Divadelní noviny > Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě, z jaké doby jsem přišel

Poznal jsem jej jako pružného krasavce Figara v Lazebníku sevillském před pětadvaceti lety v Labyrintu. Loni oslavil dvacet let života s Divadlem v Dlouhé, kde vynikal v dalších režiích Hany Burešové i jiných režisérů v takřka čtyřiceti inscenacích. Jeho režijní zdatnosti, jak sám říká, jsem si prvně povšiml při muzikálu v Příbrami, titul jsem zapomněl. V posledních letech jsem oceňoval zejména Mirkovu spolurežisérskou roli při inscenacích Jana Borny, jejichž styl mistrně hlídal i na jevišti coby vypravěč (Hanťa) či jako kabaretní moderátor. Interview s Mirkem Hanušem je čistá radost ze zábavného povídání s někým, kdo místo hořkých a kyselých nápojů je prostě na sladký. Komplikace nastaly až při dokončovacích pracích. Kreativní autorizaci mi posílal nadvakrát z beskydských lesů, než konečně našel signál.

Nedávno jste měl premiéru své adaptace Hrubínovy Romance pro křídlovku v kladenském divadle. Tam jste začínal s režisérkou Hanou Burešovou, jestli se nepletu?

Hanka přišla o chvilinku později, do Kladna jsme šli z našeho damáckého ročníku dva, já a Mirek Táborský. Já jsem tam ale už ve čtvrťáku hrál loupežníka v nějaké pohádce. Byl jsem ukrutně zlý, měl jsem svoje první fousy na gumičku a byl jsem na ně patřičně hrdý. Potom Karel Brožek udělal Filosofskou historii, kde jsem hrál Frýborta. Byl jsem mladý, vzpurný, přiměřeně krásný a vůbec pro tu roli celý vhodný. Jak jsem to hrál, nevím. Do Kladna mne přijímal můj první ředitel Vlastimil Čaněk, řečený Čáňa. A teď jsem ho tam, po dlouhé pauze, zase přivedl já, když jsem ho obsadil v Romanci pro křídlovku do legendární role dědečka, který na konci zvrátí celý děj tím, že umře.

Kolik mu je let?

Bylo mu už osmdesát šest, stále aktivní, dynamický chlapík. Po revoluci odešel do Hradce, kde byl hvězdou svého oboru u režiséra Morávka. Téma smrti, tedy dědečka, je pro mne velmi podstatné, a tak jsem mu dal v mojí adaptaci hromadu textu. Pak jsem se zalekl a ptal jsem se Čáni, jestli se to naučí. Pravil, ať neblbnu, že se nebojí ničeho, ani smrti, ani textu. Že se učí výborně, akorát když jde na nákup, přinese polovinu. Text uměl první hned na začátku a hraje to krásně. Mimochodem, mladý Čáňa byl v nejužším výběru Vávrova filmu na roli kolotočáře, co ho pak hrál Štefan Kvietik. Dokonce se kvůli tomu učil hrát na křídlovku.

Jak jste se dostal k Romanci – od filmu, nebo přes poezii?

Přes obojí. Srdeční věc. Zasáhlo mne to v obou verzích poezií, erotikou… Kdo viděl v letech svého zrání ty krásné peřeje, které vytváří Miriam Kantorková, když se nahá pere s říčním proudem, nezapomene nikdy. – Miriam, stále tě miluji! – Nedávno jsme hráli pro osmáky, deváťáky a já jsem jim udělal takový dramaturgický úvod. Řekl jsem jim na rovinu, že je to hra o mně. Že Romance pro mne znamená zásadní setkání se zásadními věcmi. Prostě je to hra o lásce, smrti a sexu. Pořadí těchto věcí se v běhu života různě měnilo, ale všechny stále platí. Já sám jsem býval dost vážné dítě, pak na gymplu vážný kluk, který se cítil „už dnes starší o všechno, co přijde“. A taky, že jsem se od té doby vlastně vůbec nezměnil. Vykecal jsem těm klukům a holkám z forbíny v pár větách na sebe skoro všechno. Byl jsem k nim velmi osobní a oni byli hodní, anebo paralyzovaní, protože vytušili, že i oni brzy neodvratně potkají své lásky, touhy a smrtě. Možná jeden z mých nejlepších hereckých pokusů poslední doby.

