovských loutek, a praporečníky rytmizujícími obrovskými prapory děj starodávného příběhu.

Antigona měla světovou premiéru 23. dubna v Kolíně nad Rýnem, sídle Sládkova divadla. To je také důvod, proč tato „činohra s loutkami a pantomimou“, jak by mohl znít podtitul, měla kromě protagonisty a čtyř mimů také sedmičlenný herecký sbor, který fungoval jako antický chór, ale zároveň jednotlivci „dabovali“ loutky na scéně.

Inscenace nabízí zvláštní, u nás nevídaný tvar. Sládek ve své koncepci kombinuje činohru s loutkami a pantomimou. Slavnostní – skoro až obřední – pomalý rytmus představení i scénické prvky napovídají o silné inspiraci asijským divadlem. Němečtí herci interpretují dlouhé monology a dialogy a zároveň v civilních šatech hrají „lid“, který se pohybuje po scéně buď ve sborech či jednotlivě a komentuje děj. O praporečnících již byla řeč, dodejme, že jsou po vzoru orientálních neviditelných herců od hlavy k patě šedivo-modří (včetně obličeje a částí těla) a představení takzvaně „slouží“.

Největší díl odpovědnosti vzal na sebe Milan Sládek. Je jednak tvůrcem navlékacích loutek v životní velikosti ve stylu bunraku a krom toho sám ztvárnil všechny hlavní postavy tragédie. To je velmi náročné především v přechodech z jednoho kostýmu do druhého. I když obdivuhodně rychle dokáže střídat charaktery a okamžitě se přizpůsobit té které figuře gesty a chůzí, přece jen působí tento způsob – v podstatě sólového – hraní v dvouhodinovém představení divácky unavně a zdlouhavě. Slibovaná pantomima se objeví na počátku a v závěru představení. Právě zde nabídl Milan Sládek to, kvůli čemu diváci vlastně přišli. Totiž dokonalé umění pantomimy, prezentaci příběhu ve zkratce a perfektní propojení výrazu a gesta.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 25. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mime is not dead (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