Divadelní noviny > Burza Zahraničí
Mistr divadla s dráždivě rozostřeným pohledem
V aktuálních Divadelních novinách 4/2016 jsme otiskli velký materiál Jako med kapající na ostří žiletky o v lednu zesnulém britském herci Alanu Rickmanovi (21. 2. 1946 – 14. 1. 2016). Nabízíme části jeho rozhovoru s Janou Soprovou o filmu Králova zahradnice, které se do tištěné verze Alan Rickman: Sebekázeň a svoboda jsou dvě strany téže mince nedostaly, a její překlad Rickmanova nekrologu od renomovaného britského kritika Michaela Billingtona, otištěného v deníku The Guardian 14. ledna 2016.
red.
FOTO archiv
Alan Rickman: Sebekázeň a svoboda jsou dvě strany téže mince (II.)
Na loňském Febiofestu se objevil jako jeden z vzácných hostí britský herec Alan Rickman, aby tu představil svůj film Králova zahradnice (A Little Chaos), který režíroval a zahrál si v něm roli Ludvíka XIV. Alan Rickman byl znám tím, že nerad dává rozhovory a vůbec se dosti nerad prezentuje. V Praze ale odpovídal s nadhledem a nebál se ani všetečných otázek. Bylo patrné, že mu příliš nesedí být spojován pouze se zápornými postavami ve filmech, kterými se ovšem nejvíce proslavil.
Co vás na historické látce scénáře Královy zahradnice zaujalo?
Uvědomuju si, že kývnout na historické kostýmní drama je idiotský výběr. Už vůbec je docela hloupý nápad se do něčeho takového pouštět, protože získat finance na takhle náročný nezávislý film, který se odehrává ve Francii 17. století, je velmi těžké. Takže myslím, že přistoupit na to bylo přinejmenším diskutabilní. Ale když se vám dostane do rukou scénář, který nepustíte ho z ruky, dokud ho nedočtete, začne fungovat cosi jako zvířecí instinkt. Ten příběh si zkrátka vybral mne. Ne však tím, že se příběh odehrává ve Francii v 17. století, ale že je tam velmi zvláštní vztah muže a ženy. A také mě nesmírně zaujal jazykový styl scenáristky Allison Deegan. Jsme tam sice jako autoři scénáře uvedeni tři, ještě s Jeremy Brockem, ale je to především její práce. Její způsob zacházení s angličtinou je krásný a neotřelý. A také se mi na tom líbilo, že takový příběh by vlastně v té době nebyl možný, protože postava, kterou hraje Kate, by v tehdejší sociální situaci nemohla existovat a už vůbec by podobnou práci nemohla získat. Je to tedy absolutní fikce. Podle mého krása filmu spočívá právě v tom, že si něm můžete dělat co chcete.
Jak jste jako režisér spokojen se svým hereckým výkonem?
Já v tom filmu hraju jen proto, že mi to nařídil producent. Nejsem takový hlupák, abych obsadil sám sebe. Obecně je to dost těžké postavení. Ale je to prostě tak. Když jste zároveň hercem a producent vám řekne, že tam máte hrát, znamená to, že tam budete hrát prakticky zadarmo. Oni vám to samozřejmě nemůžou říci naplno, ale vlastně se to spláchne jedním honorářem pro režiséra a herce. Ale musím říci, že Ludvík IV., kterého v tom snímku ztvárňuju, tam zas tak moc nehraje. Buď tam stojí, nebo tam sedí a má ve tváři stále stejný výraz. Když jsem se do této postavy snažil proniknout, dospěl jsem k tomu, že by Ludvíka XIV. velmi bavilo režírovat, že by k tomu měl vlohy. Škoda, že tehdy ještě nebyl vynalezen film.
Alan Rickman jako Ludvík XIV. ve vlastním filmu Králova zahradnice (A Little Chaos, 2014). FOTO archiv
Film se v originále jmenuje A Little Chaos. Dá se říci, že režie je obtížná právě tou nutností balancovat na hraně mezi absolutní kontrolou toho, co se děje, a svobodou?
