Místo elektrárny divadlo!

Návrat ke kořenům, tak zněl název nového programu, který začal v roce 1970 realizovat polský režisér a teoretik divadla Jerzy Grotowski. Stejné heslo si před několika měsíci vytklo ve svůj dramaturgický program této sezony brněnské HaDivadlo. Dnes trochu ve stínu Husy na provázku, kdysi však vlajková loď nonkonformní dramaturgie a nekonvenčních divadelních přístupů. Grotowski svým manifestem mínil návrat k prazákladu teatrality, Brněnští návrat k tvůrčím východiskům, na nichž byl tento, původně prostějovský soubor, v sedmdesátých letech minulého století vybudován. Tedy k autorskému divadlu založenému na osobnostech, k iniciování vzniku nových divadelních her a k hledání impulsů současného evropského divadla. Tak alespoň zněla jejich slova, která uvedla již 36. sezonu HaDivadla. Nové vedení reprezentované uměleckým šéfem Mariánem Amslerem a dramaturgem Janem Havlicem oslovilo ke spolupráci několik současných dramatiků, kteří měli napsat text přímo pro daný prostor divadla a – tak říkajíc – na těla herců.

První vlaštovkou je hra Jsem Kraftwerk!. Autorem je prestižní slovenský dramatik Viliam Klimáček. Vypadá to, jako by se s jeho texty letošní podzim roztrhl pytel. V září měla premiéru v rámci projektu Divadla Na zábradlí Nebe nepřijímá jeho hra Já v Praze, má játra v Londýně (mimochodem též pod režijním vedením Mariána Amslera), v půli října uvedl českou premiéru Klimáčkova Komunismu Divadelní spolek Kašpar a pár dnů poté Jihočeské divadlo České Budějovice.

Jsem Kraftwerk! je parafrází Čechovova Racka. A to jak tematicky (divadlo na divadle, věčně nenaplněná láska), tak samotnou výstavbou textu. Podobnost se objevuje mezi postavami, situacemi, někdy i dílčími promluvami. Všechno se děje ale mnohem intenzivněji. Miluje se s větší vášní, stejně jako se s větším odporem bojuje proti tradičním divadelním hodnotám. Jak by ne, vždyť se nacházíme na prahu jedenadvacátého století. Jsme svědky demonstrativního protestu mladých absolventů herecké školy, kteří živelně obsazují budovu bývalé elektrárny, aby z ní následně vybudovali divadlo nových forem. Ano, jsou to ty nové formy, po kterých zoufale volal Treplev coby mladý nepochopený autor a které nyní prosazuje energicky odhodlaný režisér elektrárenské skupiny Viktor Anděl (Jan Grundman). U jeho přítelkyně, přední herečky souboru Nely Lenské (Erika Stárková), zůstala jen nekonečná touha hrát, není v ní nic z jemnosti a nezkušenosti Niny Zarečné. Nela je příliš ambiciózní a dravá, než aby nepodlehla slavnému dramatikovi Petru Hakrovi alias novému Trigorinovi (Martin Siničák), který jí prostřednictvím svého jména otevírá svět showbusinessu. V novém čechovovském milostném mnohoúhelníku neschází ani zhrzená Máša, zde produkční Marie Králová (Petra Bučková), a vysloužilá herecká hvězda Arkadinová, zde populární celebrita Hana Mayerová (Simona Peková). Tím, že se původní téma Čechovova Racka posunulo do současnosti, posunuly se oproti předloze i charaktery postav – směrem k větší pokřivenosti až zvrácenosti. Hra však přináší i témata ryze aktuální – fenomén bulváru, komerce a politického lobbingu.

Poměrně dlouhá expozice, obsahující všelijaká protestní provolání herecké skupiny, působí – i díky pestrobarevnému kostýmování – jako masopustní rej. Tedy docela slušná zábava. Lehká komediálnost hry se však stále víc přeměňuje v sarkasmus. Stejně jako se postupně proměňují – rozpadají charaktery postav až k úplné morální prázdnotě v posledním dějství, mění se s nimi i výtvarná a světelná složka inscenace. Barev a extrémních střihů kostýmů ubývá, stejně jako světelných zdrojů. V závěru zůstává pár blikajících reflektorů, které míří přímo do očí diváků. Snad jediné mi nebylo jasné: proč tvořila zadní horizont bílá plachta s černobílým realistickým potiskem, navozující prostředí tovární haly? Stačila by přece syrová hloubka jeviště, a efekt industriálního prostředí by byl hotov.

Největší (a nejefektnější) herecký part měla Simona Peková v roli kouzelně afektované herečky Mayerové. Scéna, kdy vyznává lásku o generaci mladšímu režiséru Andělovi v obřím ptačím hnízdě, patřila k vrcholům představení. Stejně výrazný byl i Martin Siničák v roli spisovatele Hakra. S lehkostí a nadhledem ztvárnil postavu obludně cynického a znuděného spisovatele, který vždy a za všech okolností zůstává „nad věcí“ a často i sám nad sebou. Parafrází čechovovské látky vykročilo HaDivadlo novým směrem rázně. Svého vytyčeného programu dostálo. Teď jen nepolevit a vytrvat.

HaDivadlo Brno – Viliam Klimáček: Jsem Kraftwerk! Překlad Kačorka, režie Marián Amsler, dramaturgie Jan Havlice, výprava Marián Amsler, hudba Kraftwerk. Světová premiéra 15. října 2010.