Mobily zhasly…

Zhasly… a stal se zázrak divadla. Vydrželi v napětí celé představení. No, přiznávám, má to jen hodinu patnáct. Ale bylo to hezké.

Pravda je, že Romance je trochu výjimka, protože jste se zavedl spíš jako režisér lehčích kousků, hudebních komedií a tak. Nevadí vám to?

Mám trošku smůlu, že když jsem se takto etabloval a jsem v tom vcelku zdatný, tak mě k ničemu jinému nechtějí moc pouštět. Po komediích je poptávka, a ne každý je umí.

Zrovna v Kladně, v divadle s novým vedením a skoro novým souborem je budou potřebovat, ne?

Máte pravdu, že vzniklo vlastně nové divadlo. Když se vymění většina souboru a není repertoár, potřebujete najednou hromadu premiér. A tak zažíváte pionýrskou dobu, když se s nadšením vrhnete do budování něčeho nového. Mladým kolegům, které jsem obsadil do hlavních rolí, jsem říkal, ať si toho váží, protože tohle se nepodaří zažít každému. Tím jsem se nenápadně dostal k tomu, že Terynu hraje Anička Kratochvílová a Vojtu Matěj Vejdělek – čerství absolventi DAMU, které už ve škole obsazovali spolu a mně se k sobě také líbili.

A další spolupracovníci?

Snažil jsem se o precizní práci s textem a současně jsem chtěl vizuální, jevištní báseň s velkým podílem muziky. Pokud možno živé, to já rád. Nejdříve jsem uvažoval o trumpeťákovi, co by to uměl rozbalit na křídlovku. Ale pak si řekl, že to je vlastně hodně po lopatě. A tak vznikla postava Křídlovka. Mimochodem jsem zjistil, že mnoho lidí vůbec netuší, co je křídlovka. Někteří se domnívali, že jde o hmyz, ti techničtější, že jde o křídlovou matku. Takže: jde o trumpetu a hraje ji houslistka a zpěvačka Gabriela Vermelho, která do představení také složila hudbu. Já jsem na začátku chtěl vědět, jak na koho ten krásný Hrubín promlouvá. A tak jsem chtěl i po Gábině, aby napsala Romanci pro křídlovku podle sebe, a ona složila blues. BLUES! To by mne v životě nenapadlo! Mně se ještě nestalo, aby mě spolupracovníci tak ovlivnili, a to mluvím i o mladém výtvarníku Nikolu Tempírovi a Zuzaně Ježkové, která to oblékla.

Před dvaceti lety jsem druhým hodně „kroutil rukou“ a říkal, udělejte mi tohle, já vím přesně, co chci. Dneska mám mnohem radši, když si tu cestu najdeme společně. Tím myslím i herce. Ostatně i já jako herec velmi těžce nesu, když mi nějaký režisér kroutí ruku.

Patrně vás ovlivnila režijní spolupráce s Honzou Bornou?

Určitě. Čím víc se Honza blížil konci, tím víc chtěl dávat spolupracovníkům volnost. Říkal, že to nejlepší, co může divák vidět, jsou svobodní lidé, herci, mezi kterými něco svobodně vzniká.

Brouzdání v žánrech

Jak jste se vlastně dali s Honzou dohromady?

Honzík potřeboval pomoc při realizaci režie a já jsem byl zrovna po ruce. Ale to bylo až po deseti letech v Dlouhé a za tu dobu jsem u něho hrál jen jednou! Ve své podstatě mám potřebu věci sdílet, ale zároveň obtížně navazuji přátelské vztahy, a tak jsem naši společnou práci bral jako příležitost se k Honzovi přiblížit. Jinak mi to celé přišlo dost záhadné, že zrovna nás dva svedl osud dohromady, protože jsme vyrostli z docela jiných divadelních kořenů. On vzdělanec, intelektuál a já špičkový kulisák z Vinohrad, co, tedy mimo jiné, chodil s radostí do Karlína na operetu. I když, abych se nepodceňoval, Gymnázium Jana Keplera je dobrá adresa. A DAMU také není k zahození. Brzy jsme ale zjistili, že jsme si blízcí humorem. A vesele označovali naše opusy jako vyšší populár. Spolupracovat jsme začali při inscenaci U Hitlerů v kuchyni, kdy bylo třeba vyřešit určité kulisácké problémy, pak potřeboval Honza pomocnou ruku u Našich furiantů a dál už to jelo samo.

