Služebník slova rekapituluje
Přednáším poezii více než 40 let. Leccos jsem s ní zažil, stál vedle básníků, kteří když slyšeli své texty z cizích úst, střídavě vážněli, ano, někteří dojetím slzeli, jiní se naopak vzdorovitě domáhali vlastního pojetí přednášených veršů a předepisovali přízvuky a pomlky tam, kde bych toho nikdy neučinil.
Jméno Miroslava Kováříka je asi známo především milovníkům poezie nebo básníkům, kteří byli v rozmezí let 1976 až 2011 mladí. Takové totiž Kovářík vyhledával a v pořadu Zelené peří pak představoval. Daleko nejznámější je jistě jako propagátor a především originální recitátor poezie. A recitace a veřejná deklamace básní není daleko od divadla, od divadla poezie, jež se stalo Kováříkovým osudem. V roce 1962 založil a sedm sezon vedl Docela malé divadlo, jedno z tehdy populárních divadel malých forem. Všechny jeho aktivity jsou nicméně od počátků spjaty s básnickým slovem a tomu je také věnována monumentální sbírka jeho textů o poezii, o básnících, o divadle poezie, o recitaci… o všem, čím se kdy zabýval. Nese název Život… a poezie…? A shrnuje zhruba padesát let života svého autora s poezií.
Kniha v šesti oddílech mapuje základní obory, jimž se Mirek Kovářík ve svých textech věnoval. Začíná se vzpomínkou na barokního básníka Bedřicha Bridela, která uvozuje nejrozsáhlejší kapitolu, již autor věnoval svým osobním poetologickým pozorováním na prahu literární historie, teorie a subjektivních vzpomínek či přímo fyzických zkušeností s některými básníky. Bedřichem Bridelem počínaje pokračuje autory tak říkajíc patřícími do kánonu české literatury – Mácha, Neruda, Halas, Hrubín –, básníky svého srdce – Orten, Zahradníček, Hrabě, Zbyněk Havlíček – až k básníkům nejsoučasnějším – Buddeus, Malý, Michalová, Rysová. Za zmínku stojí, že teprve s generací poetů posledního desetiletí přibývají v seznamu ženské autorky. Do té doby jich lze napočítat na prstech obou rukou.
Čistě stylově je Kovářík nezpochybnitelným mistrem slova i na papíře. Dalo by se říct kritikem-básníkem. Svého oblíbeného Zbyňka Havlíčka obhajuje z participace na šíření stranické výchovy v rámci struktur KSČ, jíž byl členem, slovy: Nelze tedy jeho členství ve straně brát jako výtah k moci, spíše jde o jednu z možných variant taktiky soužití s režimem. Jeho texty pak hýří takovými perlami, jako jsou spojení plodová voda imaginace nebo krajina ženského intimissima. Autor dokáže i na poli jednoznačné non fiction informace vhodně dávkovat tak, že se mu daří vytvářet téměř dramatické situace, které – ač obeznámeným známy – dokážou v nich vyvolat tajení dechu, jak to dopadne. Vynikajícím příkladem budiž příběh sbírky Dům Strach Jana Zahradníčka, která vznikla v době básníkova věznění na Pankráci, na zahradě své chalupy ji ukryl jeden strážný a nakonec vyšla prvně ve Škvoreckého ’68 Publishers. Za Husáka to taky nešlo, byť se podle Kováříka mohl budoucí normalizační prezident s básníkem ve vězení potkat.
Podobných příběhů je kniha plná – jak se nepotkali Ivan Blatný s Janem Křesadlem v Anglii, ačkoli žili jen pár kilometrů od sebe. Jak to bylo se vztahem Zbyňka Havlíčka a Evy Prusíkové. Jak se naopak potkal Václav Hrabě s Allenem Ginsbergem… Postupně se ukazuje, že Kováříkovi nechybí ani jistá míra sebejistoty. Autor nezapomíná připomínat, že to byl právě on, kdo stál u zrodu divadla Viola, kdo objevil pro svět Václava Hraběte, kdo sám sebe řadí mezi výrazné sólistické osobnosti českého přednesu posledního půlstoletí (…) (Radim Vašinka v brněnském divadle „X“, autor této práce v Docela malém divadle v Litvínově). Nebo kdo stál u prvních krůčků i Jana Rejžka jako básníka, Haliny Pawlowské, Alexandry Berkové nebo Jaroslava Duška.
Pojmem, který prochází knihou stejně jako Kováříkovým životem takřka nepřetržitě, je tzv. divadlo poezie. Nejistý termín poprvé se objevivší v roce 1953 jako podtitul inscenace Sloky lásky sovětského básníka Štěpana Ščipačova na půdě Divadla E. F. Buriana. Pátý oddíl je vyvrcholením Kováříkovy snahy odborně vymezit nejen tento pojem, ale vůbec teoreticky ukotvit scénickou prezentaci poetického textu. Hned první text kapitoly Slovo – tvar – prostor je autorovou rigorózní prací na téma „Spoluautorství interpreta při přednesu poezie“, a její součástí je dokonce i praktická ukázka komplexní práce s textem od počátku výběru až po jeho inscenaci. Text svým způsobem supluje prolegomena k celé knize, jen je skutečný zájemce musí trochu hledat, vzhledem k tomu, že nejsou na jejím počátku. Jeho součástí je bohatý citační aparát k názorům na obsah termínu „divadlo poezie“, historické souvislosti popisující dějinně podstatnou úlohu, slovy autora národně aktivizující, recitace v obrození, ale nachází i sémantickou kontinuitu se současným divadlem jednoho herce. Obávám se, že tento pojem je dnes mnohem širší, než jak jej autor vnímá, přesto jsou to konstelace přinejmenším zamyšlení hodné. K dokonalému dějinnému exkursu už chybí jen zmínka o Platonově dialogu Ión, který se snad jako první zabýval živou interpretací poezie (chápanou jako mimesis).
Vcelku se tak jeví publikace Život… a poezie…? jako pokus o rehabilitaci divadla poezie ve všech jeho možných manifestacích. Autor si je vědom, že divadlo poezie bylo, je a asi i zůstane žánrem menšinovým a jeho vyznavači takovou ne příliš nápadnou sektou služebníků slova, která hledá svůj tvar při dotyku s jevištěm, stýská si nad tím, že na Wolkerův Prostějov jezdí čím dál méně zájemců a v řadách účastníků dostává poezie na frak od prozaiků, přesto nepřestává bojovat. A tato kniha mu má být a také je důkazem, že je to boj krásný.
Mirek Kovářík: Život… a poezie…?. Praha: Galén, 2017, 358 stran.
Komentáře k článku: Služebník slova rekapituluje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
