Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Minoritní úvahy nepraktikujícího teatrologa (No. 1)

    Divadelním vzděláním jsem teatrolog. Narodil jsem se v roce 1972. Dětství a léta dospívání a seznámení s divadlem jsem prožil v Holešově na Moravě. Magisterská divadelní studia jsem zahájil v roce 1990 na UP v Olomouci na katedře uměnovědy LDF (trojobor Literatura, divadlo, film otevřený právě v roce 1990) a dokončil je – po spletitých peripetiích – na UK v Praze na katedře divadelní vědy v roce 2012. Od roku 2014 jsem pokračoval na UK v doktorandském studijním programu. Tato studia jsem ukončil v roce 2021. Během toho jsem spolupracoval na projektu Kabinetu pro klasická studia AVČR pod vedením prof. Evy Stehlíkové Produkce klasického dramatu na českém území (1889 – 2000) a specializoval se na recepci antického dramatu v inscenační praxi českého divadla 20. století. Nicméně již dvacet pět let jsem současně zaměstnán jako inspektor hlediště v pražském Divadle Minor.

    Dvacet pět let jsem inspektorem hlediště v pražském Divadle Minor. Foto archiv autora

    Na popud redakce Divadelních novin jsem se rozhodl otevřít si na iDN svůj blog, kde bych rád zaznamenával své úvahy o věcech divadelních, které zakouším a jež mi plynou hlavou…

    Jako první jsem si zvolil novou inscenaci našeho divadla Malá mořská víla.

    Princ (Mikuláš Čížek) s Malou mořskou vílou (Hedvika Řezáčová) na palubě lodi. Foto Zbyněk Hrbata

    Chce se mi žííííít!

    …vyzpívá v refrénu písně své vyznání Malá mořská víla (Hedvika Řezáčová) v inscenaci stejnojmenné pohádky Hanse Christiana Andersena v režijně dramaturgické interpretaci tvůrčí dvojice Jakub Vašíček (režie) a Tomáš Jarkovský (dramaturgie). Inscenace je třetím tvůrčím počinem tohoto dua v současném repertoáru Divadla Minor. Připojila se k Záhadě hlavolamu a Sněhurce is not dead, přičemž do paměti dětského diváka se silně zapsalo i jejich – již derniérované – zpracování Jirousových pohádek Jak kohouti obarvili svět a koncertní provedení Perníkové chaloupky. V novém titulu bylo proto možné rozpoznávat vícero charakteristických rysů jejich tvůrčího režijně dramaturgického rukopisu.

    Dramaturg Tomáš Jarkovský na první čtené (v pozadí ředitel Divadla Minor Zdeněk Pecháček). Foto Zbyněk Hrbata

    Režisér Jakub Vašíček na první čtené (v pozadí scénograf Kamil Bělohlávek). Foto Zbyněk Hrbata

    Genius loci Minoru

    Hned v úvodním výstupu starého námořníka se uplatnil jejich cit pro genia loci Minoru připsáním a obsazením epizodní postavy – tvůrčího ornamentu, charismatické osobnosti z řad divadelních zaměstnanců – tentokrát samotného ředitele divadla Zdeňka Pecháčka, jehož přirozený civilní projev dokáže v rozsahu jedné jediné repliky se shakespearovskými konotacemi – Všechno má svůj čas a každá zábava jednou skončí. A na dně každé lahve není pravda, ale datum trvanlivosti. – v humorné nadsázce předznamenat hlavní téma inscenace: nedosažitelnost naplnění našich lidských očekávání.

