Mistři pěvci pařížští
Pařížskou Operu (Opéra national de Paris) vede již druhou sezonu Stéphane Lissner, dříve působící v čele milánské La Scaly, festivalu v Aix-en-Provence či Brookova Théâtre des Bouffes du Nord. Když v roce 2014 nastupoval, vrcholilo zde ředitelské období Nicolase Joela (2009–2014), které sice patřilo k ekonomicky velmi úspěšným, umělecky ale ignorujícím vývoj operního divadla.
Hans Sachs říká: Před Stolzingem se každý cítil malý… Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští (hudební nastudování: Philippe Jordan, režie: Stefan Herheim, prem. 1. března 2016, Opéra national de Paris) FOTO VINCENT PONTET
Zatímco Joelův předchůdce Gerard Mortier (2004–2009) se nebál zvát avantgardnější režiséry a kombinovat oblíbený repertoár s dramaturgickými kuriozitami (mezi ně v Paříži jistě řadí i Prodanou nevěstu či Příhody lišky Bystroušky), Joel se rozhodl zaměřit na zvýšení ekonomické soběstačnosti divadla. Úspěšně, ale za cenu oživování desítky let starých inscenací populárních titulů. Za jeho vedení management vědomě vsadil na „hloupé“ divadlo hvězd.
Na tak radikální přerušení kontinuální tvůrčí práce – včetně pozitivního estetického ovlivňování diváka – se jen těžko navazuje. Lissner, který byl angažován dva roky před svým oficiálním nástupem (ano, v civilizované zemi má nový ředitel opery dva roky na přípravu první sezony), se zatím osvědčil. Aniž by slevoval z nároků na hudební provedení, nebojí se náročného repertoáru a neprošlapaných cest současného operního divadla. Jde v tomto ohledu ještě dál než kdysi Mortier. Konečně tak v Paříži debutoval Calixto Bieito (Carmen, Lear Ariberta Reimanna) či Claus Guth (Rigoletto, Lohengrin), vrací se Krzysztof Warlikowski, Robert Carsen, Dmitrij Černiakov, prostor dostávají mladí režiséři. Zkrátka, do Paříže se znovu vyplatí jezdit za operou.
Mezi pařížské debutanty patřil toto jaro i norský režisér Stefan Herheim, jehož jméno se u nás skloňovalo v souvislosti s jeho úspěšnou Rusalkou. V Paříži mu svěřili titul z nejnáročnějších – Wagnerovy Mistry pěvce norimberské, již v Paříži v úplnosti zazněli teprve podruhé (Herheimova inscenace je remake ze salcburského festivalu z roku 2013). Podobně jako v Lohengrinovi, i zde se na povrch dere opulentní sebeoslavný tón pangermanismu, což je téma politicky citlivé. Kdo by však čekal, stejně jako pisatel těchto řádků, radikální vypořádání se s touto stránkou díla, jak tomu velí inscenační zvyklost v Německu (zmiňme inscenace Kathariny Wagnerové či Thomase Langhoffa), bude zklamán. Herheimova inscenace je ve své podstatě laskavým holdem umění a „starým německým mistrům“.
Režisér nás přivádí do wagnerovské doby biedermeieru, v níž se dílo též zrodilo. Klíčovým scénografickým prvkem je princip oka kamery. Nejdříve vidíme Sachse jako komponistu v noční košili, sedícího za sekretářem. Následně se opona zatahuje (jeví se jako průhledná, za níž divák jakoby vidí tutéž scénu, jde však o projekci) a technicky dokonalou laternou magikou se přibližuje kamera, odhrnuje závěs a na scéně se objevuje velký detail obrovského sekretáře. Na něm se to hemží postavami z opery, kterou právě demiurg Hans Sachs čili Richard Wagner komponuje. Tento způsob práce s perspektivou se několikrát zopakuje (v třetím jednání pak i za použití loutkového divadla), takže když Sachs říká, že před Stolzingem se každý cítil malý (vor dem sich alle fühlten so klein), nabývají tato slova doslovný rozměr. Okamžikem určitého vybočení z koncepce je přímo masopustní féerie z pohádek bratří Grimmů (vlastně oživlých postaviček z knih, které leží v Sachsově knihovně), jinak je však Herheim velmi střízlivý. Až v závěru „jubilantní optimismus“ inscenace hořkne, a to když Sachs hrdě odmítne Beckmesserem na usmířenou podávanou ruku.
Kanadský basbarytonista Gerald Finley se po zkušenostech v četných wagnerovských rolích v současnosti přímo „profiluje“ jako Hans Sachs. Vystupuje v této roli v několika produkcích a není se co divit – je to jistě proto, že nenabízí pouze krásně znělý, plný a technicky dokonalý hlas, ale i schopnost s ním pracovat, dodat roli různé polohy, emoce a dramatické odstínění situací. Nestačí mu jen „hezky zpívat“. Brandon Jovanovich je univerzální interpret, který zde – dokonale – zahrál klukovského Stolzinga spíše jako furiantského hrdinu než lyrického milence. Jeho soka Beckmessera ztvárnil neméně obdivuhodně Bo Skovhus, zpívající s dráždivě drsným hlasem. Julia Kleiter (Eva) má sice krásný hlas a v poslední době se prosazuje na mezinárodní scéně, ale na wagnerovský obor by měl ještě rozhodně dozrát, pokud se Wagnerovi sopranistka vůbec chce věnovat.
Samozřejmostí a největší předností této inscenace je nejenom excelentní obsazení, ale hlavně hudební nastudování zdejším hudebním ředitelem Philippem Jordanem, který mistrně vede ohromné ansámbly s posíleným a dokonale sezpívaným sborem, přímo dýchaje s orchestrem, a díky pečlivým a detailním gestům je hráčům i sólistům skutečnou oporou ve složité partituře. Pokud mu lze vůbec něco vytknout, tak místy až příliš monumentální pojetí (nikdy však ne na úkor zpěváků), které ne zcela konvenuje Herheimovu komornějšímu „laskavému“ inscenování této látky. Nejlepším vysvědčením pro výsledek ale asi je, když si člověk na konci neuvědomí, že právě strávil téměř šest hodin v divadle. Měl jsem dojem, že tento pocit se mnou sdíleli i aplaudující diváci.
Komentáře k článku: Mistři pěvci pařížští
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
