Divadelní noviny > Rozhovor

Miřenka Čechová: Z konzervatoře jsem si odnesla nenávist k baletu

Má ráda slova „hraniční“, „strašně“ a „zásadní“. To první určitě souvisí s faktem, že je z Aše – kdyby se narodila o pár set metrů směrem na západ, byla by dávno slavná a bohatá, a české pohybové divadlo méně známé, a o hodně chudší. „Strašně“ – odráží její dychtivost a živelnost (podle mě se narodila v ašském tajfunáriu). Za slovem „zásadní“ čtu fakt, že nemá v povaze se zabývat blbostma, troškařit a nebojí se velkých výzev a úkolů. Talent a píle jí přinesly řadu příležitostí, cen a zájem kritiků prestižních světových deníků. Když jsme si to tady přečetli, nastal konečně čas se zvednout z fotelů a jít se někam do sklepa na ten úkaz podívat.

Hned se vám musím s něčím svěřit: Mnohokrát jsem vás viděla na jevišti, a přesto bych vás v metru nepoznala. Jak to, že pokaždé vypadáte tak jinak?

Tohle je skutečně nějaký zvláštní fenomén, který ke mně prostě patří. Pocit určité anonymity je mi strašně blízký. Stává se mi, že jsem někde mezi lidmi „z branže“, a oni vůbec netuší, kdo jsem. Třeba se mi stává, že mě nechtějí pustit na moje představení. Kdo jste?, ptají se, a co máte společného s tím divadlem? A to mě viděli před tím mockrát na scéně.

Asi to bude tím, jak pracuji. Pro mě, aniž bych se snažila nějak zásadně psychologicky transformovat do postav, které ztvárňuji, tak chtě nechtě většinou zjišťuji, že se mi ta postava určitým způsobem dostává do života. Já „jdu“ hodně po postavě, v podstatě si vedle sebe vytvářím nějakou paralelní osobnost, která začne fungovat potom i v mém osobním životě. Nijak se o to nesnažím, ale je to tak. Většinou je to spojené s nějakou identitou a s emocemi – i ty se mi potom dostávají do života a já zjišťuji, že jednám podobným způsobem jako určitá postava.

Třeba u inscenace S/He is Nancy Joe jsem najednou zjistila, že lidi kolem mě pochybují o mé identitě anebo orientaci a začínají si mě spojovat s něčím – neženským, s něčím, co je přinejmenším queer, s něčím hraničním. Chtě nechtě oblast výzkumu, kterou většinou kolem postavy podniknu, se mi dostává do života. Považuji to za obohacení, za další rozšíření svých možností. Začínám i jinak přemýšlet, a to nemusí být jenom téma transgenderu, může jít o Salome nebo Lady Macbeth – ta byla pro mě emocionálně zásadní, stejně jako byla, a stále je, Anne Franková. Člověk většinou v sobě nalézá další kus svého charakteru. Například s Annou objevuji svoji dětskost a křehkost, s Lady Macbeth zase temnou sexualitu a v případě Charlie Chaplina jsem se asi poprvé setkala s mužskou stylizací, navíc komediální.

Přitom jsem se pět let odnaučovala všechny špatné návyky. Veškeré stresy, bloky, veškeré manýry. Když jsem vylezla na scénu, všichni hned poznali, že jsem baletka. Říkala jsem si, tak to ne, tohle já nechci.

A je možné, že se vám kromě vašeho chování a naladění nějak změní i vidění zbytku světa?

Vlastně ano – začnu najednou potkávat lidi, kteří jako by přicházeli z mého příběhu. Vidím je všude.

Přiznávám, že jsem vám ono trans­sexuální téma moc nevěřila. Na to jste prostě v pohybu velmi ženská, máte ženské kontury, gesta i siluetu. Takže jsem pochybovala, zda máte k tématu opravdu osobní vztah.

Víte, všechno, co dělám, je osobní. Jinak to ani neumím. Pokud necítím zásadní obsesi pro dané téma, není žádný důvod, proč bych jej měla zpracovávat. A právě téma transgenderu je v podstatě nedávná osobní věc, kterou jsem potřebovala vyřešit.

