Místo recenze nactiutrhání
Čas od času pročítám různá kulturní periodika a tentokrát jsem – bloud – zvolil Literární noviny. A už jenom titulek článku Semafor opět na scestí z pera Jana Plachetky v rubrice Divadlo mě nutí ponořit se do četby. Chvilku se mi zdá, že cestuji časem a před sebou mám Literárky z šedesátých let a ten titulek má správně být Semafor v říši mlhovin, neboť to, co čtu, je psáno s podobnou ideologickou dikcí. Ale ne, jsou to Literární noviny z 6. prosince 2018:
Jiří Suchý prostě neví, kdy přestat. Sveřepě nedbá na galantní pobídky k odchodu… Ačkoliv už popsal metráky a potiskl tuny papíru, které by kupříkladu školákům ve všech kamerunských školách vystačily na více než osm školních let, pořád… zaplavuje náš vzácný veřejný kulturní prostor novými a novými díly… Nejnověji si vzal do pera… problém bezmála celosvětový, protože původně americký… MeToo… A toto výsostně vážné a citlivé téma… pojednal… legračně, ba dokonce posměšně… Takže každý slušný člověk a především každá počestná žena… nepochybně musí vnímat páně Suchého taškařici jako jitření nezhojených ran… Sedmaosmdesátiletý Jiří S. už drahně roků zastává názor, že humor je solí života. Ale tentokrát přesolil a na scestí, po kterém skotačí (sic!) už bezmála šedesát roků, stáhl i celý soubor… divadla Semafor. Atd. atd. a hůř, v další části je Jiří Suchý Plachetkou dokonce nazýván zmíněným pachatelem. Možná že ten článek byl současně zamýšlen i jako zatykač.
Nactiutrhačný, nenávistný Plachetkův výkřik by nestál za zmínku, kdyby vyšel v nějakém bulváru. Literární noviny však snad stále ještě chtějí být kulturním časopisem a nikoli bulvárním plátkem. A kulturní list hodný toho označení má přímo povinnost odborně posoudit inscenaci, pokud o ní referuje, a třeba ji i tvrdě zkritizovat. Ale měla by to být kritika seriózní, která posuzované představení popíše a zařadí do kontextu, a když už rezignuje na hodnocení herců, je elementární slušností uvést aspoň jejich jména.
Nedávno časopis Svět a divadlo publikoval záznam diskuse divadelních kritiků a tvůrců – a jak se ukázalo, příkop mezi oběma stranami je dnes obzvlášť hluboký. Řekl bych, že i zásluhou takových „kritických výkonů“, jaký předvedl Jan Plachetka ve svém Semaforu na scestí. Ostatně, co se páně Plachetky týče, speciálně pro něj zde vypisuji aforismus S. J. Lece: Lidé, kteří nemají s uměním nic společného, by s ním neměli mít nic společného.
Komentáře k článku: Místo recenze nactiutrhání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
