Miroslav Táborský: Lákalo mě trefit žánr zvaný Cimrmani
Miroslav Táborský je profesionálním hercem, jemuž se podařilo proniknout do souboru DJC. Už pátým rokem alternuje se Zdeňkem Svěrákem postavu Bystrozrakého v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký. A chystá se na další.
Jaká divácká zkušenost s Divadlem Járy Cimrmana předcházela vstupu na jeho jeviště?
A víte, že nijak velká? Cimrmany jsem měl samozřejmě rád. Ale protože to byl typ divadla, ke kterému jsem jako herec svým školením i srdcem vysloveně nesměřoval, tak pokud jsem už měl volný večer, vyhledával jsem spíš klasickou činohru. Samozřejmě jsem znal jejich hry, nahrávky, jejich humor mi byl blízký, ale rozhodně jsem nepatřil k pravidelným divákům.
Co vás na jejich humoru přitahovalo?
Vždycky jsem inklinoval ke slovu, k jednání slovem, v posledních letech čím dál víc. A v DJC se nedějí žádné velké herecké akce, ale vládne tam slovo a myšlenka, a to, co se říká, je tak chytré a zároveň jednoduché, že v tom rafinovaném spojení spočívá cimrmanovský humor. Ono to vypadá jakoby naivně a neuměle, ale je to velmi umně napsané i řečené.
Jak jste reagoval, když vás Zdeněk Svěrák po smrti Ladislava Smoljaka v roce 2011 oslovil s nabídkou na alternaci role Bystrozrakého?
Moje první reakce byla, že je to nesmysl. Ale právě proto, že mi to nabídl Zdeněk, musel jsem se nad tím zodpovědně zamyslet. A také jsem to konzultoval s lidmi, jejichž názorů si vážím. Jejich odpovědi měly naprosto stejný průběh. První reakce zněla: To přece nejde!, ale po určitém časovém intervalu následovalo: Ačkoli, když o tom tak přemýšlím… A v podstatě mi to všichni mí poradci schválili. Řekli, že začínají rozumět tomu, proč bych to mohl dělat.
Co pro vás bylo hlavní motivací tu nabídku přijmout?
Cimrmany jsem vždycky vnímal jako velmi kompaktní partu a žánr sám o sobě. A mě vždycky žánry a styly bavily a lákalo mě vyzkoušet si jich co nejvíc. V Divadle v Dlouhé jsem si to užíval v míře vrchovaté, protože téměř každá inscenace měla úplně jiný žánr a styl. A v tomto případě mě lákalo, zkusit trefit žánr zvaný Cimrmani. Byli jsme se Zdeňkem dohodnutí, že se to naučím, zkusíme to, a kdyby to nešlo, tak jdu od toho. Ale ve chvíli, kdy jsem na to kývl, už jsem velmi stál o to, aby se to zdařilo, protože jsem to bral jako úkol, který potřebuju a chci rozluštit. A vlastně jsem se mezi ně hrozně těšil, protože hrát u Cimrmanů, to je o setkání s tak úžasnou partou, že potkat se s ní byl jeden z hlavních motivů, proč jsem do toho šel. Bylo mi jasné, že si tam nejdu honit svou vlastní kariéru, ale že bude pro mě velkým dárkem a štěstím, když se to podaří a já s nimi budu moci hrát. No, a tak si to už pět let užívám.
Přesto je vstup hereckého profesionála do cimrmanovské party neobvyklý…
Oni si trochu uzavírají tu svou ulitu tím, že tvrdí, že nejsou herci. Chápu, jak to myslí, ale z mého pohledu takzvaně školeného nebo, chcete-li, profesionálního herce, jsou to velcí herečtí profíci, jejichž herectví je soustředěné do umění sdělit slovem myšlenku. A to je jeden z žánrů divadla, který právě oni mohli, ale na rozdíl od jiných také vždycky uměli moc dobře dělat.
Co vám jako profesionálnímu herci vstup na jeviště DJC usnadnilo?