    Vertikalizace scénického prostoru

    Příznačným pro minorské inscenace tvůrčího tandemu Vašíček – Jarkovský je rovněž scénografické řešení dalšího jejich stálého spolupracovníka Kamila Bělohlávka, jímž je obnažená konstrukce lešení, která je základní složkou výpravy jak v Záhadě hlavolamu, tak i v Malé mořské víle. Ovšem se zásadním rozdílem: zatímco v Záhadě slouží lešení k dynamizaci herecké akce (zejména) prostřednictvím akrobatických výstupů parkuristy, v Malé mořské víle konstrukce eliminuje možnosti herecké akce a je využívána k vertikálnímu rozdělení světa pod a nad mořskou hladinou… Herci jsou postaveni před náročný úkol pohybu ve výškách, v některých případech až s parametry kaskadérského výkonu, jako je tomu ve výstupech postavy Potápěče (Petr Reif), který se na pomyslné mořské dno spouští ve skafandru z výšky divadelního portálu. Obdobné parametry má i záchrana tonoucího Prince (Mikuláš Čížek), jehož bezvládné tělo je vytahováno na laně do výšky. A šplh o tyči zvládá s bravurou a bez závratí i Malá mořská víla (Hedvika Řezáčová).

    Karel Kratochvíl v roli autora Hanse Christiana Andersena. Foto Zbyněk Hrbata

    Několikanásobný závěr

    Dalším výrazným rysem tvůrčího rukopisu Vašíčka s Jarkovským je několikanásobný závěr inscenací. Divákovi je navozován pocit, že představení již dospělo ke svému konci, ale vzápětí zjistí, že to byla falešná stopa. Příběh pokračuje a teprve míří k definitivní pointě ve skutečném závěru inscenace. Tak  je tomu například i ve Sněhurce is not dead. Jako by tím autoři chtěli říct, že v životě může být všechno nakonec ještě trochu jinak, než jak se na první pohled zdá…

    V Malé mořské víle čeká diváka závěr hned trojnásobný.

    Létající ryby

    Nejprve poeticky iluzivní, v němž se nad hlavami diváků a herců vznášejí a proplouvají vzduchem velké létající ryby. Vzápětí je však převeden do antiiluzivního popření divadelní fikce, jež se promítá do magické fabulace Andersenova vyprávění v kratičké dohře Malé mořské víly s postavou vypravěče Hanse Christiana Andersena. Ti v bodovém světle vytvoří na hladině skleněné nádoby, která je zespoda prosvětlena pronikavým zeleným světlem, bublajícími brčky pěnu, v níž se měla víla proměnit. Tu posléze odfouknou jedním výdechem do tmy hlediště pryč…

    Spílání publiku

    Nejsilnější divácký zážitek si však – jako mnohý dospělý divák – odnáším ze závěrečného interaktivního výstupu “spílání publiku“ Petra Reifa v roli verneovského potápěče a pedantického Andersenova učitele Petersona v jedné osobě. Famózní, sebeironický výstup demystifikující divadelní iluzi!!!

    Malá mořská víla (Hedvika Řezáčová) je sebeprojekcí Hanse Christiana Andersena (Karel Kratochvíl). Foto Zbyněk Hrbata

    Autorská sebeprojekce

    Inscenace tak získává dramaturgický kontrapunkt k poetizující linii pohádkového příběhu, který na jevišti po celý čas interpretuje postava vypravěče – Hanse Christiana Andersena – v podání Karla Kratochvíla. Objevuje se na jevišti s nadšeným zápalem v chlapeckých očích, s nímž na jevišti píše do školního sešitu pohádku o Malé mořské víle jako žák, který projektuje sám sebe do hlubin světa fantazie… a zároveň i do postavy Malé mořské víly.

    Víla a její stvořitel navzájem jeden od druhého přebírají a někdy i opakují vypravěčský part – jako by se fantazírující chlapec Hans přímo projektoval do Malé víly a hodlal se s ní identifikovat (omotává kolem sebe pruh látky z víliných šatů, nasazuje si paruku vílích vlasů…). Režie tím vkládá do inscenace nenápadné odkazy na souvislosti Andersenova života s jeho komplikovanou orientací, a vnáší tak pro dospělého diváka další výkladovou rovinu. Jarkovský si tím otevírá možnost včlenit do scénáře přímé citace autorova lyrického (pohádkového) líčení s jeho sebeprojektujícími vypravěčskými postupy…

    Dobře fungují komické vstupy dell´artovských aquachirurgů Dottoreho a Capitana v podání Ondřeje Bauera (vpravo) a Daniela Švába (vlevo). Na lůžku Malá mořská víla (Hedvika Řezáčová). Foto Zbyněk Hrbata

    Dottore, Capitano a námořníci – komické výstupy na mořském dně

    Stejně dobře jako závěrečný výstup Petra Reifa fungují i komické vstupy dell´artovských estetických aquachirurgů (utopenců na mořském dně) Dottoreho a Capitana v podání Ondřeje Bauera a Daniela Švába – herecky, pěvecky a tanečně brilantně vypracované do komediální zkratky hudebního čísla, jež se navíc s každým dalším provedením před diváky více a více otevírá vtipným improvizačním kreacím obou.

