Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Miro Gavran: Dobrý příběh, emoce a humor
Ještě před prázdninami se v Žižkovském divadle v Praze konal třídenní festival inscenací her současného chorvatského dramatika Miro Gavrana nazvaný Gavranfest. Je jediným žijícím dramatikem v Evropě, který má takový festival. Poprvé se konal na Slovensku v roce 2003, od roku 2013 je v Polsku a od letoška v Praze.
V Záhřebu v únoru 2016 FOTO ZVONIMIR KUHTIÆ
Ve svých hrách se často zabýváte zákulisím života slavných, politickou satirou a především vztahy mezi muži a ženami. Která témata a náměty jsou pro vás nejdůležitější?
Jako mladý jsem často psal o známých – mnohdy historických – postavách. Ale vždy jsem o nich psal jako o obyčejných lidech. Když se z nějaké známé postavy udělá ikona, herci ji věrohodně neuhrají. Často využívám nadsázku, což je vhodný způsob, jak lze přistupovat k událostem a vztahům, které jsou – řekněme – banální. Satiru využívám, když chci ukázat politické mechanismy, techniku moci. Je to dobrý způsob, jak je rozkrýt. Ale nejraději se zabývám vztahy mezi muži a ženami. Jak v komediální, tak ve vážnější rovině. Ty zajímají každého z nás, protože se každého z nás týkají. A přitom nabízejí nekonečné množství dílčích témat, nekonečné množství detailů a situací. Z této tematiky lze čerpat neustále. Je tam téma dominance, podřízenosti, nadřízenosti, seberealizace, lásky. Je tam i politika, boj, válka…
Co je pro vás divadlo?
Překrásný svět, kde se setkávají oživlé postavy s živými lidmi. Mám na mysli herce a diváky. Divadlo je nenahraditelné.
Většina vašich her je považována za komedie. Já z nich ale často takový dojem nemám. Jak je vnímáte vy?
S těmi žánry je to opravdu těžké. To, co píšu, není vesměs ani jednoznačně vážné drama, ani čistá komedie. V Anglii používají pro takové případy pojmenování „play“, což zahrnuje obojí. Myslím, že tento výraz k mým textům sedí nejlíp.
Upřednostňujete muže, nebo ženy? Ptám se, protože se o vás říká, že jste tak trochu feminista…
Přiznám se, že velmi rád píšu o ženách. Za těch posledních třicet až čtyřicet let se situace ve společnosti a také vztahy mezi ženami a muži hodně změnila. Ženy jsou daleko aktivnější než dřív. Charakteristickým rysem dnešních žen je spojení síly a emocionality. Pracují na svém vzdělávání, víc chodí do divadla, víc čtou, zapojují se do politiky. Jen si vezměte situaci, kdy mladý kluk a mladá slečna skončí školu a získají diplom. Zatímco většina mužů se těší na to, že už se nebude muset učit a že bude chodit na pivo a na fotbal, ženy mívají stále řadu vzdělávacích a kreativních aktivit. To je důvod, proč raději píšu o ženách. Jsou emotivně i intelektuálně zajímavější a bohatší než muži. Jsou silné, neboť mají v životě daleko více překážek. Myslím, že právě toto tematické zaměření mých her přitahuje diváckou pozornost.
Z inscenace hry Miro Gavrana Pacient doktora Freuda v jeho Divadle Gavran (r. Robert Raponja, prem. 21. 10. 2011) FOTO ARCHIV DIVADLA GAVRAN
Ve studii, která byla napsána o vašem díle, se píše, že pro mnoho lidí je kouzlo vašich her v tom, že jste konzervativní.
Vždycky se snažím, aby byl můj příběh srozumitelný a jasný. Klíčem je herec. Je-li text srozumitelný pro herce, tak se hra většinou líbí i divákům. A jestli jsem konzervativní? Odpovím trochu oklikou. Zásady, o nichž psal Aristoteles před tisíci lety ve své Poetice, stále platí. Život se odvíjí v určitých cyklech a křivkách bez ohledu na změny, které se odehrály v průběhu tisíciletí. Proto díla, která ctila a ctí aristotelovské zákony a která nelžou, přetrvávají a jsou stále srozumitelná. O absurdních hrách se často psalo, že rozkládají dramatickou strukturu, destruují jazyk a podobně. Když se ale detailně podíváte třeba na Beckettovo Čekání na Godota, zjistíte, že se aristotelovskými principy taky řídí.