Především to, že postava Bystrozrakého, jak je napsaná, je konkrétní figura, určitý divadelní charakter, manipulátor a hybatel děje. Takže to mi bylo blízké.
A co na tom vstupu bylo nejtěžší?
Kupodivu seminář, nikoli vlastní hra, protože v semináři šlo o to, zůstat jakoby sám za sebe, nezkoušet tam něco přidat, zahrát postavu, ale naladit se na správnou míru, jak sdělit humor ukrytý ve slově. Navíc zkoušek nebylo moc, a protože Bystrozraký poté vlastně celé představení řídí, nebylo to pro mě ze začátku vůbec snadné. Ale ani dneska nemůžu říct, že by to už bylo zcela zadarmo, že bych šel hrát v naprostém klidu. Pokaždé si tu roli radši pokorně zopakuju a jsem hodně koncentrovaný, protože jim to nechci kazit. A navíc tu hraje roli syndrom divácké kontroly, totiž že většina diváků zná text zpaměti, takže okamžitě poznají, když bych si začal vymýšlet.
Kdo vám váš výkon korigoval, poradil, co ano a co ne?
Několikrát to celé viděl Zdeněk Svěrák. Když jsme pohádku hráli dvakrát, já odpoledne a on večer, tak přišel dřív, podíval se na mě a něco mi k tomu řekl. Za tu dobu, co s ním Bystrozrakého alternuju, ji viděl v mém podání třikrát nebo čtyřikrát. Ale s počtem repríz, zejména na zájezdech, kdy hrajeme šňůru jedné hry třeba čtyřikrát za sebou, se mi to samozřejmě usazuje a cítím se stále líp.
Jak jste se vyrovnával s možným diváckým zklamáním z faktu, že v roli Bystrozrakého neuvidí Ladislava Smoljaka nebo Zdeňka Svěráka, ale vás?
Toho jsem se od začátku bál. Když jsem to hrál poprvé, nebylo to tak zlé, protože v hledišti byla spousta zasvěcených diváků. Ale když jsem pak začal jezdit na zájezdy, tak tahle situace nutně musela nastat. Navíc já jsem dost citlivý na to, co mi diváci vracejí, co vnímám z hlediště, takže jsem podvědomě čekal na ten závan zklamání: Jé, on nehraje Svěrák… No tak dobře, tak se teda ukaž. A musím říct, že jsem to párkrát z publika zacítil.
Jednu ze svých prvních repríz jsem jel odehrát na svůj rovněž první zájezd mimo Prahu, a sice do Poděbrad. A tam jsem zažil následující situaci: na zájezd jelo obsazení složené z bývalých kulisáků, kteří se stali herci, z otců zakladatelů tam byl jen Miloň Čepelka. Přijel vlakem, a když přišel přes park do divadla, řekl nám: Tak jsem viděl plakát na naše představení a oni za to chtějí pět set korun, kdo to za nás dá? V Poděbradech je divadlo na zámku s menším počtem míst a tím pádem i dražším vstupným. A tak jsem tam tak sklesle seděl a říkal jsem si: Copak za tebe, Miloni, za tebe to ještě dají, ale oni zatím nevědí, že jsou tu samí kluci kulisáci a já jako náhradník. A když jsem vylezl před oponu, vycítil jsem tu zklamanou reakci. Ale říkal jsem si, klid, hraj to, jak to máš hrát, nic jiného nezbývá. A představení končilo obrovským aplausem. Tehdy jsem si uvědomil, že cimrmanovské divadlo žije a funguje i bez otců zakladatelů, že jejich humor je tak úžasný, že působí na diváky sám o sobě.
Ale eventuální zklamání z nepřítomnosti Zdeňka Svěráka vyvažuje vaše herecká, zejména filmová popularita…
Nevím, možná tomu tak je, snad i jistá zvědavost pomohla překonat zklamání.
V čem je hraní v DJC jiné než na jevišti v Divadle v Dlouhé?
