Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Mimi kouše do Velkého jabka – dopis č. 2
Vyjela jsem si z Washingtonu na pár dnů do Big Appple – Velkého jablka, jak zde říkají New Yorku. A když už jsem se jednou do toho jabka zakousla, nemohla jsem minout Broadway.
Má představa Broadwaye jako divadelního Hollywodu byla trochu mimo. Broadway je vlastně jedna dlouhá ulice, protínající celý New York odkudsi ze ztracena kamsi do ztracena. Ta část, kterou jsem stačila poznat, začíná na severu, ve čtvrti plné malých krámků se zeleninou, zaplivaných bister, černých partiček postávajích u vchodu do metra, táhne se celým Manhattanem na jih přes Soho a Greenwich Village, až opět kdesi s koncem ostrova mizí. Jako jediná narušuje geometrické schéma na sebe kolmých streets a avenues, tedy ulic a tříd, s jakýmsi hlavním centrem na náměstí Times Square, kde vybublává v celé své zběsilosti obřích blikajích obrazovek nabízejích – mimo jiné – to “nej” z broadwayské zábavy. Jedno divadlo vedle druhého namačkané těsně vedle sebe, důsledně na plakátech, v novinách i předprodejích rozdělující, co je Broadway, co je off-Broadway a co off-off-Broadway. Toto rozdělení má striktní pravidla a závisí na výši rozpočtu, sedadel, obsazení, počtu repríz (některé hry se hrají třeba tři roky nepřetržitě, každý den, o víkendech až třikrát denně). Zdaleka není známkou kvality, jak si někteří Češi mylně myslí. Dala bych přednost něčemu off-off-off, ale to najdu spíš v Evropě, a lepší. A tak zvolím MUZIKÁL! Mary Poppins, Chicago, Mamma Mia, Spiderman, Lví král… Co si vybrat z tak (komerčně) silné nabídky? Chci vyzkoušet, co vydržím. Jdu na Addams Family: Lunt-Fontanne Theatre, 205 West 46th Street, na rozhraní mezi Broadwayí a 8th Avenue.
Jiná realita
Mám pocit, že americké divadlo v sobě popřelo všechno esenciální, co divadlo činí divadlem. Tedy metaforu, symboliku, práci s divadelním znakem, s hyperbolou, stylizací… Snaží se přiblížit se té nejnudnější, nejobyčejnější realitě. Nebo tuto rovinu nikdy neobjevilo?! Anebo americký divák zvyklý konzumovat tři filmové střihy v jedné sekundě postrádá schopnost domýšlení, vlastní interpretace, čtení příběhu skrze jinou myšlenkovou rovinu?
Přestože téma (a název) Addams Family vychází z geniálního comicsu Charlese Addamse, který vycházel v časopisu The New Yorker od roku 1938 až do Addamsovy smrti v roce 1988 a celý vlastně s tematikou smrti a všeho temného dekadentně zachází a veškeré hodnoty obrací na ruby (všichni si asi pamatujeme ze skvělého seriálu i filmů, které běžely i u nás, jak Morticia stříhá růžím květy, aby mohla dát do vázy pouze opelichané stonky), podařilo se tady zcela “antisepticky” odstranit vše, co by příliš rozrušilo či zneklidnilo farmářskou rodinku ze severní Dakoty, která si přijela užít zábavu do New Yorku. Liberální postoj k tomu divnému, úchylnému světu rodiny, která bydlí nad hřbitovem, ve sklepě má mučící nástroje, vrhná nože po svých dětech a nechává babičku sjíždět se halucinogenními drogami, by mohl být nevhodnou propagandou. A tak se v příběhu objevuje druhá – NORMÁLNÍ (!) – rodina, která má sice také své problémy, ale se kterou se všichni můžeme ztotožnit. Tato rodina je postavena do kontrastu s onou původní, “nenormální”, která se za sebe začíná tak trochu stydět. Takže se babička čarodějnice přestrojí za zdravotní sestru, holohlavý Fester dostane paruku, Gomez schová meče a Wednesday místo záliby v pohřební černé přijde v růžové. A na závěr trochu výchovných ponaučení: zdůrazní se morální hodnoty rodinné soudržnosti, láska rodičů k dětem a především (!) porozumění mezi menšinou a námi “normálními”, kteří ji – tedy tu menšinu – budeme blahosklonně (z dostatečné vzdálenosti) akceptovat .
Pozitivní postoj k tomu “špinavému”, které přeci musí být dávno zlikvidováno “naší” korektností, čistotou, přehledností a přátelskou otevřeností, mají jenom úchylové a Evropané. Často tady myslím na Gombrowicze: Běda tomu, kdo opustí svoji vlastní špínu kvůli cizí čistotě. A pak taky na Anne Bogart, jednu z mála amerických režisérek, se kterou velmi sympatizuju. Říká: Divadlo musí rozrušovat, zneklidňovat, atakovat diváka, aby ho změnilo.
Broadway mě ale přece jen mnohému naučila:
jak se stojí fronta na divadlo táhnoucí se přes tři bloky baráků, jak se chodí do sálu v kabátech, jak se jedí sladkosti během show (Hlasatel před začátkem oznámí: Nezapoměnte si otevřít pytlíky s bonbony již teď, ať pak nerušíte), jak se hlasitě projevují emoce během představení (na akrobatický kousek celé divadlo jednohlasně reaguje: Wow!), jak se tleská na konci (jedenkrát a dost), jak herci veřejně sdílejí své osobní trable a životní zážitky s diváky (hlavní protagonistka na konci představení vypravuje, jak se sezmámila s členkou sboru a jak je jí líto, že z show odchází, ale práci už má… Tak jí teď všichni společně zatleskáme) a jak se na závěr prchá do nejbližšího Starbucksu na kýbl horkého kafe do bandasky s sebou, protože je odpoledne a celý New York před vámi. Jsem už poučený broadwayský divák!
Ještěže si za chvíli spravím náladu malým intimním divadlem Spanish Repertory Theater, podobným pražskému Zábradlí, kde se účastním zkoušky jedné z mála známých Lorcových her (z r. 1931) Así que pasen cinco años (anglicky Once Five Years Pass, česky Když pět roků projde) spoluzakladatele a uměleckého šéfa souboru René Bucha. Premiéru měla 20. ledna při příležitosti letošního 75. výročí Lorcovy smrti a na repertoáru je až do konce března.
Ale abych nebyla nespravedlivá, propojení hereckých, pěveckých a pohybových výkonů broadwayských herců by rozhodně nemělo v Česku konkurenci. Od předního herce až po posledního sboristu, dokonalé technické dovednosti plus silná osobnostní prezence na jevišti. Vlastně jsem zažila fantastickou podívanou, se kterou mohu nyní srovnávat.
Komentáře k článku: Mimi kouše do Velkého jabka – dopis č. 2
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trensky
Paní (či slečno) Čechová,
když příště pojedete do New Yorku, spojte se se mnou. Možná, že Vám mohu poradit, a snad se můžeme i jít spolu na něco podívat.
Zdraví
10.03.2011 (3.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane profesore,
dobrý nápad. Myslím, že byste si rozuměli. Posílám Vám i Miřence Vaše mailové adresy.
10.03.2011 (10.44), , Trvalý odkaz komentáře,