Víte předem, co se bude divákům líbit? Počítáte s tím?
Celkem dobře dokážu odhadnout, čemu se lidé budou smát. U dramat do jisté míry také tuším, kdy přijdou slzy. To je zkušenost, která se získává praxí.
Před čtrnácti lety jste založil vlastní divadlo – Teatar Gavran.
Pro mne je to dílna, ve které završuju proces tvorby svých textů. Navazuju tak do jisté míry na mistry z minulosti, různé dramatiky, ať to byl Shakespeare, Molière nebo Pirandello, kteří měli své soubory, které pravidelně odehrávaly jejich premiéry. Z těchto důvodů jsme s manželkou Mladenou, která je herečka, založili Teatar Gavran. Tam každý rok představíme jednu premiéru mého textu. Inscenace vždy dosáhne tak osmdesáti, sta repríz. Vystupujeme po celém Chorvatsku, občas i v cizině. Ale hlavně doma, v Záhřebu. Poptávka je vždy ještě větší. Bylo by možné dělat dvě premiéry do roka a reprízovat je třeba dvěstěkrát, ale vzhledem k tomu, že i tak mě divadlo hodně vytěžuje a musím mít taky čas na psaní, nestihl bych to. Mám takový rytmus – čtyři měsíce psaní na ostrově, čtyři měsíce pobyt v Záhřebu, kde se účastním zkoušek, premiér, čtení a nějakých propagačních akcí, a pak dva až tři měsíce cestování po světě. Pokud jde o uživení se, není to problém. Moje texty se docela hrají, takže tantiémy mě a mou rodinu uživí. Třeba v posledním roce se konalo dvacet tři premiér od Los Angeles, přes Bombaj po Prahu, Tallinn či Vilnius.
Která z vašich her je nejpopulárnější?
Těžko říci. Už první moje politické drama, Kreontova Antigona, mělo spoustu uvedení a bylo velmi uznávané. Když mi bylo dvacet sedm, napsal jsem Lásky George Washingtona. Ta hra měla jedenatřicet uvedení po celém světě. Populární jsou také komedie Muž mé ženy, Pod pantoflem, Vše o ženách. A například jedna z nejnovějších her – Loutka – měla už deset uvedení, od New Yorku po Lublaň.
Co je pro vás ve vašich textech nejdůležitější?
Dobrý příběh, emoce a humor. To jsou pro mne při psaní tři nejpodstatnější atributy. Když se mi je podaří propojit, je to ideál.
Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?
Asi bych to nenazval krédo… Myslím, že šťastní mohou být pouze ti, kdo jsou pracovití. Není nic lepšího než pracovat pro dobré lidi kolem sebe. Řada teologů považuje za největší hřích lenost, protože z lenosti se rodí další hříchy. Takže se ukazuje, že nejlepší je mít kolem sebe lidi, kteří jsou pracovití, pozitivní a dobří, kteří neotravují vzduch kolem vás a nepřinášejí negativní energii. To je moje životní filosofie… Rád se obklopuju takovými lidmi.
Miro Gavran
(1961) Nejznámější chorvatský dramatik se narodil ve slavonské vsi Gornja Trnava. Vystudoval Divadelní, filmovou a televizní akademii v Záhřebu. Po ukončení studia působil jako dramaturg Divadla ITD v Záhřebu, později jako jeho šéf. Ale především psal. Debutoval v roce 1983 hrou Kreontova Antigona. Od roku 1993 je na volné noze. V roce 2002 založil v Záhřebu vlastní divadlo Teatar Gavran. Jeho díla byla přeložena do 38 jazyků a jeho hry vyšly ve 200 vydáních jak doma, tak v zahraničí. Jeho dramata a komedie se hrály ve více než 300 divadlech a vidělo je na tři miliony diváků po celém světě.
Komentáře k článku: Miro Gavran: Dobrý příběh, emoce a humor
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