    Do divácky atraktivní hudební vložky vyústí i výstup dvojice Námořníků (Pavol Smolárik a Václav Jelínek), kteří zaskočeni výskytem Malé mořské víly na palubě lodi jakožto ženského živlu v jejich mužském námořnickém světě začnou se víle písní dvořit doprovázejíce se na kontrabas a ukulele, přičemž dychtivě pozorují vílu přes okna ve dveřích kajuty, jako by byla rybou v akváriu.

    Jenže pak už v inscenaci žádná výrazně dramaticky nosná situace není… Jen sled operně aranžovaných výstupů a spousta krásné, ale na vnímání náročné – chtělo by se říct “janáčkovské“ – disonancemi prostoupené hudby Daniela Čámského komponované do polyfonních zpěvů.

    Hudební složka inscenace je dominantní, všeprostupující a pohlcující… Uprostřed Monika Načeva jako Královna moří. Foto Zbyněk Hrbata

    Všepohlcující hudba

    Hudební složka inscenace je dominantní, všeprostupující a pohlcující, jakoby už ani nešlo o hudbu k inscenaci, ale naopak o inscenování hudby. Představení tak navazuje na specifický útvar inscenovaného koncertu, s nímž pracovali Jarkovský s Vašíčkem v Perníkové chaloupce a svým způsobem i ve Sněhurce is not dead. V inscenaci je tak plno hudby, leč málo akcí… A málo kouzel… A málo dramatického napětí…

    Matoucí aranžmá

    Nejasně – a pro dětského diváka zmatečně – vyznívá scéna, v níž zpívající sbor jednou polovinou hlasů (ženy) vybízí Malou mořskou vílu, aby probodla princovo srdce nožem, zatímco druhá (muži) apeluje, aby nůž odhodila, přičemž součástí tohoto sboru – navíc v dominujícím centrálním postavení – jsou i Princ se svou nastávající. Komplikované aranžmá polyfonního zpěvu – navíc nešťastně otočeného zády k publiku – je natolik nepřehledné, že si divák, ačkoliv ví, že by to nemělo vnitřní logiku, začíná klást otázku: Proč vybízí i tato dvojice, k princovu zabití???!!!

    Stále jsem čekal, že absence hereckého jednání bude nahrazena vizuálními efekty… Foto Zbyněk Hrbata

    Vizuální koncepce

    Stále jsem čekal, že absence hereckého jednání bude nahrazena vizuálními efekty. Ale kromě jediného nástupu Moniky Načevy v roli Královny moří v působivém modrém kontrastním světle, zůstávají její ostatní příchody na scénu utopené ve tmě a šeru hlediště, odkud Královna moří nastupuje bez sebemenšího ozvláštnění kostýmem, parukou či jiným vizuálním ozvláštněním jako charismatická zpěvačka Monika Načeva s mimořádným hlasem, ale bohužel ne jako nadpřirozená vládkyně mořských hlubin…

    Zmatení archetypálnosti 

    V souvislosti s tím se nabízí otázka, proč se tvůrci rozhodli spojit do jedné postavy královnu moří (babičku) s postavou čarodějnice a dát jí podobu matky, přestože se jedná o rozdílné archetypy. Každý je přece v pohádkách symbolickým nositelem jiných sil a sleduje odlišné cíle… Babička je nositelkou gnómických pravd a generacemi prověřených životních zkušeností (u Andersena je to právě ona, od koho se víla dozví o možnosti a způsobu získání nesmrtelné duše), matka dává život, pečuje a chrání a čarodějnice je ztělesněním temných sil, které v sobě nesou riziko zmaru a ohrožení…

