Absurdní cesta k domácímu štěstí
Make no Noise je paradoxní název pro hudební dílo. V případě Srnkovy opery z roku 2011 však má hlubší význam, signalizuje způsob hudební charakterizace vývoje hlavní postavy: Hanna se od mlčení a koktavého vyjadřování přes fragmenty zpěvu postupně propracovává ke kontinuální kantiléně. Hudebně je tím vyjádřen vývoj jejího psychického stavu.
Sbližování Hanny (Measha Brueggergosman) s Josephem (Holger Falk) v odcizeném chladném prostoru FOTO ROMAN POLÁŠEK
Na první pohled by příběh uzdravování nedoslýchavé a psychicky narušené Hanny (která si často vypíná naslouchátko) mohl připomínat sentimentální červenou knihovnu: není úspěšná v zaměstnání (z továrny ji vyhodili, protože nezapadla do kolektivu – takové zdůvodnění dobře známe), jako zdravotnice (vzpomíná na to po telefonickém „rozhovoru“, během něhož mlčí) pečuje na nefunkční ropné plošině o Josefa, který po požáru přechodně oslepl, on se uzdraví a začnou vztah, který vyústí do začátku šťastného společného života. Sentimentální vnímání příběhu však vylučuje Srnkovo zhudebnění. Vokální linku skladatel vede v nezpěvných intervalech uvolněné seriality a také zmíněné „hlasové probouzení“ hlavní hrdinky významně akcentuje psychologické proudy děje. Komorní instrumentální soubor (12 nástrojů) podtrhuje až neurotickou zvukovou rozeklaností vnitřní dramata postav, doprovázená jejich vzájemnými konflikty. Jisté zklidnění přinášejí plochy elektronické hudby mezi jednotlivými obrazy. Závěrečná apoteóza „domácího štěstí“ je pouze vokální, a cappella – harmonie soužití Hanny a Josefa je tak očividná.
Hrálo se v prázdném postindustriálním prostoru Trojhalí Karolina, na stoupajícím šikmém vjezdu, diváci seděli po stranách a komorní orchestr byl umístěn na rovné ploše na konci vjezdu. Režijní koncept Jiřího Nekvasila byl velmi radikální: divákovu vnímání nepomohl žádnou dekorací ani realistickou akcí postav. Přidal do prázdného prostoru jediný element, a sice bílý paraván dole u vjezdu. Byl stěnou s telefonním automatem (Hanna před ním stála s roztaženýma rukama, zády k publiku) nebo nemocniční postelí (Josef stál před ním, čelem k divákům). Všechny ostatní informace o prostředí a scénických akcích se promítaly na zdi ve vjezdu, spolu s českými titulky (zpívalo se anglicky). Absurditu díla posílila postava „vědce“ Martina (počítá frekvenci mořských vln a samozřejmě na to získal grant), na podlaze narýsované trajektorie, po nichž se spíše trhaně pohybovaly mužské postavy. Neméně absurdní je uprostřed šikmy žlutě natřená pumpa, z níž Hanna pije imaginární vodu – skutečná voda vyteče zespodu jaksi mimo dění. Symboliku toho jsem nepochopil. Nekvasilova koncepce vztahů-nevztahů mezi postavami vrcholila v závěrečná apoteóze domácího štěstí, kterou režisér umístnil na balkon nad vjezdem, Josepha a Hannu od sebe vzdálil přes celou délku prostoru.
Pozornost udržovalo velmi dobré hudební provedení. Kromě hlavní dvojice Hanny (Measha Brueggergosman) a Josefa (Holger Falk) zpívali Taylan Reinhard (Simon, Dělník, Kuchař) a Maciej Idziorek (Martin, Šéf). Vzhledem k neakustičnosti prostoru byli všichni vybaveni mikrofony, z provedení byla pořízena nahrávka.
(Jediná výtka: V pětadevadesátiminutové skladbě bylo několik možností operu zakončit dřív, přinejmenším obraz Doma považuji za nadbytečný.)
Ostravské dny 2017 – Miroslav Srnka: Make no Noise. Libreto Tom Holloway. Dirigent Joseph Trafton, režie Jiří Nekvasil, scénografie David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, zvuk Otakar Mlčoch, orchestr Ostravská banda. Jediné provedení 1. září 2017 v Trojhalí Karolina v Ostravě.
Komentáře k článku: Absurdní cesta k domácímu štěstí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