Mám transsexuální sestru, která bývala mým bratrem. Je to velká rodinná story, která vyvrcholila právě v den premiéry S/He is Nancy Joe. Celý život jsem toužila mít bratra, a měla jenom jednu sestru. A v patnácti letech jsem se od babičky náhodou dozvěděla, že vlastně bratra mám a že mi ho rodiče tají. A nikdo mi neřekl, kdo to je, jak vypadá… Zjistila jsem, že je houslista a že jeho jméno se skládá ze dvou jmen našich slavných básníků. Po nějaké době jsem jej našla. Zavolala jsem mu a sešli jsme se.

A vy jste mu řekla, že jste jeho sestra?

To jsem mu samozřejmě neřekla hned. Viděla jsem vysokého, na pohled hrozně milého muže. Dali jsme si pivo, povídali jsme si … až později jsem se ho zeptala: Víš, kdo jsem? Myslel, že se známe z nějaké akce nebo párty. No, povídám, můj táta se jmenuje Čech. On se zarazil a pak se málem rozplakal. Došlo mu, že jsem jeho sestra. Bylo to hodně silné. Věděl, že má dvě sestry a celý život se s námi toužil setkat. Prosil svou matku, aby nás mohl poznat, ale ta mu řekla, že ten vztah je prostě ukončený. A on tím dost trpěl.

Co bylo dál?

Začali jsme se stýkat, seznámila jsem ho s mladší sestrou a měli jsme nádherný tajný sourozenecký vztah. On se cítil poprvé naplněný. Dokud studoval v Čechách, stýkali jsme se docela často. Asi po dvou letech si začal zkoušet naše věci, náušnice a podobně… Potom odjel studovat do Dánska a vrátil se s tím, že by chtěl být ženou. Ze začátku jsem to brala jako vtip, myslela jsem si, že je to jedna z póz mladého umělce. Když se ale rozhodl brát hormony, už to taková legrace nebyla. Není to moc hezký proces. Měla jsem pochybnosti, jestli jsem ho svou vstřícností do té přeměny nechtěně netlačila – člověk si samozřejmě klade i takové otázky. Pak jsem ho viděla, až když se vrátil z nemocnice, kdy už byl ženou.

A co vaši rodiče? Rodinné tabu nejspíš už prasklo?

Samozřejmě. Tatínkovi to řekla moje mladší sestra. Bylo to pro něj docela velké překvapení. Poprvé se všichni setkali právě na premiéře S/He is Nancy Joe v Divadle v Celetné. Maminka se ptala: Co to je za krásnou vysokou slečnu, co tady hraje na housle? No víš, maminko, to je náš bratr…

Aha.

Nesla jsem bratrovu změnu těžce. Byla jsem úplně zmatená. Připadalo mi divné začít s ním mluvit v ženském rodě a nepovažovat to za nepřirozené. Skutečně jsem tomu nerozuměla a musela jsem se s tím vyrovnávat. A já se s problémy srovnám jedině tak, že se do nich ponořím a porozumím jim skrze sebe, skrze svoje vlastní tělo, skrze umění. Ptala jsem se sama sebe: kdybych já ve svém těle pocítila, že jsem muž, co udělám? Díky tomu jsem začala studovat, číst knížky, mluvit s lidmi z oblasti transgenderu.

Co byste – kromě osobního zážitku – označila za obzvlášť překvapivé? Můžete uvést jeden, dva momenty, které vám vyrazily dech?

Je toho hrozně moc. Třeba když se na přeměnu pohlaví díváte z medicínského úhlu pohledu. Jak probíhají operace – to je teda něco, musím říct. Nebo fakt, že dotyčný prochází docela náročným psychologickým tréninkem a tzv. real-life testem. Musí psychologa přesvědčit, že jeho přání změnit pohlaví je nezvratné. Ještě před tím, než začne brát hormony, má povinnost před veřejností prohlásit: Já jsem to a to. Musí se začít oblékat jako opačné pohlaví, a teprve když se vyrovná s okolím, může zahájit hormonální léčbu, a po ní teprve následuje operace. Mluvím teď o českých pravidlech. V Americe to chodí úplně jinak. Co je ale šílené u nás v Čechách, je fakt, že se těm lidem odstraňují reproduktivní orgány, aby se už nikdy nemohli vrátit zpátky do své předchozí identity. V Americe tohle nedělají.

Vy hodně cestujete a docela často v Americe pracujete. Jak jste prožila minulou zimu v New Yorku?

