Divadelní noviny > Burza

Míša…

Začátkem září zemřela naše bývalá kolegyně, divadelní publicistka Helena Suchařípová, žena překladatele, dramaturga a herce Leoše Suchařípy a matka herce Davida Suchařípy. Celý život se publikačně věnovala českému divadlu, v letech 1992-2001 byla zástupkyní šéfredaktora Divadelních novin.

Oslovili jsme několik jejích blízkých přátel a spolupracovníků, aby na Míšu, jak jí všichni říkali, v různých etapách jejího života vzpomněli. Příspěvky Jany Patočkové, Jana Dvořáka a Vladimíra Procházky jsme publikovali v aktuálním čísle Divadelních novin 17/2013 (viz Míša). Čtenářům i-DN nabízíme texty dalších přátel  a spolupracovníků Heleny Suchařípové a úplný text Jana Dvořáka (v DN vyšla jen jeho druhá část).

Vzpomínka na Míšu

Nevím, proč byla Helena Suchařípová zásadně nazývána Míšou (podobně jako Věra Ptáčková Kateřinou), ale je to fakt. Tak tedy Míša. Znal jsem ji (jak se říká) odjakživa, ale do užšího (pracovního) styku jsem se dostal až po osudném roku 1968, kdy jsem po dobu půlročního pobytu šéfredaktora Milana Lukeše v USA musel řídit časopis Divadlo v situaci kritické, kterou uvědomělejší soudruzi nazývali normalizací.
Ale vraťme se zpátky a k Míše. Svou autorskou spolupráci s časopisem Divadlo zahájila (to ještě jako Helena Momutová) příspěvkem o herectví a to jí už zůstalo. Jednou z povinných rubrik časopisu byl herecký portrét, jemuž redakční muži příliš neholdovali a přenechávali jeho pěstování ženám a dívkám. Já této činnosti říkal vyšívání. Míša psala o hercích kamenných i studiových, zvláště ji přitahovala osobnost Radovana Lukavského. Jemu posléze věnovala i monografii. Vydal ji Orbis, který se tehdy soustavně (což dnes působí neuvěřitelně) věnoval divadelní literatuře, hrám i teorii.
Druhou Míšinou sférou zájmu byly překlady z ruštiny. Po řadě článků a studií tato činnost vyvrcholila přetlumočením Bulgakovova Divadelního románu (vycházel na pokračování roku 1966).
Naše cesty se sešly roku 1969, kdy Míša v roli tajemnice redakce vystřídala Marii Lakatošovou. Bylo to setkání nedlouhé, ale intenzivní, jehož vrcholem byla likvidace časopisu péčí Úřadu pro tiskový dozor (výstižně kráceného na Útisk) v březnu 1970. Dělali jsme, co jsme mohli, ale dopadlo to v neúprosné logice dějin tak, jak jsme nechtěli.
Naše cesty se po krátké spolupráci rozešly. Já jsem odešel do neblahého Divadla E. F. Buriana a Míša spolu s Evou Balvínovou odmítly nabídku nového (normalizačního) divadelního Svazu ke kolaboraci.

Zdeněk Hořínek

Milá Míšo,

je mi líto a moc se Ti omlouvám, že jsem se nepřišla na to Tvé stěhování. Nevěděla jsem, že ses rozhodla změnit adresu a mnoho kamarádů na tom bylo podobně. Ti, kdo to zastavení  organizovali (David, Lucinka), si možná ani neuvědomili, jak moc jsme Tě měli rádi. Možná jsme si to pořádně neuvědomovali ani my. Na této zemi se už nepotkáme napsal Apollinaire v jedné básni, a to vědomí mění náhle optiku. Kdysi jsem si říkala a věřila v to, že smrtí stejně všechno končí, a tak je jedno, co s člověkem pak bude. Tolik  hrobů po celé zeměkouli, tolik mrtvých, s nimiž se nikdo neloučil. No – dnes si to už tak moc nemyslím, totiž to, že je to jedno. A na žádnou publikovatelnou historku si nevzpomínám. Ale na váš byt, kde jsme se kdysi občas scházeli, kupodivu na kocoura, kterého si možná už nikdo nevybaví. Ale já vím, že bytoval ve vaší knihovně. Chodil mezi knížkami, čistil je od prachu a četl, já to vím. Je to už moc dávno. Myslím na nás na všechny, co spolu kamarádíme (na ty tady i na ty tam), na Tvoji  hrabalovskou češtinu, na Tvoji múzičnost, na Tvoji empatii k hercům, k dílu. Cokoli jsi napsala, platí jako pramen.