Jiné je opravdu jen v tom žánru, jinak jako herec používám všechny prostředky, které ovládám a využívám i na profesionálním jevišti, jen to musí být prostředky, které se k tomu žánru hodí. Samozřejmě se tam nijak nepsychologizuje, ale co mě hrozně moc baví, je hrát si s tou vteřinovou alchymií slovního vtipu, aby si sednul úplně přesně tam, kam má. Problémem ze začátku bylo přizpůsobit můj poměrně zvučný hlas projevu ostatních. Dolaďovali jsme to různými fígly, jako že když jsem byl moc hlučný, vysílal ke mně Jaroslav Weigel v roli děda Vševěda signály: nejprve se tahal za ucho a v případě, že to nestačilo, tak na mě i syknul.
O vás je známé, že oceňujete na jevišti partnerství. Jací jsou cimrmanovští kolegové herečtí partneři?
Výborní. Už při zkouškách mě překvapilo, jak jeli všichni naplno a naprosto profesionálně, což platí i o servisu techniky, která mi dělala všechny přestavby, abych měl od první zkoušky co nejlepší podmínky, to nebývá u profesionálů při záskoku zvykem. A co se týče hereckého partnerství, tak právě tím, že cimrmanovské divadlo je postaveno na slovu a myšlence, tak jeho herci jsou skvělí partneři, protože se navzájem poslouchají. To je moc příjemné a já si to užívám. A to už vůbec nehovořím o svém obdivu k osmdesátníkům, jimiž jsou dnes už všichni otcové zakladatelé. Je úžasné, že jsou schopní ten nápor zvládnout. Když tak v šatně probíráme své choroby, oni někdy vypadají, že jsou na umření, ale pak vylezou na jeviště a řádí jako mladíci.
Jak reagovali kolegové na vaše angažmá u Cimrmanů?
Někteří, a to i velmi renomovaní herci, mi řekli, že mi to upřímně závidí. Je známo, že i velmi dobří herci se o hraní u Cimrmanů ucházeli, ale nebyli přijati.
Máte kromě Bystrozrakého zálusk na nějakou další postavu z cimrmanovského repertoáru?
Zálusk nemám, protože už to, za jakých okolností jsem do DJC přišel, naznačilo, abych tomu nechal volný průběh, že se ukáže. A před časem Jaroslav Weigel požádal, jestli bych nepřevzal roli doktora Vypicha v Záskoku, protože celá ta role se odehraje vestoje a jeho už to přece jen v pětaosmdesáti fyzicky zmáhá. Takže mě čekají zkoušky na Záskok, který budu hrát poprvé ještě v prosinci.
Máte některou zvláště oblíbenou hru z repertoáru DJC?
Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel, ale když teď o tom uvažuju, je to samozřejmě Záskok. Hrozně mě baví Akt. Ačkoli byl úplně na začátku, je skvěle napsaný. Moc rád mám České nebe, přijde mi jako hodně našlapaný text a vlastně završení celé té cimrmanovské dramatiky.
Napadlo by vás někdy, že se ocitnete na jevišti DJC?
Tak to opravdu ne, ale mám z toho radost a pokaždé se do divadla hrozně těším. Je to asi tím, že ten humor je opravdu mimořádně chytrý a chytrého humoru je málo. Dneska se moc nepěstuje. Já jsem vyrůstal na slovních klaunech typu Voskovce a Wericha anebo Semaforu, Šimek, Grossmann, Jiří Suchý. A Cimrmani byli toho všeho logickou součástí a pokračováním. Mám radost, že do DJC chodí mladí diváci a řežou se smíchy úplně stejně, jako jsme se řezali my. A protože cimrmanovské texty jsou nabité odkazy na historii, literaturu a spoustou dalších poznatků, budí ve mně naději, když slyším, že se diváci stále ještě tomuto humoru smějou. Snad to s námi ještě není tak zlé.
Komentáře k článku: Miroslav Táborský: Lákalo mě trefit žánr zvaný Cimrmani
Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.
