Místy pěkná hudba
Uvést Nevěstu messinskou Zdeňka Fibicha je prostě dramaturgický čin! Hrála se naposledy v Ostravě před sedmatřiceti lety! Vzešla z polemik o Smetanu a Wagnera v české hudbě, v nichž naši předkové na sklonku 19. století neprokázali potřebný nadhled, alespoň víme, po kom jsme to zdědili. Fibich se pokusil propojit Smetanovo pojetí české hudby s wagnerovským Gesamtkunstwerkem, ale vyšla mu směska občas až humorně různorodých vlivů uspořádaná do okázalého, trochu nabubřelého tvaru. Přispěl k němu i Otakar Hostinský, který upravil Schillerovo preromantické drama do patetických tirád, jež postrádají uvěřitelné motivace příběhu: kněžna Donna Isabella ovdověla, její dva synové jsou zavilými nepřáteli, oba se zamilují do Beatrice, neboť nevědí, že je to jejich sestra vzdálená z Messiny proto, že se měla stát příčinou zániku rodu – a samozřejmě že k němu dojde v posledním jednání, do té doby se jen tak obecně přísahá, vysvětluje a na něco se chystá, bez dramatických činů. Už ve volbě látky se Hostinský mýlil. Fibichova hudba je ovšem dokonale propracovaná, vlastně obdivuhodná, místy velmi působivá, jakkoli eklektická. Představuje jeden z vrcholů zdejšího vyrovnávání se s Wagnerem a zároveň podává důkaz, proč na wagneriánství česká opera záhy rezignovala – je jí cizí Wagnerův přísně logický myšlenkový i hudební svět. Naštěstí česká opera měla Leoše Janáčka, záhy Bohuslava Martinů, a další, jenže bojovníci za čistotu české hudby neuznávali ani je – německého Wagnera nesnášeli a zároveň českého Wagnera zoufale a marně hledali.
Dirigent Jiří Štrunc propracoval složité předivo orchestrálních hlasů, hráči byli až na několik chybiček spolehliví, dodržovali přesnou souhru a ve zvukových nuancích brilantně realizovali Fibichovu barvitou orchestraci. Celkový zvuk podpořil sbormistrem Zdeňkem Vimrem pečlivě sezpívaný sbor.
Skutečnou událostí se však produkce nemůže stát už pro dvojmo až trojmo (!) alternované obsazení. Když víc než jedno výjimečné, jaké taková událost vyžaduje, v českých poměrech nesestavíte. Na premiéře vytvořila Jana Foff Tetourová kněžnu Donnu Isabellu okázale expresionisticky, ale její hlasové dispozice na part nestačí, jakkoli ho výrazově nastudovala výtečně. Ivana Veberová Beatrici zvládá pěkně, stejně tak Richard Samek Dona Cesara, Filip Bandžak zpíval Dona Manuela na můj vkus trochu silácky jednotvárně, byť hlasem parádním. Starého sluhu Diega, jediného, který vidí do všech tajemství, spolehlivě ztvárnil Pavel Vančura.
Nerozumím ani inscenaci Martina Otavy. Vede ji vlastně v intencích hodně tradičních, přehrávaná gesta střídají hrdinské postoje a živé obrazy. Proti sedmdesátkám, kam jeho režie mentálně patří, se používá efektní svícení, i když ty prosvětlené horizonty už začínají také unavovat, když se používají mechanicky všude. Prostorová logika inscenace je prachbídná, stejně jako vazba na Fibichovu hudbu. Snad už bylo lepší operu nastudovat koncertně. Přitom hudba je to gestická, obřadná, ale vzdaluje se popisné realitě, jakou Otava na jeviště vrací.
Zůstalo u dramaturgické odvahy, jenže dramaturgie v pravém slova smyslu není volba titulu, ale vize projektu – a ta v tomto případě chyběla.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Zdeněk Fibich: Nevěsta messinská. Tragická opera o třech jednáních. Libreto podle dramatu Friedricha Schillera napsal Otakar Hostinský. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, sbormistr Zdeněk Vimr, dramaturgie Zbyněk Brabec. Premiéra ve Velkém divadle 7. dubna 2018.
Komentáře k článku: Místy pěkná hudba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)