Kateřina (ptáčková)

Myši čau.
Janek (ptáček)

Objetí

S Míšou jsem strávil posledních jejích deset či kolik let v redakci Divadelních novin. Její oddanost divadlu a redakční práci, její vstřícnost a přátelskost (kdyby to neznělo moc blbě – lidskost), pečlivost při zpracovávání textů, cit a pochopení pro lidi různých názorů a postojů byly a jsou pro mne určující. Jak se chovat, jak žít.
Naposledy jsem ji potkal v uličkách „jejích“ Vršovic. Objali jsme se. Slíbili jsme si, že se navštívíme. Že zajdeme do její oblíbené kavárny, půjdeme na Zábradlí nebo do Činoherního klubu, najdeme dopisy Petra Lébla, které posílal jejímu muži Leošovi.
Už se nepotkáme, už se neobejmeme. A tak to naše objetí budu cítit kdesi v sobě stále a pořád. Objetí křehkého člověka, kterého nesemlela těžká doba, s kterým bylo v redakci nebo při návštěvách divadel či při náhodných setkáních vždy pookřejivě, ale který v dnešní agresivní přítomnosti už byl tak trochu člověkem z jiného světa. Obdobně jako další z jejího okruhu, které jsem díky ní poznal – Leoš Suchařípa, Otakar Blanda, Otakar Roubínek, Josef Balvín – a kteří tu už nejsou.

Míšo, děkuju.

