Mišimův sen o krásné smrti
Jednou ze dvou premiér, které po pandemické pauze nabídlo Studio Hrdinů na konci své sezony s podtitulem „možnosti sebevraždy“, byl Zlatý řez inspirovaný osobností japonského spisovatele Jukia Mišimy. Nejde ovšem o divadelní biografii, ale spíš o esteticky ozvláštněný „digest“ z autorových myšlenek a textů, které interpretují Jan Bárta a Pavlína Štorková – většinou jako volně navazující monology.
Scéna s pozadím stylizovaného nebe s oblaky, trčícím holým stromem a zavěšeným plodem doplněná o obří figuru s rukama složenýma v klíně vytváří dojem surrealistické japanerie. Figura, jež evokuje ženu v tradičním japonském sedu a zpočátku slouží herečce jako křeslo, je posléze svržena z jeviště. To se pak svícením a manipulací s pahýlem stromu proměňuje ve fantaskní krajiny Mišimovy duše. V monotónním, zpomaleném tempu poté „protékají“ představením obrazy rozříznutých těl jako karmínově zbarvené čůrky čerstvě vytrysklé krve.
Režisér a autor scénáře Jan Horák otevírá svůj mišimovský portrét popisem zpackané rituální sebevraždy seppuku, česky známější jako harakiri. Výstřední spisovatel ji spáchal před padesáti lety v tokijském sídle japonských Sil sebeobrany, když členové jednotek odmítli vyslyšet jeho řeč o nutnosti znovunavrátit hrdost japonské armádě.
Horákův scénář pokračuje popisy Mišimových dekadentních představ či hrdinských snů o „krásné“ smrti, které nakonec světoznámého autora mnoha románů, povídek, divadelních her i esejů a kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu pravděpodobně přivedly až k záměru obnovy samurajských tradic, k nacionalistické ideologii a založení vlastního paramilitaristického uskupení Společnost štítu.
Je tu vylíčen moment, kdy je Mišima v chlapeckém věku fascinován pohádkovou ilustrací – klidem oslnivě vyhlížejícího prince, jenž čelí smrti tváří v tvář draku, který ho vzápětí rozsápe na malé kousíčky. Báseň, v níž vzývá „zakrvácené sukýnky“ vlčích máků. Úvahy o kráse, jež nezávisí na dobru a zlu. Koán o podříznutí kotěte. A následuje pravděpodobně nejvíc šokující pasáž líčící sen o hostině, jejímž předmětem je tělo urostlého mladíka. Ostatně Mišima budil v japonské společnosti, spoutané tradičními rituály i konvencemi, pozornost nejen svým výlučným dílem, ale i bisexualitou a odvahou otvírat tabuizovaná témata.
Pavlína Štorková, která na začátku představení v šedivé paruce líčí poněkud trapný průběh Mišimovy skandální sebevraždy sedíc v klíně figuríny, jež je jejím monstrózním zdvojením, nejspíš v tu chvíli představuje Mišimovu babičku. Údajně měla uzurpátorské sklony a malému chlapci také neustále zdůrazňovala jeho samurajský původ. Podle některých životopisců právě ona ovlivnila jeho fascinaci smrtí. Dětství trávil převážně v jejím pokoji a hrát si směl pouze s pečlivě vybranými dívkami, takže si osvojil jejich chování.
Zlatý řez v repertoáru Studia Hrdinů, které se věnuje výrazným, málo známým literárním osobnostem, dramaturgicky obstojí. Mišimova provokující persona, jeho dílo i životní příběh vzbuzují řadu etických i estetických otázek, jež souvisejí s kulturní nivelizací postmoderního, globalizovaného světa, v němž žijeme.
Scénář Jana Horáka v podstatě rezignuje na jakékoli vyjádření postoje k látce. Lze to vnímat jako svobodný prostor pro diváka, který je v souladu s otevřeností Mišimova díla, ale i jako bezradnost. Rozhodně to však neprospívá inscenačnímu tvaru, který svou monotónností – je založený na slovech, jazyku a deklamaci – vyčerpává diváckou pozornost, jednotlivá vyprávění klade vedle sebe nestrukturovaně a nakonec i bez pointy.
Ke všemu se režisér až příliš spoléhá na znalost spisovatelova životopisu či japonské kultury, ta ovšem nepatří k úplně běžné „výbavě“ publika. Bez ní ale nelze téma racionálně uchopit. Bohužel to moc nejde ani skrze metaforickou či vizuální rovinu inscenace, příliš obecnou na to, aby se stala cestou k nějakému intuitivnímu vhledu. Nezbývá než poté, co Zlatý řez zhlédneme, dohledávat fakta a dávat dohromady souvislosti. Není to úplně marné, ale divadelní zážitek by byl lepší.
///
Studio Hrdinů, Praha – Jan Horák, Jukio Mišima: Zlatý řez. Režie Jan Horák, scéna Lucie Sedláková, kostýmy Lucie Sedláková, hudba Natálie Pleváková, dramaturgie Linda Dušková, light design Václav Hruška. Premiéra 13. června 2021.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Mišimův sen o krásné smrti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