Bez problémů?

To bych neřekl. Společná režie má řadu úskalí. A to je jen laskavý opis toho, že je to vlastně nemožná věc. Ne zřídka jsme se dostali doslova do situace, kdy já jsem herci řekl, přijď zleva, a Honza mě opravil – ne, přijď zprava. Ale zvládli jsme to. To považuji za svůj životní úspěch. Promiň, Honzíku, že jsem někdy využil toho, že já jsem na to jeviště mohl vyběhnout, ale ty už ne.

Jak jste si porozuměli v otázce žánru?

Možná jsme se právě díky naší odlišnosti dosti zajímavě v žánrech brouzdali. Od rodinných inscenací, přes klasiku, literární kabarety až naposledy po Brechta, kterého já bych si nikdy nevybral. A dneska to považuju za jeden z našich nejlepších kousků. To žánrové balábile se mi líbilo, stejně jako mě bavily výborné řeči, jaké jsme spolu vedli o naší práci a životě vůbec. Prostě několikaleté potěšení, ale také životní univerzita. Hodně mi vyprávěl o režisérech Janu Grossmanovi a Evaldu Schormovi, což byli zas jeho učitelé, které velmi ctil, a proto se sám ubíral spíše cestou schormovské laskavosti a nepřál si zaplňovat jeviště obrazy hrubosti a drsného zla.

Nakolik vás ovlivnilo v tomto ohledu jeho vidění světa?

V soukromí Honza míval nekompromisní názory, ale v divadle chtěl, aby konečný dojem byl pozitivní, žádná nemilosrdná krutohra, a to mi vyhovovalo. Spojovalo nás vnímání divadla jako místa setkávání; Honza by nejraději zrušil jeviště a hlediště. Jeho způsobem přemýšlení – pro mě překvapivě svobodným, který zcela zavrhoval režii jako činoherní choreografii či přímo dril – jsem se dost nakazil. Vypusť tam herce a neboj, oni si na to přijdou, říkal, a většinou se trefil. A jestli ne, tak jsme se zmýlili… a co má být.

Stejně mi nejde do hlavy to vaše společné režírování…

No, absolvovali jsme jím vysokou školu tolerance, protože jsme oba paličáci, jak už to u režisérů bývá. Nakonec jsme se v tom museli vycvičit, abychom se nezabili a dobrali se nějakého výsledku.

Budete v Dlouhé ve vaší společné poetice pokračovat sám?

Na chvíli, kdy nás Honza opustí, jsme nemysleli, protože vždycky hned po premiéře nás ten nemocí těžce zkoušený chlapík na vozíku zaskočil otázkou: …tak co budeme dělat za rok? Zatím na podzim navážu tu Honzíkovu dospělácko-dětskou linku titulem, který mám hodně rád, dramatizací knížky Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾. Mělo by tam být opět hodně muziky pro náš soubor, britský humor, který mne baví. A je tam také to mé oblíbené téma setkání starého chlapa a dospívající kluka. A už jsme zase u toho – láska, erotika, smrt…

Ze starých časů varieté

Nedávno jste získal od filmových kritiků hlavní hereckou cenu za roli xenofobního bachaře. Chtěl jsem se na film Nikdy nejsme sami režiséra Petra Václava podívat, ale nebyl nikde k sehnání… Věděl jste to?

Ano. Kolegové v divadle se zajímali, ale ani známí stahovači neuspěli. Ale vím, že v brzké době bude k mání na internetu přes Aerovod. Tam si za film můžete zaplatit a nemusíte ho krást.

Divadlo bez diváků je nonsens, ale co artové filmy, které v běžné distribuci běží týden, dva? Není to frustrující?

Pro mě ne. Z mého hlediska mají artová kina, Dvojka či Art v České televizi zásadní smysl. Jsem občan, co řádně a rád – protože se rád dělím s druhými – platí daně a přitom ho nezajímají blbé seriály ani sport, ani vaření, ani výměny manželek. Mě těší jiné kousky. Nevadí mi, že nás nejsou miliony, jsem rád, že nás jsou alespoň statisíce, tisíce. Nebo i míň. Každý má zážitek z něčeho jiného. Já druhým přispěju na to jejich a oni mně na to mé. A přitom si to přejeme a nenadáváme si. I tak by se dala definovat demokracie.