Studovala jsem filmovou akademii. Propadla jsem totiž filmu. U mě je to vždycky tak – potřebuju pořád zkoušet něco nového. Skončila jsem klasický balet, ale chtěla se věnovat jenom divadlu. Nikdy nechci zůstat u toho, co je pro mě už známé a bezpečně vyzkoušené. Vždycky se vrhám do nebezpečných oblastí, o nichž nic netuším, ale tím více je chci poznat. Ráda se vracím na začátek, do bodu nula.

Nebojíte se při tom pocitů, jako je trapnost, chaos, panika?

Pro mě je to výzva. Být hozená do prostředí, kde všichni vědí, o co se jedná, ať je to žánr anebo téma, a já se musím snažit, abych se s tím sžila a stalo se mou součástí. Stejně to mám i s filmem. Fascinuje mě výtvarný pohled na svět skrze filmový záběr, kdy se čistě filmovou řečí vypráví příběh. Takže jsem začala na New York Film Academy studovat obor, který se jmenuje „filmmaking“. Jednalo se o praktický, velice intenzivní dvouměsíční trénink, zaměřený především na kameru, režii, střih – na řemeslné zpracování filmu. Za dva měsíce jsem se naučila stejně jako v ročním programu.

Vaše intenzivní vztahy se zámořím začaly udělením Fulbrightova stipendia na Univerzitě ve Washingtonu v roce 2010. Jak jste vlastně stipendium využila?

Učila jsem a hrála se Synetic Theater. Vedla jsem seminář fyzického divadla a v rámci svého doktorátu na HAMU jsem prováděla výzkum. Doktorandské téma se týkalo specifik autorské tvorby a ve Washingtonu jsem ona specifika mohla zkoumat v kontextu odlišného kulturního prostředí. Napsala jsem také kapitolu do sborníku Illinoiské univerzity o českých divadelních režisérkách. Ten právě teď vychází. Na American University ve Washingtonu jsem byla první pedagog, který učil fyzické divadlo. Před tím tam nic takového neexistovalo a studenti neměli s tímto typem divadla žádné zkušenosti. Vedla jsem malou skupinu, což mi umožnilo pracovat hodně individuálně.

Z jakých osobností a metod při své práci vycházíte? Které považujete pro svou kariéru za klíčové?

Začínali jsme pracovat s principy Grotowského, ale v poslední době jsme se od nich odklonili. Následovalo butó, Etienne Decroux, určitě Charlie Chaplin, pozdní choreografická období Jiřího Kyliána. Ale v poslední době tíhnu spíš k dokumentu, k něčemu, co je autentické. Mám potřebu uniknout ze stylizace, z toho, jak vytváříme na scéně umělý prostor, jak se „přetělesňujeme“ nebo za něco skrýváme. Měly jsme o tom i dlouhé diskuse s Markétou Vacovskou, když pracovala na One Step Before the Fall. V její inscenaci se myslím podařilo dosáhnout toho, že performerka není žádnou „cizí“ postavou, je to ona, kdo je v ringu a je opravdu autentická. Nedávno se mi hodně líbil slovinský soubor Via Negativa. Ti jdou na hranici něčeho velice osoního, kdy se tělo dává všanc a dost často se střetává s něčím velice politickým. V současnosti mě zaujal i postmoderní tanec, konkrétně dílo Trishy Brown.

Myslela jsem, že jste studovala přímo v Centru Grotowského?

Ne. Jen jsme tam dvakrát zažili residenční pobyt. Jistou dobu jsem pracovala s jednou režisérkou, která šla Grotowského cestou. Ta spolupráce trvala asi rok. Decroux a mime corporeal – to je samozřejmě vázáno na moji spolupráci s Radimem Vizvárym, když jsme se společně věnovali pantomimě a následně vytvoření stylu physical mime. A pak přišlo butó. Nejdříve to byla Sumako Koseki – což bylo klíčové setkání. Jednou jsem s ní například strávila deset dní v lese. A pak jsem objevila Sabinu Seume, a to je pro mě další guru.

Vidíte, taková milá, nenápadná paní…

A viděla jste, co dělala, když jí bylo třicet? Naprosto hraniční přístup. Aleš Janák z Teatru Novogo Fronta se s ní znal a ukázal mi nějaké její projekty, ještě na videu. Pro mě se tím otevřel celý vesmír včetně toho, že jsem s ní mohla spolupracovat. Seume tančila u Piny Bausch, potom odjela na dvanáct let do Japonska, kde se někde v chýši, v horách věnovala butó. Pak se vrátila do Evropy a začala připravovat sólová představení, v nichž kombinuje estetiku Piny Bausch a butó s tancem. S ní jsem intenzivně pracovala na Salome, což mě zásadně ovlivnilo.

