Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mime is not dead (No. 3)

Výjimečným hostem festivalu My Mime byla Claire Heggen z francouzského divadla Théâtre du Mouvement, která doplnila do mozaiky možností pantomimického divadla další – a přiznám se, že mně velmi sympatický – dílek, totiž poetické symbolicky laděné divadlo na pomezí výrazového tance a pantomimy.

Divadlo Théâtre du Mouvement je v oboru legendou. Jeho protagonisté se na poli fyzického divadla a pantomimy pohybují už čtyřicet le, svou uměleckou prací se vymykají jednoznačné charakteristice. Yves Marc a Claire Heggen začali spolupracovat v letech 1974-75. Spojil je zájem o zkoumání kořenů pohybového umění a procesu tvorby. Ve své práci vycházejí jak z obecných předpokladů pravidel, tak z individuálních dispozic a fantazie; kombinují pohybové umění s využitím loutky a masek, prací s předmětem a zároveň směsi mystiky a poetičnosti. Z prvotních projektů (Mutanti 1975) a pohybových kursů v průběhu let vytvořili divadelní soubor Théâtre du Mouvement. Je fascinující, že i po mnoha desítkách let existence je jejich způsob vidění stále živý a inspirující.

Do Prahy na festival My Mime přijela Claire Heggen ze dvou důvodů. Jednak tu vedla dílnu pod názvem Between Body and Object a pak tu uvedla svou sólovou produkci z roku 2013 Ombre Claire.

Měli jsme tedy možnost konečně vidět tuto umělkyni naživo, a to v NoD Roxy. Její představení Ombre Claire překládané jako Jasný stín se ovšem jednoznačnému překladu vzpírá stejně jako projekt sám. Obě slova Stín a Světlo mohou vytvářet různé kombinace jako Stín světla, Jasný stín, Světlo a stín, z nichž každý dílčím způsobem charakterizuje křehkou poetickou jevištní vizi.

Toto je vizuální báseň jako vzpomínka na anděla
Toto je intenzivní hudební dílo přerušované tichem
Toto je příběh, který vypráví o cestě a překážkách, které musí být překonány
Toto je barva, bílá
Toto je příběh dívky, která zemřela ve věku dvaceti let
Toto je můj příběh Claire Heggen

Podle anotace je tato scénická kreace inspirována skutečným příběhem Claire Pradier, dcerou herečky Juliette Drouet a sochaře Jamese Pradiera. Claire Heggen si navíc bere inspiraci z veršů Victora Huga (Juliet Drouet byla jeho milenkou a o dceři, která zemřela na tuberkulózu, mu vyprávěla) a dává je do dialogu s Schubertovým smyčcovým kvartetem Smrt a dívka.

Potud fakta. Claire Heggen, která vychází z pohybové školy tělesného mimu svého učitele Etienna Decrouxe, v black box sálu vykouzlila jakousi zvláštní vizi na pomezí snu, mystického vytržení a skutečnosti. Útržky z představení jsou k vidění na internetu, kde Claire Heggen tančí v kostele. Domnívám se ovšem, že neutrální prostor sálu NoD Roxy poskytl divákům možnost více se soustředit na performerku bez rozptylování architekturou, což bylo ku prospěchu věci. Mluví-li Heggen v charakteristice o bílé barvě, podotýkám, že je to vlastně jediná barva, která se na scéně v různých variacích objevuje. To dodává vizuálnímu vjemu na vznešenosti, čistotě a nádechu nadpřirozena.

Na čtverci bílé látky cca 5 x 5 m, který vymezuje scénu, kde v pozadí další látky zmuchlané do tvaru mraků vytvářejí iluzi nebe, zahlédneme v kuželu světla schoulenou postavu v bílém. Aniž bych chtěla poukazovat na stáří Heggenové, myslím, že právě zde je promyšleně využívá. Vrásčitou tvář líčí před očima diváků na bílo a my máme pocit, jako by před námi z kamene vyrůstala socha. Líčení nefunguje pro zdůraznění rysů obličeje, ale naopak pro setření rysů tak, aby se divák soustředil na pohyb. A právě v pohybovém projevu, který je tancem i pantomimou a v němž hrají důležitou roli pomlky, prodlevy mezi jednotlivými obrazy, se výrazně ukazuje vliv školy Etienna Decrouxe.

Způsob zacházení s tělem je u Heggen technicky přímo exemplární esencí decrouxovského tělesného mimu, ale zároveň má v sobě silné individuální gesto. To, co v Decrouxových cvičeních může dnes působit až legračně zastarale, přetavuje Heggen neokázale do křehké poetičnosti jevištní vize, která (bez hanlivého přídechu) je ženskou verzí tělesného mimu. V průběhu představení se postupně zmocňuje látky, která se zdála jen součásti scény. Doslova svléká scénu. V jejích rukou se látka mění ve spoluhráče, překážku na cestě, předmět jako výzvu, lůno, z něhož se zrodí anděl. Pak přichází překvapivý moment. Heggen ze záplavy bílé látky opravdu vykouzlí dítě. Stejně jako u ostatních scénických prvků a rekvizit si vystačí s bílou, jako by neutrální podobou loutky. Netušíme, zda je to dětské alter ego její postavy, anděl, nenarozené či vysněné dítě, anebo obraz duše. Nicméně ono dítě, ať už je kýmkoli, ve spolupráci s jejím tělem ožívá. Heggen umí vytvořit iluzi, že se ten trochu mystický tvor bez tváře pohybuje zcela svobodně a na ni nezávisle, aniž bychom měli pocit, že jej performerka animuje.

Zážitek z představení byl zvláštní. Měla jsem opravdu pocit, jako bychom se dotkli čehosi nadpozemského. Jako by nás ovanul záchvěv andělských křídel.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 2. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mime is not dead (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