Vladimír Hulec

Symbol kontinuity divadelního tisku

Od počátku 70. let, kdy jsem postupně ze školy vstupoval do divadelní praxe, jsem znal Míšu Suchařípovou. Bohužel nikoliv osobně, ale jen jako autorku specializovanou na herectví. Poprvé asi z monografie v tehdy populární edici Proměny nakladatelství Orbis, do níž v roce 1963 přispěla hereckým portrétem Radovana Lukavského, a pak především z hýčkané relikvie, z posledního – březnového – čísla měsíčníku Divadlo z roku 1970, v němž ještě stačila zveřejnit stať Herectví dosud nelegitimní o herectví v Huse na provázku, ve Studiu Ypsilon a v ústeckém Kladivadle, studii, která byla společně s Scherhauferovým textem Divadlo na provázku – model 1970 v předchozím čísle Divadla 2/1970 po více jak desetiletí mou jedinou odbornou navigací po oslnění inscenační praxí brněnské scény a celého uměleckého hnutí, které se na Husu na provázku v Brně nabalilo, při sepisování vlastních adorujících článků.
Právě v roce 1970, na prahu normalizace, položila pro mou generaci spojenou s proudem divadel studiového typu zásadní otázku: Proč volí mladí profesionálně školení herci cestu amatérů, proč koneckonců vznikají všechna ta divadélka v klubu, ve foyeru apod. toho či onoho „velkého“ divadla? Nesignalizuje to životaschopnost starších organismů a počet nově vzniklých, zejména při profesionálních souborech, hereckou touhu nedat se pohltit mašinérií provozu, využít herecký talent nikoli k vytváření povšechných iluzí, ale jako nejživější umělecký nástroj dorozumění ne s indiferentní tisícovkou diváků, ale s desítkou blízkých, kteří jeho prostřednictvím něco o sobě zjistí, něco ze sebe pojmenují?
Osobně si ji, její eruptivnější povahu se sarkastickou přesností v označování čehokoliv, poprvé vybavuji v redakci Scény v souvislosti s Otakarem Blandou, který s Míšou sdílel za normalizace podobný osud (snad i nějaký čas pracovali společně v technicko-korektorských pozicích v tiskárně v Karmelitské ulici). Scéna se v druhé polovině 80. let stala vyhledávaným místem osob, kterým režim nebyl příliš nakloněn a ani oni nehýřili sympatií k němu. Scéna navíc byla od roku 1982 personálně i prostorově zázemím také pro nové periodikum, Dramatické umění (v letech 1982-1987 jako neprodejná interní publikace, od 14. svazku, od r. 1987 po převzetí šéfovství Alešem Fuchsem, již jako veřejně distribuovaná publikace), v jehož autorsko-redakčním okruhu, byť to tiráž ani přehledy obsahů nesignalizují, se od roku 1987 začala jako spolupracovnice objevovat právě i Míša. Do redakce Scény, s níž od této doby byla v kontaktu, však vstoupila formálně až od č. 11 – v květnu 1990. O měsíc později jsem již byl poctěn jejím přijetím funkce mé zástupkyně, kterou začala vykonávat nejdříve společně s Pavlem Melounkem, jehož pak od července téhož roku – po jeho odchodu z redakce – na této pozici plně nahradila. Když jsem k 30. 9. 1991 odcházel z vedení redakce Scény i já, tak se tato jadrná glosátorka, energická organizátorka a redigující profesionálka (více než autorka textů) ujala nevděčného šéfredaktorství po mně a statečně setrvala až do zániku Scény v polovině r. 1992.
Byl jsem jí tehdy mimořádně vděčný za odvahu převzít kormidlo, když jsem po 11 letech v redakci cítil zmožen a zejména jsem po listopadu 1989 postrádal širší společenskou rezonanci a ono nepříjemné „šimrání za krkem“, na což jsem byl zvyklý. Najednou jsem měl pocit, že pro mne tato činnost ztrácí smysl. Každý si náhle mohl psát, co chtěl, najednou byli stateční a odvážní úplně všichni. Náklad z původních 10 000 výtisků klesal, adrenalin politický se měnil v ekonomický, vytrácela se smysluplnost v prosazování určitých hodnot, i za normalizace tabuizovaných jmen a témat.
V té době již plně probíhala příprava „transformace“ Scény v nové periodikum, jímž se od září 1992 staly Divadelní noviny. V tomto procesu, v němž se neztratily ani redaktorská místa, ani prostředky ministerské dotace na vydávání divadelního periodika, sehrála Míša – domnívám se – velmi podstatnou roli, pokud ne tu vůbec nejpodstatnější. Ona totiž byla tím můstkem mezi původními a legendárními Divadelními novinami a vůbec hvězdným postavením českého divadla v 60. letech a obnovenými Divadelními novinami v počátku 90. let, morálním i odborným spojem a potřebným hybatelem transformace Scény v Divadelní noviny v nových společensko-ekonomických podmínkách. Povznesla se nad smutnou zkušenost z normalizace i nad ztrátu produktivních let, neprojevila v nejmenším mstivost a krvelačnost a stala se symbolem uchování kontinuity divadelního tisku, z něhož ona sama byla v roce 1970 násilně odstavena. Právě ona, soudím, nejdůsledněji v celém kontextu odborného divadelního tisku propojila novou energii devadesátých let s étosem let šedesátých.
Proto jsem Míše Suchařípové velmi osobně zavázán a jsem rád, že jí mohu po letech takto veřejně poděkovat. Jí i tehdejším jejím nejbližším spolupracovníkům – Janu Kolářovi, Richardu Ermlovi i dalším kolegům – kteří dokázali nejen navázat na renomé a standardy 60. let, ale zároveň i v nových – a rozmanitými okolnostmi neustále zdrsňovaných – podmínkách táhnout nelehkou káru aktuálních novin pro divadlo, věčně okřikovaných nevděčností, dalších dvacet let dál…

Jan Dvořák

• Autor: DN
• Publikováno: 19. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Míša…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