    Jarkovský jako autor textu musí „šalamounsky“ vyřešit důležitou otázku ztráty řeči Malé mořské víly… Foto Zbyněk Hrbata

    Ztráta řeči – neschopnost komunikace

    Jarkovský jako autor textu tak musí „šalamounsky“ vyřešit i důležitou otázku ztráty řeči Malé mořské víly. U Andersena je jí čarodějnicí vyříznut jazyk jakožto vyjadřovací prostředek vílina krásného hlasu, po němž čarodějnice touží. V inscenaci je však víle hlas odebrán Královnou moří jen jakoby kouzlem, aby nemohla vyzradit nic o podmořském světě… Jenže tím se adaptace připravuje o důležitou významovou rovinu Andersenova příběhu.

    Jak uvádí Helena Březinová ve své andersenovské studii Slavíci, mořské víly a bolavé zuby (Host, 2018), Malá mořská víla je mimo jiné zobrazením postavení umlčeného umělce, který není schopen oslovit své potenciální publikum a je nemilosrdně vydán v plen jeho nepřijetí. Stejně tak zde postava vypravěče. Žák Hans je trestán za rozmáčený školní sešit s pohádkovým příběhem Malé mořské víly úzkoprsým školometským učitelem Petersonem, který v sobě nemá elementární schopnost porozumění poetickému vidění světa svého studenta. Kvůli svému omezenému obzoru faktografických definic vidí v sirénách jen druh nevzhledných ryb namísto krásných mořských víl, o nichž sní malý Hans…

    V Andersenově příběhu je ztráta pěveckého umění nahrazena darem tanečního umění, jímž dokáže víla zapůsobit na Prince i za cenu nesmírné bolesti, kterou jí způsobuje každý její krok. V režijní koncepci Jakuba Vašíčka je díky scénografickému omezení hereckého projevu (na lešení se dost těžko tancuje) oproštěno vílino taneční umění na minimum. A bolest z každého došlápnutí na zemský povrch vnímá divák především z ostrého zakvílení elektrické kytary, jejíž zvuk se mu nemilosrdně zařezává do uší.

    Až na některé ozvláštňující momenty působí inscenace monotónně a temně. Foto Zbyněk Hrbata

    Dva nesourodé světy

    Diváka nepochybně zaujme využití principu precizně vypointovaných a vizuálně-akusticky provázaných přechodů ze světa nad hladinou do podmořské hlubiny prolínajících se do již zmiňované velké skleněné nádoby naplněné čirou vodou, která je zespoda prosvětlovaná reflektorem vytvářejícím celou škálu barevných variací. Divák ji může vnímat jako metaforu duše Malé mořské víly, jakousi studánku – podmořský pramen jejího života… Tento postup se uplatnil například ve scéně odhození nože, kterým měla Malá mořská víla probodnout Prince a zachránit si svůj život, do mořské hladiny. Víla upustí neslyšně nůž z výšky lešení dolů do tmy jeviště, přičemž se scéna v tom samém okamžiku zatmí, ozve se žbluňknutí a na opačném konci jeviště se červeně rozsvítí nádoba s vodou, v níž plave onen zahozený nůž… Sugestivně působí rovněž světelný efekt Princova umrlčího líčení obličeje průhlednou reflexní tělkou, které se zobrazí až po zhasnutí reflektorů ve tmě jeviště, jakožto memento mori pro Malou mořskou vílu…

    Proč jen temné stránky?