A nemusíme mluvit jen o filmu. I v divadle jsem zažil, teď nemluvím o Dlouhé, představení pro deset lidí, ale věřte mi, že mi to nevadilo, protože většinou šlo o setkání lidí, kteří si navzájem rozumí.

Vy se nijak netajíte s tím, že nejste žádný modernista, spíše ctitel starých časů. Jak se vám to přihodilo?

Prostě tak jsem se narodil a takový jsem. Na gymplu jsem seděl s Honzou Zahradilem, dnes europoslancem, a to byl bigbíťák, dlouhý vlasy, a tak. Já kudrnaté ostříhané vlásky, študácké sako a chodil do tanečních, i když to bylo už lehce de mode. Za sezonu jsem stihl třeba pětadvacet plesů. Už tehdy se mě spolužáci ptali, z jaké doby jsem to vlastně přišel. A na DAMU chodili ostatní spíš do Rubínu, já do vinohradského divadla anebo do Realistického divadla na inscenace Luboše Pistoria, protože já mám nejhlubší zážitky z klasického divadla. Jak tomu někdo moc kroutí ruku, tak se mi to odcizuje a já si to chci prožít. Či užít. A taky mám rád i ty své padlé žánry, třeba operetu, a mrzí mě, že v Praze není žádné varieté – to jsou ty mé staré časy, jak říkáte.

A filmy?

Já jsem dost všežravec, ale když už se ptáte, tak třeba ta slavná vlna italských a francouzských bijáků. I naše filmy a některé americké a některé ruské… Dneska už je i Fellini filmař z prastarých časů. Ale abych nevypadal jak nějaký mimoň. Naopak myslím, že největší modernista jsem tady já. Protože ti, co frčí teď, jsou už vlastně passé. Jenom to ještě nevědí. Já jsem totiž nosil ďábelsky barevné ponožky už v době, kdy ještě skoro neexistovaly.

Vaše filmografie je sice rozsáhlá, zpravidla jde o menší, až epizodní role…

Ano, s mou ženou se smějeme, že jsem herec upoutávek. Jeden příklad za ostatní: Ve Vratných lahvích mám jedinou malou scénu, kde hraju dobráckého paroháče. A ta se objevila v té upoutávce skoro celá. Ale čas mých barevných ponožek už přišel, takže dnes točím spíš větší role.

Vynikáte ovšem v úlohách všemožných slizounů, komoušů a policajtů? Studoval jste je?

To ani ne. Uměl bych zahrát i normálnější typy, doufám. Řekl bych, že jsem i zdatný komik. Jakmile si vás ale někdo zaškatulkuje podle tváře, nezbývá než pak podobné role občas i odmítat. Takže ne já, ale ten můj obličej se možná na ty policajty, politiky a blbce specializuje.

Hrajete ale výrazné typy v nekonečné Ulici i v Případech 1. oddělení. Baví vás to?

Postava Ing. Antonína Hložánka v Ulici začínala jako naprostý politický idiot. To se hraje samo. A navíc dostala předloni mrtvici a já získal možnost ji přetvořit v tragikomickou figuru. Nastudoval jsem si následky mrtvice a jsem rád, že mě při natáčení nechávají improvizovat. Protože lidem po mrtvičce se často pletou slova, aniž o tom vědí. A tak mám možnost si s tím pohrávat a žonglovat se slovy. A tím pádem mě to baví. Když to jde, snažím se odprdnout štáb.

A ten policajt z 1. oddělení?

Toho jsem si také maličko vyšlechtil. Byl napsaný v podstatě záporně, a tak jsem si říkal, že ho zkusím vevnitř hrát kladně a ve výsledku třeba vyleze živý člověk. Zdá se, že to vyšlo. Dokonce – spíš pro osobní potěšení – jsem si ke Korejsovi napsal celý životopis, jak nás učili na DAMU, a dneska o něm vím tolik, že byste se divil.

Vy těžíte z toho, že jste nejenom herec, ale i režisér a autor. Kromě toho mi nemohlo uniknout, jaký jste pohotový divadelní průvodce či konferenciér. To se vám stalo až s věkem?