Ústřední téma tohoto filmu je pořádek a řád v kontrastu s chaosem. Vztah postav stojí na neustálém balancování mezi ovládáním a svobodou, na vyrovnávání této rovnováhy, což není jednoduchá a už vůbec ne samozřejmá věc. Učím na Academy of Arts mladé herce a základní své poznání, které jim říkám, je, že sebekázeň a svoboda jsou dvě strany téže mince. Jedno bez druhého nemůže být, protože bezbřehá svoboda je bezobsažná a pouhá kázeň ubíjí imaginaci.
Je zajímavé, že kameramankou filmu je žena – Ellen Kuras…
Je to skvělá lidská bytost a velmi jsme si rozuměli. Nikdy při práci neuvažuju o tom, jestli je to muž, nebo žena. Když se mě Kate Winslet zeptala, kdo bude kameramanem filmu, měl jsem připravený seznam kameramanů, s kterými bych mohl spolupracovat. Zeptala se, zda bych byl ochoten spolupracovat se ženou. Já řekl, proč ne. Protože věřím v intuici. Pak jsme se s Ellen setkali v New Yorku a okamžitě jsme si padli do noty. Kuras už spolupracovala s Kate na filmu Věčný svit neposkvrněné mysli a doporučila mi ji patrně proto, že si velmi sedly. Ale pokud mluvíme o vztahu kázně a svobody, ze strany kameramanky bylo natáčení tohoto filmu skutečně hrdinství. Ona totiž ráda pracuje s volnou ruční kamerou, kdežto tady musela stále stát na fleku.
Jana Soprová
///
Alan Rickman (1946-2016) (FOTO archiv)
Alan Rickman: Mistr divadla s dráždivě rozostřeným pohledem
Rickman, který přišel do RSC na počátku zlaté éry osmdesátých let, byl herec obdarovaný hlasem, který dokázal znít s mazlivě uvolněnou svůdností a zároveň s ironií nadsázky.
Navzdory pozdější slávě v roli Severuse Snapea ve filmech o Harry Potterovi, byl především divadelníkem. Jako herec měl jedinečný dar ironické melancholie, která se výrazně ukázala v první a dosud nepřekonané podobě Valmonta v Hamptonově jevištní verzi Nebezpečných známostí. Byl naprosto autentický a zároveň i originální. Měl štěstí, že byl součástí generace, která získávala ostruhy v regionálních a alternativních divadlech dříve, než se začala objevovat ve filmu a v televizi. Už při studiu na londýnské Latymerově škole byl považován za výjimečný talent a jako absolvent RADA odcházel ze školy s mnoha cenami. Poté – na konci sedmdesátých let – zanechal svůj herecký otisk v divadlech v Birminghamu, Sheffieldu a především ve Stratfordu nad Avonou. Byl požehnán vysokou postavou, sympatickým vzhledem a lehce nosovým hlasem, který se dokázal mazlit s jazykem s uvolněnou svůdnosti. A pokud o některém herci lze tvrdit, že má eroticky dráždivý rozostřený pohled svých očí, pak je to Rickman.
Tohle všechno přišlo dřív, než nastala zlatá éra The Royal Shakespeare Company v polovině osmdesátých let. Tehdy se stal neotesaným, neurotickým Achillem v Troilovi a Cressidě či uštěpačně cynickým Jacquesem v Jak se vám líbí. Ale byl to až výkon v roli zhýralého Valmonta, kterého si zahrál ve světvé premiéře této hry nejprve ve Stratfordu, poté v Londýně a nakonec New Yorku a který ho vynesl do hvězdné herecké kategorie. Po boku Lindsay Duncan v roli markýzy de Merteuil dokázal ukázat jak lenivou sebejistotu praktikujícího svůdce, tak rostoucí znechucení muže, který si je vědom své destruktivní role. Ukázal také, že je schopen stupňovat pocity postavy minutu po minutě, což se mu později hodilo ve filmových a televizních rolích. Nikdy nezapomenu, jakým způsobem zvedl unavené obočí při informaci, že někteří lidé žijí z 56 livrů ročně, a projevil tak jakoby mimovolně skutečný soucit s jednou z obětí.