    Ovšem až na tyto ozvláštňující momenty působí inscenace poněkud monotónně a temně, čímž se stává nepřístupná nezkušenému a životem ještě nezkalenému vnímání dětského diváka. Je to sice dáno již melancholickým laděním Andersenových příběhů, označovaných dokonce i autorem samotným jako pohádky pro dospělé, ale ve Vašíčkově interpretaci je toto temné vyznění ještě umocněno. Není mi jasné, proč v divadle pro dětské diváky lpí režie na až ortodoxní výtvarné strohosti a nevykreslí podmořský svět pestřeji, akčněji a pro dětského diváka atraktivněji, jako tomu například činí v závěrečné iluzivní scéně využitím loutek mořských tvorů. Zejména v případě zobrazení Malé mořské víly a jejích sester by to výrazně napomohlo i jejich charakteristice a interpretaci. Mořské panny jsou symbolem dvojakosti lidské povahy a je třeba je vnímat i jako symbolické vyjádření nenaplněné milostné touhy, což si je ovšem možné naplno uvědomit pouze při zachování jejich obojživelného zobrazení jako žen s rybím ocasem…

    Na ponuré atmosféře se vedle “monolitu“ hudby a eliminaci herecké akce podílí také výtvarné pojetí kostýmů. Foto Zbyněk Hrbata

    Výtvarné pojetí kostýmů

    V minorské inscenaci se na ponuré atmosféře vedle “monolitu“ hudby a eliminaci herecké akce podílí také výtvarné pojetí kostýmů (unifikované tmavozelené dlouhé šaty bez tvarů, atributů a konotací rybího ocasu), paruk a líčení (červený pruh v úrovni očí) mořských víl podle výtvarných návrhů Terezy Vašíčkové a Kateřiny Houskové. Mají potlačenou barevnost a nevýraznou vizualitu. Ta se naplno uplatnila pouze ve stylizovaných kostýmech postav z komedie dell´arte Dottoreho a Capitana. (Možná je to pro inscenaci nepřípadné a asi bych to neměl přiznávat, ale opulentnost výtvarného konceptu Ester KrumbachovéKachyňova filmového zpracování jsem nedokázal dostat ze své pocitové paměti).

    Ztroskotání lodi

    Nejinak je tomu i se scénografickým řešením Kamila Bělohlávka, které přináší technicistní ráz Princovy lodi koncipované jako konstrukce lešení na černém horizontu s otáčejícími se ozubenými koly a vrtulí lodní turbíny počítající i se zapojením divadelních ochozů světelné lávky po obou stranách hlediště pro výstupy Námořníků (Václav Jelínek a Pavol Smolárik).

    Scénografický komponent konstrukce lešení ožije pouze ve scéně ztroskotání Princovy lodi. Křik námořníků na ochozech, bodový reflektor těkající po konstrukci, to vše zapojené do kompozice hudební partitury odvíjející se od víření bubnů, kterými rozdmýchává bouři královna moří…

    Do nejspodnějšího patra lešení (na mořské dno) je situována kapela. Foto Zbyněk Hrbata

    Živoucí utopenci

    Do nejspodnějšího patra lešení (na mořské dno) je situována kapela (Tomáš Vychytil, Jan Hrovatitsch, Dalibor Mucha, Luboš Nohavica, Filip Nebřenský a Jan Matásek) symetricky rozdělená na dvě části – nalevo moderní (bicí s kytarami) v současném civilním oděvu, napravo tradiční, klasická (flétna, piano, žestě) s rokokovými kostýmy a parukami.

    V programu k inscenaci jsou členové tohoto hudebního uskupení označeni – stejně jako Dottore s Capitanem – jako Utopenci. V inscenaci však o tom není žádná zmínka. Že jsou to živoucí utopenci, kteří za staletí skončili svou životní pouť na mořském dně, nevyplývá ani z hereckých akcí, výtvarné stylizace, líčení či masek. Škoda, protože by tím byla výstižně zobrazena Andersenova nemožnost dosáhnout propojení či přechod mezi dvěma nesourodými světy – suchozemským, ve kterém žije Princ, a podmořským, v němž po něm touží Malá mořská víla. Princ by k ní mohl proniknout jen za cenu vlastního utonutí a ona se k němu – marně – pokusí přiblížit pouze za cenu nejvyšší oběti…

    Jak uvádí teatroložka Nina Vangeli ve své úvaze Živel vody, slz, nevědomí…(Malá mořská víla, Národní divadlo, 2016): Rozhraní země a vod je vždy nepřekročitelnou hranicí dvou neslučitelných říší; její překročení je destruktivní. Oboustranně. Pro suchozemce vane od hlubiny vod ona známá smrtelná nostalgie.