Ano, protože já jsem spíše plachoň a producíruji se jenom na jevišti, které je k tomu určeno. Že bych se rozjel na nějakém večírku, na to zapomeňte.

Ani na firemním, kde byste svou schopnost zpeněžil?

Tak to rozhodně ne. Ať se s těma svejma prachama nechají vyfotit, jak se kdysi krásně říkávalo. Navíc mívám při konferování trému a jsem pak i dost unavenej, dělám to jen pro naše divadlo. Jinak totální improvizaci mám rád – napíšu si nějaké body, abych nešel na jeviště „nahatej“, ale pak stejně většinou řeknu něco jiného.

Režii se ale věnujete souběžně s herectvím.

Vlastně už od začátku svého prvního angažmá. A jsem rád, že to režírování na mne přišlo. Hodně mne vždy osvěží to přelézání z jedné strany forbíny na druhou.

Na vašich režiích se mi vždycky líbilo, jak do hlavní role stavíte žánr. Herecké režie občas stonají představou, že si všichni musí pěkně zahrát; a ne že by u vás tu šanci herci nedostali.

Pro mě je žánr klíčový, baví mne ho ctít. Neberou mě exhibiční režijní variace na autora, raději si lezu do jeho kůže co nejhlouběji. A přitom se pokouším zůstat sebou. Jako herec i režisér. Styl a žánr jsou pro mě skutečně zásadní, to jste tedy vypozoroval správně.

Hodně zajímavou složkou vaší práce je také skupina pohybového divadla Veselé skoky, s níž jsem se jako divák, bohužel, nesetkal.

Vaše chyba, protože jsme se po jedenácti letech rozhodli, že skončíme. Už jsme trochu zestárli, doskákali a došel nám entuziasmus. Skupinu založila má žena Jana Hanušová s choreografem Martinem Packem, já se přidal později. Pohyb mě vždy zajímal, nemyslím jen tancování na plesech. Jenomže na těch pohybových produkcích, například v divadle Ponec, mi většinou scházel humor, jaký jsem nacházel třeba u Jiřího Kiliána. My jsme si šli svou cestou, co jí říkám činohra beze slov, a která už končí. Jak ale víme, soubor se vyčerpá zhruba za sedm let, a tak jsme dost přesluhovali.

Výjimečný soutok

Vraťme se ještě do naší doby: Co byste jí jako staromilec odpustil, a co už ne?

Pokud je třeba slušnost pokládána za staromilectví, pak se k tomu slovu hrdě hlásím. Ale máme svobodu a s ní i svobodu blbosti, svobodu sobectví apod. A tak se také snažím být tolerantnější, ale často jsem spíš smutnější. To třeba když jdu

po představení z divadla a potkávám ty samé bezdomovce, jak si stelou rozložené krabice u mříží, z kterých jde teplo, u hotelu kousek od divadla. Anebo u Štefánikova mostu vidím už deset let zalézat do igelitového pytle jednu paní. To mnou vždycky otřese natolik, že jdu příště jinudy, protože to těžce nesu. Nežijeme v tak chudém státě, aby se nedokázal postarat i o lidi, kteří tím sociálním sítem propadli až na úplné dno.

A co když se ti lidé ani nechtějí vrátit do normálního života, v němž se platí složenky a nikdo se nepřehrabuje v popelnici?

To nás, tím spíše stát, nezbavuje spoluodpovědnosti za spoluobčany a povinnosti solidarity. Pro nás je ale jednodušší se o tyhle lidi otřít jako o parazity.

Organizace podporované státem to přece nevzdávají.

Jistě, a já se jim klaním. Ale společnost jako celek se v tom opravdu nepřetrhne. Vzpomínám si na příběh bezdomovce, který zachránil dítě z popelnice a dostal za to nějaké bydlení. On už ale normálně bydlet nedokázal a nakonec se zabil, aby se dostal ven z té naší pomoci. Divný svět – ten, komu včas nikdo nepomohl, zachránil malinkého člověka a stálo ho to život. Námět na film, který by mne zajímal.

Vy jste byl jako režisér své domovské scéně nevěrný mockrát – v Kladně, v Příbrami, v Městských divadlech pražských. Chcete dál poznávat i jiné soubory a žánry?