FOTO archiv
Byl permanentním divadelním šampionem divadel mimo West End. Naposledy jsem ho viděl v Park Theatre v severním Londýně při premiéře hry Dead Sheep, která se týkala pomsty Geoffrey Howea Margaret Thatcherové a jasně rozezněla jeho fascinaci fungováním politiky. Jako občan byl totiž politicky velmi aktivní. Jeho celoživotní partnerkou byla labouristická politička – zkušená starostka městské části Londýna – Rima Horton. O to ironičtěji zní, že samotný Rickman byl vyhledávaným interpretem postav, které byly jeho naprostým opakem. V Mefistovi v Barbicanu v roce 1986 hrál Hendrika Höfgena, který utlumí své svědomí a navlékne nacistickou uniformu s omluvou: Jsem jen herec. Ještě zapamatovatelnější byl v inscenaci Tango na konci zimy Yukio Ninagawy v roce 1991, v moderní japonské hře o slavném herci, který se náhle rozhodne opustit scénu a zabydlí se ve světě fantazie a snů. Perfektně se mu podařilo zachytit pokleslý romantismus a výlučný narcismus této zapadající hvězdy. Už tenkrát jsem měl vroucné přání, abych ho viděl hrát Hamleta. Když se to o rok později podařilo v Riverside Studios v Londýně, jednalo se o inscenaci Roberta Sturuy, která přesně naplnila motto, jež si režisér zvolil: Dánsko je vězení. I když tato koncepce Rickmana do jisté míry omezovala, dokázal postavě vtisknout jedinečnost, zachytil Hamletovu zamyšlenost a smutek společně se sebeironií, když prohlašoval A teď bych měl pít horkou krev. Uchopil přitom meč mezi zuby, jako by tím chtěl posílit vlastní rétoriku. A když v roce 1998 hrál v Národním divadle Shakespearova Antonia po boku hvězdné Helen Mirren v roli Kleopatry, jejich výkony převýšily kvalitu problematické inscenace o míle.
FOTO archiv
Rickmanova kariéra ovšem měla i další než jen herecké podoby. Jeho inscenace Zimního hosta (The Winter Guest) Sharman McDonaldové, která byla poprvé hrána v londýnském divadla Almeida a poté byla přenesena i na plátno, nádherně zachytila atmosféru ledového Skotska, kde se zdá, že i lidské vztahy mají příchuť mrazu. Rickman se také podílel – společně s Katharine Vinerovou – na realizaci hry Jmenuji se Rachel Corrie, který zaznamenával dojemné svědectví o 23-leté Američance, jež odjela pomáhat Palestincům do Gazy a byla tam zabita izraelským buldozerem. Vyhnuli se přitom laciné propagandě a produkce fungovala i proto, že byla naprosto přesná v zachycení Racheliny dychtivé zvědavosti a praktických detailů života Palestinců.
Ale stejně byl širšímu publiku známý především díky své práci ve filmech, ať už jde o sérii o Harry Potterovi, Smrtonosnou past, Robina Hooda: krále zbojníků či Lásku nebeskou. I když byl schopen přizpůsobit svůj talent požadavkům plátna a dokázal hrát slizké a záludné postavy, právě na scéně nejvýrazněji zazářila jeho schopnost ztvárnit onen ležérní, jakoby líný šarm a provokativní výsměšnost. Jako herec byl mistrem ironické nadsázky, ale v životě byl schopen nasadit své síly pro kohokoli. Hluboce a vášnivě se zajímal o divadlo, o lidi i o politiku.
/převzato z britského deníku The Guardian: Alan Rickman: a master of theatre who looked back in languor, z angličtiny pro DN přeložila Jana Soprová/
Komentáře k článku: Mistr divadla s dráždivě rozostřeným pohledem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