    Choreografie

    Uprostřed jeviště stojí pohovka s namodralým přehozem jakoby porostlá mořskou řasou… a o levý portál se opírá torzo člunu, před nímž je vysypaná nepatrná brázda písku. Vše je tónováno do odstínu patiny zašlého mořského dna… Scénografie Kamila Bělohlávka klade před fyzickou (pohybovou) stránku hereckého projevu náročnou výzvu. Doru Sulženko Hoštovou proto čekal nelehký úkol pohybové spolupráce nejen v choreografiích tanečních čísel estetických aquachirurgů s Malou mořskou vílou, ale zejména limity kladenými z jedné strany složitým pěveckým partem herců a z druhé scénografickou eliminací jejich pohybu, kdy bylo třeba vystačit s pohybově gestickým minimalismem. Škoda tak nevyužitého hereckého potenciálu Anny Bubníkové, Ivany Huspekové a Báry Mišíkové v rolích sester malé mořské víly. Co všechno mohly ve své stylizaci do rolí škodolibě rozpustilých mořských princezen uhrát, ale svazující hudební forma a – pro jejich výstupy – malý jevištní prostor to potlačily.

    Záchrana Prince je ve Vašíčkově režijní interpretaci dílem obou zamilovaných dívek, Malé mořské víly (Hedvika Řezáčová – vpravo) a Plavčice (Vendula Holičková – vlevo). Foto Zbyněk Hrbata

    Interpretační posuny

    Záchrana Prince je ve Vašíčkově režijní interpretaci dílem obou zamilovaných dívek (Malé mořské víly a Plavčice) za pomocí záchranného kruhu, který jedna spustí na mořské dno a druhá do něj uchytí Princovo bezvládné tělo. A Plavčice jej za pomoci námořníků vytáhne nad mořskou hladinu… Jedna bez druhé, samy za sebe, by to nedokázaly… To je ovšem zásadní interpretační posun Andersenovy pohádky, v níž Prince nad mořskou hladinu vynese a zachrání navzdory nebezpečí a vlastnímu ohrožení Malá mořská víla sama, zatímco pozemská princezna se nad ním pouze skloní v okamžiku jeho procitnutí a zaujme vílino místo zachránkyně. To má dopad na vyznění základních interpretačních motivů Andersenova příběhu, jakým je samotný fakt zamilovanosti Víly do Prince. Je to zásadní okamžik, který rozhodne o jejím životě a má v sobě takovou sílu, že kvůli svému vzplanutí dokáže víla přinést i tu nejtěžší oběť… Ale v inscenaci to je hup šup hotovo, jako když žbluňkne kámen do vody. Tím se vytrácí síla základních emocí a z herecké akce dokonce ani není patrné, že se Víla zamilovala do Prince a on do ní. Přitom u Andersena jde o Princovo i vílino první citové vzplanutí provázené vlnou oboustranné fascinace. Oba při jejich prvním setkání slaví mladistvé narozeniny (víla patnácté a Princ šestnácté), v nichž překračují práh dětství a dospělosti a procházejí aktem erotické iniciace.

    Malá mořská víla je „navždycky milým hostem“… Foto Zbyněk Hrbata

    Neprobuzený Ahasver

    V herecké interpretaci Prince Mikulášem Čížkem není ani stopy po Princově zamilovanosti do víly ani do námořnice. Není to lásce propadlý mladík, ale spíše apatický dekadent bez zájmu o nejbližší okolí, který upírá svůj pohled do dálek za obzorem, odkud očekává příchod dobrodružství. Je plně pohroužen do imunity svobodného světa mužské námořnické pospolitosti, jež se brání ukotvení v citovém vztahu. Princ tak v inscenaci nedokáže rozpoznat lásku mořské víly, kterou má na dosah, a uzavře se jí tím, že jí přiřadí čestné, ale odtažité místo – „navždycky milý host“. Ovšem ona očekávala a potřebovala víc! Všechno! Lásku k němu spojila se svým životem!