A jaké máte vzpomínky na studium na klasické konzervatoři?

Studovala jsem tam osm let a odnesla jsem si dvojky z chování, nenávist k baletu, tanci a všemu, co s tím souvisí. Když jsem skončila, byla jsem přesvědčená, že už nikdy tancovat nebudu.

To jste ale naštěstí nedodržela.

Vrátila jsem se k tanci oklikou a po mnoha letech. V žádném případě jsem už nechtěla tančit, a tak jsem začala studovat DAMU. Teprve když jsme s Petrem Boháčem začali experimentovat s fyzickými možnostmi těla, začala jsem se k pohybovému divadlu pomaličku vracet. Sama znáte vývoj našich prací. Ze začátku jsme cítili hodně divadelně. Nedávno jsem vyvěsila na YouTube sestřih našich prací od roku 2007 a na něm je jasně patrné to postupné odklánění od divadla směrem k tanci. Končí to Nedotknutelnými, což je poprvé, a zato absolutně taneční věc.

Touto inscenací jste hodně překvapili…

Pro nás všechny byla zlomová záležitost a hodně nás poznamenala. Zásadním se ukázalo osobní spojení nás tří performerů – mě, Markéty Vacovské, Roberta Janče a režiséra Petra Boháče. Příběh vznikal jako osobní dialog mezi námi čtyřmi. Petr Boháč, jak už to umí jen on, odkrýval jednu vrstvu intimity za druhou, až jsme se všichni tři dostali kamsi hluboko do našich skrytých a potlačených osobností, které ožily v postavy autistické Josefiny, démonické Miriam a sebe zpytujícího Filipa. Myslím, že jsou to pro nás takové naše jungovské temné stíny vlastní osobnosti. Devět měsíců jsme pracovali dohromady, což zahrnovalo i výzkum s autistickými dětmi a práci s choreografem Jiřím Pokorným, v té době členem Kyliánova souboru NDT1. Takže takto jsem se skoro po deseti letech dostala zase k tanci. Něco tanečního v tom těle zkrátka zvítězilo.

Přitom jsem se pět let odnaučovala všechny špatné návyky. Veškeré stresy, bloky, veškeré manýry. Když jsem vylezla na scénu, všichni hned poznali, že jsem baletka. Říkala jsem si, tak to ne, tohle já nechci. Hodně jsem pracovala na tom, abych stopy baletu úplně odstranila.

Proč jste vůbec na konzervatoř šla?

Když mi bylo osm, chtěla jsem být nejlepší baletkou na světě.

A proč to nedopadlo?

Trochu za to může moje paní učitelka baletu z Aše. Byla hrozně ambiciózní a přála si, aby se aspoň jedna z jejích studentek dostala na taneční konzervatoř. Hrozně mě pro tu myšlenku nadchla a já si skutečně dlouhou dobu myslela, že je to moje jediná životní cesta. Což se ukázalo jako pravda, ale poněkud paradoxní – cesta to byla, ale k něčemu úplně jinému.

Co si říkáte ve chvíli, kdy se vám v životě přihodí něco skutečně hrozného?

Tohle jednou použiju!

Pocházíte z umělecké rodiny?

To ne, ale rodiče mají k umění hluboký vztah. Od malička nás vedli k hudbě a umění. Tatínek hraje na klavír a já jsem s ním od malička hrála. Když jsem byla malá baletka, dokonce pro mě složil balet. Profesionální umělci ale nejsou. Mladší sestra je psycholožka.

Kromě proměnlivosti se vyznačujete i nesmírnou pracovitostí. Máte za sebou už dlouhou řadu projektů. Vždycky jsem měla ze souborů, v nichž působíte (Tantehorse nebo Spitfire), pocit, že mají energii a intenzivní potřebu se etablovat. Čím si myslíte, že to je?

Tvorba Spitfire a Tantehorse jsou dva zcela odlišné světy, které tvoří pravda dost často stejní lidé. Spitfire Company je širší platforma pro setkávání umělců různých žánrů. Je zcela vyloučeno, aby Tantehorse vytvořili činoherní představení, jak to má v plánu Spitfire, byť by se jednalo o představení v poetice fyzického divadla. A nevím, jestli pro oba soubory je potřeba etablovat se hlavním cílem. Myslím si, že nikoliv, i když bez této potřeby nemůžete svá představení úspěšně přenést do evropského kontextu. Určité prosazování se proto děje přirozeně skrze silný umělecký názor a nutnost komunikovat se světem.