Samozřejmě. Kladno je moje první divadlo, kde jsem byl v angažmá, a prvním už zůstane jako první školní láska. – Zuzano… zdravím! – Takže budu dál nevěrný. V Městských divadlech se zase můžu pokoušet o hudební věci jiného typu než v Dlouhé a třeba i kousky něžně bulvární, které mám rád, když jsou udělané hezky, nejen pro kšeft. Mám moc hezké nabídky i ze vzdálenějších divadel, ale musím šetřit síly pro hraní a také je pro mne velký problém cestovat, protože trpím kinetózou; mně se dělá špatně snad ve všem, co se pohybuje.

Váš soubor dovršil dvacáté výročí ve skvělé kondici. Za tu dobu se proměnil, ale nijak zásadně. Čím si to vysvětlujete?

Spojením zdánlivě neslučitelného. Když jsem se před těmi dvaceti lety od Hanky Burešové a Štěpána Otčenáška dověděl, s kým se o Dlouhou budeme ucházet, upřímně jsem žasnul a divím se tomu vlastně dodnes. Ročník z katedry loutkového a alternativního divadla, s nímž Honza Borna začínal v Dejvickém divadle, vládl zcela jiným myšlením než my, klasičtí činoherci. Ale nejspíš právě tímto neustálým střetáváním se došlo k výjimečnému soutoku a čeření hladiny. Pravda je, že nic podobného jsem v jiných hereckých souborech nezažil.

Nakonec osobní otázku. Jak byste si přál umřít?

Musím to ještě promyslet. Rozhodně tak nějak klasicky. Vždyť už mne znáte. Až to přijde, zaklepejte na rakev, já vám povím, jestli to vyšlo.

Milý pane kolego Míro,

už je tomu hodně, hodně let, co mne vozíš v zimě i v létě i skoro po každém společném představení domů na svém skútru, protože bydlíme nedaleko od sebe, ale hlavně si to krásně užíváme. A je tomu 20 let, co se potkáváme ve společné šatně, v našem Divadle v Dlouhé, kde si to také velmi užíváme a kde, ač máme minimálně prostoru, se nám podařilo dát dohromady „Velký taneční orchestr šatny 53“. Potkávali jsme se často ale i v jiných divadlech, protože děláš moc rád hudební inscenace. Ty jako režisér a já jako „všechno přes muziku“ jsme si užili už nejeden náročný zkouškový maraton. A píšu to tak schválně, protože spolupracovat s tebou znamená 24 hodin denně a 7 dní v týdnu „být připraven!“. Však jsi taky chodil do skauta! A i když ta práce byla kolikrát na dřeň a my potom seděli zhroucení po premiéře, říkali jsme si, jak jsme si pěkně zazkoušeli. A výsledek vždycky ukázal, že to mělo smysl.

Užili jsme si spolu i nekonečně hodin, kdy jsi seděl na svém režisérském místě u mne ve studiu – na proutěném koši na prádlo. Odtud jsi svými nároky při hudebních úpravách a míchačkách šel tvrdě po krku tehdejší slabší hardwarové výbavě počítačů a výrobcům hudebního softwaru. Užíváme si dodnes společně ještě spoustu dalších rituálů, jako jsou například obědy v bufetu nedaleko divadla, poslouchání starých gramodesek a rozhlasových her v šatně. Užíváme si občasné společné koupání v bazénku, posezení po představení v kuřácké zóně našeho divadelního klubu, kde ty, ač militantní nekuřák, stejně skončíš, když si chceš s námi, kolegy-kuřáky, užít večer, při kterém často vzpomínáme na to, co bylo fajn ve starých časech, a truchlíme, že už to není. Užíváme si určitě oba, když tě to chytne, sedneš k pianu a začneš si přehrávat a zpívat své oblíbené staré dobré songy.

Jsem rád, že i při svém obrovském pracovním vytížení najdeš na tohle všechno ještě energii a jsi zatím pořád vyloženě užívací typ. Tak abys to věděl, že i já si tohle všechno s tebou užívám – a moc! Protože jsem ti to ještě nikdy neřekl.

Milan Potoček kolega z šatny č. 53

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 27. června 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Miroslav Hanuš: Ptali se mě, z jaké doby jsem přišel

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