    Mimikry mužství

    Osudové neporozumění mužskému a ženskému světu je v minorské inscenaci zahrnuto i do pojetí postavy Plavčice (Vendula Holičková), v Andersenově vyprávění Princezny, která na břehu objevila princovo zachráněné tělo. Jarkovským je tato postava interpretovaná jako dívka toužící o proniknutí do mužského světa, jenž jí měl být jako ženě – právě proto, že je žena – zůstat odmítnut, dokud nepřijala mimikry mužství a nezačala se vydávat za námořníka. Paradoxně se v ní proniknutím do světa mužství probudilo její ženství a ona se zamilovala do Prince, a to bez naděje na opětování. Ovšem jen do doby, kdy si do ní Princ promítne – namísto Malé mořské víly – obraz své zachránkyně… Atributy ženství pak Plavčici vrátí až Malá mořská víla, než naposled opustí palubu lodi. Sundá jí námořnický klobouk a nechá na ramena volně splynout uvnitř skrytý pramen dlouhých vlasů…

    Potápěč (Petr Reif) se na pomyslné mořské dno spouští ve skafandru z výšky divadelního portálu. Foto Zbyněk Hrbata

    Rozostřeno v druhém plánu

    To vše je ve Vašíčkově a Jarkovského režijně dramaturgické koncepci zahrnuto, ale bohužel se v inscenaci odehrává až ve druhém plánu a zůstává oku – obzvláště dětského diváka – nerozpoznatelným a přehlédnutelným, především v důsledku neúprosného diktátu hudební partitury, která herecké akci a interpretaci tragického milostného příběhu ponechává toliko prostor náznaku a zkratky. Jsem přesvědčen, že je to ke škodě samotné – v mnoha atributech zajímavé a vícevrstevnaté – inscenace, která se až při opakovaných zhlédnutích otevírá dalším, při prvním zhlédnutí snadno přehlédnutelných či dokonce skrytých významů a odkazů.

    Poeticky iluzivní konec, v němž se nad hlavami diváků a herců vznášejí a proplouvají vzduchem velké létající ryby. Foto Zbyněk Hrbata

    Pedagogický rozměr a transcendentní přesah

    Na závěr si neodpustím ještě jednu připomínku. Andersenova Malá mořská víla nekončí jako minorská inscenace tím, že se víla promění v mořskou pěnu, ale přidává se pro svou dobrotu a milosrdenství k nadpozemským sestrám vzduchu a čeká na získání nesmrtelné duše, k čemuž jí mají dopomáhat děti tím, že budou hodné…. To je důležitý významový přesah, který v inscenaci – ke škodě pedagogického vyznění a transcendentního přesahu – chybí. Stejně jako zřetel na dětského diváka. Kurzor fenoménu rodinného diváka pěstovaný v Minoru, který v představeních předpokládá prolínání dvou významových rovin vnímání: dospělou a dětskou, se v této inscenaci výrazně přechýlil ke vzorci vnímání dospělého diváka, zatímco ten dětský se z inscenace téměř vytratil…

    Ale ta hudba je krásná!
    Její nastudování precizní!
    Zpěv Moniky Načevy famózní!
    Zpěv Hedviky Řezáčové jako Malé mořské víly podmanivý!

    Jaká vlastně je její Malá mořská víla?
    Zasněná, zamlklá, odevzdaná, mírně melancholická, spíše pasivní a hodně introvertní… Do světa lidí ji nevede snaha získat nesmrtelnou duši, ani citové vzplanutí k Princi, ale touha stát se člověkem i za cenu smrtelnosti…

    Chce se jí žííííít!

    Divadlo Minor, Praha – Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Malá mořská víla. Režie: Jakub Vašíček, dramaturgie: Tomáš Jarkovský, hudba: Daniel Čámský, scéna: Kamil Bělohlávek, kostýmy: Tereza Vašíčková a Kateřina Housková, pohybová spolupráce: Dora Sulženko Hoštová. Premiéra 9. března 2024 v divadle Minor, Praha. Psáno z repríz 13., 14. a 15. března 2024.


    Komentáře k článku: Minoritní úvahy nepraktikujícího teatrologa (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,