Hledám pro to nějaké výstižnější slovo. Asi bych řekla, že je to předurčenost a rozhodnutí. Nechci používat žádná klišé, ale cítím, že umění nebo spíš autorská tvořivost je pro mě skutečně smyslem života. Dává mi možnost objevit, kdo jsem, možnost sdílet něco s druhými. Je to něco skutečně neodbytného. Dřív jsem třeba hodně psala povídky. Myslím si, že kdybych nedělala divadlo, tak budu psát, kdybych nepsala, budu dělat film. Vždycky budu nějakým autorským způsobem komunikovat se světem kolem sebe. Musím, není pro mě jiná šance.

A kam vás ta „předurčenost“ či vyšší moc žene v současné době? Co objevujete a připravujete?

Teď se pomalu vydávám více režijní cestou. Na jaře jsem udělala tanečně-divadelní představení Krevety à la Indigo na nádherně eroticky surreálný text Petra Boháče. Je pro pět žen a jednoho zapomenutého muže, kterého jsem si tam přidala. Moc by mě zajímalo, jak by tenhle text zpracoval někdo čistě činoherním způsobem. Je to něco mezi Jelinekovou, Sarah Kane a Woolfovou. My jsme opět vytvářeli nový fyzický jazyk, tentokrát inspirovaný argentinským tangem, které se v představení tančí i zpívá. Další režie se naskytla ve Státech. Před nedávnem jsem tam odpremiérovala Havlovu Vernisáž pro tři americké herce. Poprvé jsem inscenovala čistou činohru v angličtině a dopadlo to nečekaně dobře. No, a právě teď začínám zkoušet nové autorské představení s Andreou Miltner, pracovní název je Faith, vychází z jednoho osobního příběhu a budou se v něm prolínat dvě linie, jedna dokumentární a jedna moje osobní… Tentokrát ale cítím inscenace hodně abstraktně. Budu vyprávět skrze obraz a tělo o nemožnosti odejít a nemožnosti zůstat. Takové mé současné téma…

Scénické zvíře

Vzpomínám si na moment, na počátek vzniku Spitfire Company, kdy jsme začínali s divadlem a dodělávali jsme naše první představení Hlas Anne Frankové, kde Miřenka ztvárnila hlavní roli. I po sedmi letech toto představení stále hrajeme, naposledy v Jihoafrické republice, současně jednáme například s Acco Festivalem v Izraeli. Pamatuji si, jak ukazujeme video ze zkoušky našemu budoucímu dvornímu lightdesignerovi Martinu Špetlíkovi a jak Martin nevěřícně kouká a říká Miřence, že ta holka na videu je opravdu vynikající. Mezi holkou stojící vedle něho a herečkou na scéně pro něj nebyla žádná souvislost. Za těch několik let se tato příhoda v různých obměnách stala několikrát. Jak poznamenal jeden divadelník z Varšavy: Když vstoupí na jeviště, tak se z ní stává jiná bytost, ona je doslova scénické zvíře. Kdybych ji měl charakterizovat dvěma slovy, okamžitě bych ze sebe vyhrkl: krize a intimita. Vidím ji, jak zasvěceně mluví o krizi jako o nutnosti pravdivě zakusit sama sebe na cestě stávání se lepším člověkem, nebo jak mě spiklenecky bere za ruku a vede mě ve Washingtonu do jedné soukromé zahrady a ukazuje mi její tajná zákoutí, která bude točit pro své připravované představení Faith. Jsem přesvědčen, že bytostně věří, že tvorba je nedílnou součástí života, de facto že se stává podmínkou uchopení smyslu. Doufám, že Anne Franková nebude jen její první velká role, ale i jedna z posledních, že někdy v sedmdesáti bude hrát Annu stejně jako v dobách, kdy tuto roli tvořila. Pro mě rozhodně krásná představa.

Petr Boháč umělecký šéf Spitfire Company a festivalu Nultý bod divadelní dramaturg Paláce Akropolis

• Autor: Jana Návratová
• Publikováno: 11. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Miřenka Čechová: Z konzervatoře jsem si odnesla nenávist k baletu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