Výlet na praúzemí psychické improvizace
Ivanu Uhlířovou jistě netřeba představovat coby herečku. Nastal ale čas představit ji jako režisérku. Této role se poprvé zhostila ve Studiu Hrdinů mezi přípravami na inscenaci Dílo, která měla premiéru letos v únoru, a Pár vzkazů veškerenstvu, jež by se mělo v repertoáru divadla objevit v červnu. Natolik ji oslovily deníky avantgardního malíře Paula Kleeho, že si mimo dramaturgický plán prosadila jejich scénické uvedení. Možná i proto dostala nová inscenace jméno Mimo zápis. Především pak ale pro intenzivní zkoumání toho, co se skrývá za psaním, za deníkem jakožto praúzemím psychické improvizace, jak říká Klee.
Ivana Uhlířová a Michal Kern v dadaistické inscenaci Mimo zápis FOTO VIKTOR KRONBAUER
Ivana Uhlířová dokázala jedinou inscenací rozšířit repertoár svých činností hned trojnásobně: z doposud „pouhé“ herečky na autorku námětu, spoluscenáristku a režisérku. Za vznikem inscenace Mimo zápis stála její fascinace deníkovými zápisy švýcarského výtvarníka Paula Kleeho, který zjevně až maniakálně inklinoval k pořádku a preciznosti. Části jeho deníku, jež si Uhlířová vybrala, to ilustrují zcela jasně – vždyť inscenace je vlastně pouze o tom, jak popsat sen o nekonečné snídani. Věčné opakování již řečeného ve snaze říct to ještě o trochu lépe, o trochu blíže „pravdě“, se stalo i základním dramatickým prvkem inscenace. Neustálé převracení slov již řečených ve stále a stále stejných konstrukcích, než najednou dojde k jemnému odstínu, není ovšem samoúčelnou zacykleností, nýbrž neurotickou snahou vyřešit stále vzrušující otázku po smyslu lidské existence. Bez patosu a klišé.
Uhlířová v rámci režie vsadila na průnik klauniády a filosofických promluv. Představení tak vypadá, jako by Voskovec s Werichem přijeli hrát na konferenci myslitelů. Pro sdělované ale nemá klauniáda v podstatě žádné opodstatnění. Spíše to vypadá, že se jí Uhlířová s Michalem Kernem (druhou půlkou hereckého obsazení) nemohli (nechtěli?) ubránit. Gagovosti slouží i fakt, že komunikace obou aktérů vlastně neprobíhá v dialozích, ale v jakýchsi přestřelkách jedné mysli. Přesto se oběma hercům iluzi dialogu navodit podařilo, a to vynikající prací s hlasovým projevem a gestikou. Rovněž je v zásadě jedno, že autorem předlohy vůbec nějaký Paul Klee je. Jeho jméno ani jednou nezazní a překvapivě se ani ve scéně neprojeví fakt, že byl výtvarníkem. Ta sestává jen ze dvou stolů a dvou židlí na červeném koberci, což k žádnému jeho obrazu neodkazuje. To, že nejde o životopis, je ovšem rovněž avizováno dopředu a může sloužit spíše jako myšlenkové plátno. Kdo zná jeho život a dílo, dosadí si viděné do konkrétních reálií. Kdo nezná, abstraktní prostředí mu alespoň nebude klást překážky.
Vedle zmiňovaného nábytku se v rámci scény pracuje s proměňováním světla a stínů, čímž se obohacuje jinak prázdný prostor. Stěžejní ovšem zůstává text. Promluvy o psaní a o tom, co je za ním, promluvy o myšlení, o uchopování neuchopitelné reality tak dostávají až fatální atmosféru. Inscenace je pozoruhodně absurdní až dadaistické dílo, což naplňuje například i nenadálý vstup třetího aktéra, Václava Dragouna, na jeviště, které pouze přejde.
Jako režisérka si Ivana Uhlířová nedala vysoké cíle. Herecky kočírovala v podstatě jen dva lidi, včetně sebe. Vyzněním je inscenace vlastně spíše zábavnou hříčkou s hlubokým obsahem. Jak správné dada má být. Na druhou stranu se pustila do nelehké látky filosofického textu. Jak zvládne komplikovanější díla, bude-li v režii pokračovat, nelze předvídat, startovní pozice má ovšem více než příznivé.
Studio Hrdinů, Praha – Ivana Uhlířová, Vojtěch Mašek: Mimo zápis. Režie Ivana Uhlířová, Vojtěch Mašek, dramaturgie Eva Prchalová, výprava Antonín Šilar, hudební spolupráce Aid Kid. Premiéra 7. dubna 2017.
Komentáře k článku: Výlet na praúzemí psychické improvizace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
