Minulost nás vždycky dožene
Možná, že je to způsobeno několikanásobným odkládáním premiéry nebo tím, že se událost neodehrála v hlavním městě. Každopádně je škoda, že liberecká inscenace Moje první židovské Vánoce prozatím unikala pozornosti kritiky.
Foto: archiv divadla
Izraelská autorka Hadar Galron by si už zasloužila čestné české občanství, protože její vztah k České republice je více než vřelý a hra Mikve v různých provedeních (Galron viděla všechny české inscenace, včetně amatérské) se stala doslova kultovní. Kromě Mikve se na českém jevišti objevily i další tituly, včetně pohostinského představení monodramatu Zapískej v intepretaci autorky. Ovšem unikátnost nejnovějšího projektu uvedeného v České republice spočívá v tom, že jej Hadar Galron psala přímo pro liberecké divadlo, kde se na realizaci inscenace podíleli dlouholetí čeští spolupracovníci autorky dramaturg Jiří Janků a režisér Petr Svojtka. Při přípravě tohoto projektu Hadar podnikla množství setkání a rozhovorů s lidmi židovského původu žijících v Čechách, a jejich zážitky a pocity využila v textu hry. Po premiéře zmiňovala i zkušenost s diváky, kteří za ní přišli po představení a přiznali, že některé situace ze hry jsou velmi podobné tomu, co prožívali či prožívají oni.
Hadar Galron zasadila hru do prostředí někdejšího sudetského města Liberec, kde v meziválečném období bývala i silná židovská komunita. Možná právě silně zastoupený židovský živel vyvolává v lidech někdy velmi vyhraněný antisemitismus, což je jedno z hlavních témat hry. V příběhu je sice přítomna pouze jedna „širší“ rodina, ale autorka jej doslova napěchovala velmi vyhraněnými charaktery a situacemi, které mohu vypadat až bizarně či bláznivě. Nicméně, jak sama sdělila, většina jednotlivých scén vychází z reálných příběhů, a rozhodně nepřehání.
Příběh se odehrává v současnosti, začíná o Vánocích, kdy se u jednoho – babiččina – stolu schází celá, poněkud rozhádaná rodina. Obyčejné hašteření vrcholí příchodem vnučky, která oznámí, že začala studovat hebrejštinu, byť v rodině panuje jistý předsudek proti židovství jako takovému. Následně ale vybouchne ještě jedna „bomba“ – babička totiž rodině prozradí tajemství, které nosila dlouhá léta pohřbené někde hluboko v duši: za druhé světové války byla osvojena jako židovské dítě křesťanskou rodinou a mnozí její příbuzní zemřeli v koncentračním táboře.
Foto: archiv divadla
Nyní, když se blíží její smrt, má přání, aby byla pohřbena podle židovských zvyklostí. To zaskočí pochopitelně celou rodinu, ale šokuje především jednu z jejích dcer, zapřisáhlou „zastydlou“ komunistku, antisemitku a popíračku holocaustu. Během jednoho roku se v rodině roztočí neuvěřitelný kolotoč osobních proměn, hledání minulosti a vlastní identity. Což, jak se ukazuje, může být hledání velmi složité a různými administrativními překážkami v podstatě neřešitelné. Jestliže autorka říká, že text je o normální české rodině. Pokud tedy něco takového jako normální rodina existuje; troufám si tvrdit, že z pohledu mnohých diváků se rozhodně o normální rodinu nejedná. Jde spíše o rodinu modelovou, kde je možná až příliš velké množství různorodých životních, náboženských a politických postojů na velmi malém prostoru, takže se jako diváci chvílemi ztrácíme. Autorka, jak je ostatně zvyklá ve své ortodoxní komunitě, bije statečně do vlastních řad; zejména v příběhové linii, kde mladí členové rodiny s obtížemi dohledávají minulost babiččiny původní rodiny a snaží se dokázat její židovskou příslušnost. Při tomto pátrání je patrné, že autorka fandí mladým lidem, kteří jsou podle ní schopni pravdu přijmout. Naopak starší raději žijí v iluzi, na níž trvají tak vehementně, až to může vést k tragickým důsledkům.
Režisér Petr Svojtka, který v letošním roce přecházel od jednoho židovského tématu k dalšímu (kromě této inscenace režíroval hru Gura Korena Neperte se, prosím vás a Kupce benátského), toto rodinné drama přijal s pochopení a vytvořil solidní, chvílemi kafkovsky temnou inscenaci s až ibsenovským závěrem. Z herců měla nejnesnadnější pozici Markéta Tallerová, jejíž až zlodušská Tereza bere židovství jako zlou kletbu. Jak se ukáže později, její chování vychází z pokročilé duševní nemoci. Jakkoli zajímavý výkon podává, je divácky obtížné tuto postavu přijmout jako pravděpodobnou. V centru pozornosti stojí především babička Běla Michaely Lohniské, která vytvořila prototyp chápavé a rodinu spojující statečné ženy, která svůj smutek a „židovský strach“ v zájmu rodiny dlouhá léta schovávala. Na druhé straně pak stojí její vnučky, temperamentní a sebevědomá mileniálka Magda Barbory Bezákové, která je symbolickým ztvárněním současnosti, jež se nebojí vrátit k minulosti a pokusit se s ní vyrovnat.
Foto: archiv divadla
Uvedení světové premiéry hry Hadar Galron je cenné především v tom, že téma podané takto vyhraněnou formou je u nás zcela ojedinělé. Domnívám se, že v naší nábožensky vlažné společnosti zdaleka nevystupuje do popředí tak silně, jako v jiných zemích. Nicméně, ve světě se k tématu antisemitismu, rasové nesnášenlivosti, rozkrývání traumatizující minulosti a hledání kořenů vlastní identity autoři vracejí stále častěji – příkladem za všechny může být hra Toma Stopparda Leopoldstadt nebo dramatu Wajdi Mouawada Ptáci v inscenaci Schauspiel Köln.
///
Divadlo F.X.Šaldy Liberec. Hadar Galron: Moje první židovské Vánoce. Překlad Jiří Janků a Petr Svojtka, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Vladimír Nejedlý , dramaturgie Jiří Janků, režie Petr Svojtka. Světová premiéra 15. října 2021
Komentáře k článku: Minulost nás vždycky dožene
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
