Miny čekající na výbuch
Jestliže se nám už několik desetiletí dostává jakž takž přijatelného vysvětlení morbidností a hrůz let čtyřicátých a padesátých, nedá se totéž říci o letech sedmdesátých. Mám na mysli zejména prvé měsíce a roky nenápadného, milimetr po milimetru neviditelného zlomu charakterů, onoho obratu od masového vzdoru ke stejně masové kolaboraci. Ať už šlo o projevy „naoko“, či z „přesvědčení“ (nejčastěji směs obojího: naoko loajalita, uvnitř přesvědčování sebe sama), jedno vím. Kdyby měl Leonid Iljič Brežněv v prvých měsících a týdnech po srpnu 1968 ten šílený nápad, že přijede na „přátelskou“ návštěvu do Prahy, žádnému ministrovi by se nepodařilo schrastit po celé zemi byť sebemenší skupinku, natož špalír nadšenců s prapory a mávátky, kteří by ho veřejně, všem na očích vítali. A neuplynuly ani dva roky (!), a na Hradě i v ulicích vítaly nejvyššího představitele okupační moci stovky jásajících Pražanů, kteří předtím písemně stvrdili, že okupace byla bratrskou pomocí.
Kromě skvělé minisérie Agnieszky Holland Hořící keř jen málokteré dílo s tak krutou pravdivostí ukázalo průběh i příčiny tohoto obratu. Snad s výjimkou, byť se odehrála v žánru absurdní modelové grotesky, Steigerwaldových Dobových tanců. Neuvěřitelnou premiéru stihly v ústeckém Činoherním studiu v Rajmontově režii ještě v roce 1980, do Prahy směly připutovat v Krobotově režii až v roce 1987 v Realistickém: v obou případech hru zachránila historická kulisa „bouřlivého roku“ 1848 a jeho odeznívání, jenže i poslednímu divákovi – na rozdíl od cenzorů – bylo jasné, že se hraje o kocovině let 1969–1971. Obě inscenace v publiku bouřlivě rezonovaly jako přesná analýza ústupu od halasně deklarovaných demokratických ideálů ke zmíněnému sebeobelhávání (zastíracím manévrem je tu vlastenecká fráze, jíž máváme stejně rádi a plamenně jako vlasteneckým praporem: ten je ve hře poslední kótou odporu, zcela vyprázdněnou, zvláště když z něj odpářeme lva – a z obce „odpářeme“ i posledního kverulanta, „cizího“ podučitele).
Kolem nás znovu znepokojivě narůstá rétorika vyprázdněných vlasteneckých frází, zastírajících nenápadná smiřování se s novými lumpárnami, s novými veletoči a nekonečnými seriály lží, tolerovaných podvodů a absurdit, které by ještě včera byly nemyslitelné (dotační podvody, usvědčení lháři a estébáci v nejvyšších funkcích, nenávist k „cizímu“). A proto bych čekal, že Steigerwaldova modelová satira bude rezonovat i dnes. Současných témat a nevybuchlých nášlapných min hořkého smíchu je v ní skryto ažaž. V případě inscenace Národního divadla Brno v režii Ivana Krejčího se tak nestalo.
S výjimkou několika nelaciných aktualizací (kolektivně pobrukovaná Hutkova Náměšť) a hereckých zajiskření (věcně racionální uchopení počestné děvky Mařeny Hanou Tomáš Briešťanskou; nepřehrávaná Cilka Zuzany Černé; vévodil ovšem suše, nekarikovaně, matematicky přesně rýsovaný Hrabě a pitomec Martina Siničáka) jsem byl na premiéře svědkem převážně vlažného, rozvleklého, temporytmicky ospalého představení (ledacos se dá doufejme spravit na reprízách). Přehrávalo se, máchalo rukama, xkrát se „opile“ mluvilo o opilosti, ředilo se ředěné, gesticky i mluvně se dohrávalo hrané a řečené, zatímco třeba klíčová scéna odpárání lva byla až příliš odbytým gestem; celek působil dojmem upovídané, roztažené anekdoty, volající po škrtech.
Nic neubližuje Steigerwaldově poetice víc než „bavičský“ polopatismus a nic jejímu humoru neprospívá víc než suchá strohost. Zkratka. Smrtelná vážnost. A umístí-li se hra, jíž sluší spíš komorní rozměry, do velkého prostoru, režie jí rozhodně nepomůže zvětšovacím sklem naddimenzovaných, přehrávaných, jakoby „estrádních“ jevištních prostředků. Miny zůstaly v Brně přikryté.
Komentáře k článku: Miny čekající na výbuch
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
