Místo zločinu Polná
Potvrzení hororových konců mé minulé „pohádky o vyváženosti“ (mustr „pět minut žid, pět minut Mengele“) přímo vzorově předvedla ČT24 koncem ledna v pořadu, v němž vystoupila ministryně školství, která se zastala podfinancovaných humanitních oborů na našich vysokých školách a přimlouvala se za odstranění jejich diskriminace oproti oborům technickým. Jen co její slova zazněla, říkal jsem si, kterému asi „Mengelemu“ ČT vzápětí kvůli „vyváženosti“ zavolá. A televize nezklamala!
Zločin v Polné je varovnou analogií k dnešní podobě masové xenofobie (Karel Heřmánek ml. v roli Hilsnera) FOTO YAN RENELT
Nestačí jí, že si v hlavních zpravodajských relacích ze současného předsedy ODS učinila de facto svého stálého neplaceného politického komentátora (čímž se krůček po krůčku zasloužila o obrat propadlých preferencí jeho partaje). A tak zvolila jako nejvyššího arbitra sporu o humanitní obory „experta ODS pro vzdělávání“ Václava Klause jun. Ten nám sdělil (jako by nás ve vzdělaném světě neproslavil Hus, Komenský, Masaryk, Patočka, Kundera či Havel), že jsme vždycky byli národem inženýrů, nikoli humanitních „mudrlantů“ (vzpomněl si s bídou na jediného literárního vědce, profesora Václava Černého, a to by prý mělo humanitním oborům stačit). Humanitní obory si prostě musí na sebe vydělat, zněla jeho povědomá mantra. Bylo zábavné sledovat, jak si tento arbitr vzdělání (alespoň pro Kavčí hory a nejbližší okolí) při svém „pravicovém“ kolovrátku vůbec neuvědomuje, jak i v otázce vzdělání až po uši vězí v té nejvulgárnější z podob marx-leninismu: nejprve základna (rozuměj technika, průmysl a ekonomika), potom nadstavba (rozuměj kultura, právo, etika a humanitní obory). Kolik divizí má papež? ptával se prý s oblibou Stalin. A k čemu nám jsou humanitní obory? ptá se po něm na veřejnoprávní obrazovce Václav Klaus jun. Tragika experta na vzdělání spočívá v tom, že mnohé z jeho výkřiků se rády slyší a přijímají. V expertovi na vzdělání se tak praxe nevzdělanosti ukazuje ve své patologicky-blouznivé podobě. (Konrad P. Liessmann) Pochybuji, že světoznámý rakouský filosof o Václavu Klausovi jun. kdy slyšel. Přesto jeho poslední kniha Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti jako by byla psána i o něm: totiž o odstrašujícím archetypu placatého vidění světa a technokratického (ne)vzdělání, jehož skrytým cílem je faktický analfabetismus: Analfabetismus už dávno není žádnou metaforou pro nevzdělanost, která se týká jen mála lidí na okraji společnosti, nýbrž je skandálem moderní civilizace vůbec… Kdo ztratí svou kulturu, ztratí sám sebe.
Dvě věci však ČT v poslední době načasovala znamenitě. Za prvé (168 hodin, 31. ledna a 7. února na ČT1) odhalení mechanismu, jímž protřelí pedagogové z mladých nezkušených adeptů vinařství ve Valticích vyrábějí po putinovsku prezidentův servilní fanklub: z komunismu známé simulacrum „soudružských“ besed, ten bezútěšný obrázek dětí, slabikujících z papírků prezidentova moudra, to vše mělo průkaznost dávné nahrávky Jakešova projevu na Červeném Hrádku (obávám se ovšem, že to, co modelově předvedly Valtice, děje se – neodhaleno – po celé republice). Podruhé ČT zabodovala dvoudílným historickým dramatem Zločin v Polné (scénář Václav Šašek, režie Viktor Polesný). I když lze vznést i pár formálních výhrad (například k nezvládnuté dikci jinak mimicky přesvědčivého Hilsnera v podání Karla Heřmánka ml.), v celkové kompozici, promyšlené dramaturgii a zejména v aktuálním vyznění opusu jako varovné analogie k dnešním podobám masové xenofobie a víry ve spiklenecké teorie šlo o mimořádný počin. Jako by ty nařvané huby zfanatizovaných studentů, prodejných právníků i ty ruce, které chtěly umlčet pravdu lynčem profesora Masaryka (byly to mnohdy tytéž ruce a tytéž huby, jež budou za dvacet let provolávat slávu už „neškodnému“ tatíčkovi na bílém koni), jako by i dnes na náměstích předváděly tutéž hysterii a nenávist, posvěcenou nynějším prezidentem, o níž vypovídala polenská kauza.
Ten počin je třeba ocenit tím spíš, že se odehrál na zdánlivě ztraceném poli původní dramatické tvorby, v níž ČT opakovaně selhává: po katastrofickém Místu zločinu Plzeň, pseudokriminální červené knihovně, říznuté duchařinou a lživě nazvané První republika, jež nedejbůh hrozí pokračováním, jsou smutným dokladem neschopnosti natočit kriminální příběh se společenským přesahem i Případy 1. oddělení, jejichž pátý díl nazvaný Tělo byl výsměchem všem pravidlům nejen kriminálního, ale vůbec jakéhokoli dramatického žánru. ČT si sama na sebe ušila bič tím, že ukazuje – sice s tříletým zpožděním a v půlnočních časech – opravdu špičkovou kvalitu kriminálního žánru s politickým přesahem (po severském Zločinu a Mostu v těchto dnech skončila i třetí řada – v USA se už ovšem točí šestá! – série Ve jménu vlasti, jež pohotovou reflexí hysterické islamofobie, nezastíraných zločinů islamistů i problematických zásahů politického establishmentu včetně prezidenta dokazuje, že i v „komerčním“ žánru, produkovaném kabelovou TV Showtime, lze dosáhnout výsledků, o nichž se nám zatím jen zdá.
Komentáře k článku: Místo zločinu Polná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
