Mizina jako náhradní program
Od počátku své padesátileté existence Semafor vždy, když byl v úzkých, dokázal nepříznivou situaci zvrátit ve svůj prospěch. I jedinečný Jonáš a tingl tangl, který objevil „buster-keatonovskou“ komiku do té chvíle neherce Jiřího Šlitra, vznikl z nouze: po odchodu hvězd Matušky a Pilarové do konkurenčního Rokoka se autoři divadla rozhodli sázet zejména na sebe. Podobných krizových okamžiků byla v Semaforu řada: také proslulá Kytice (hraje se v nové verzi dodnes) se zrodila z ohlasu balady Svatební košile, vložené do muzikálu Čarodějky, na který přestávali diváci chodit. Atd. Atd.
A troufám si konstatovat, že i skromná revue Mizina číhá, kterou Semafor na sklonku minulé sezony uvedl místo plánovaného výpravného muzikálu Skleněné prkno, se řadí mezi inscenace, jež v současném semaforském repertoáru patří k nejpůsobivějším. V prográmku, vytištěném počítačovou tiskárnou, Jiří Suchý podotýká, že její děj se odehrává v legendárním pražském divadle Semafor a zobrazuje jeho současnou realitu. Zobrazuje ji ale metaforicky. Jednoduchá revue je vystavěna na jednoduchém konfliktu dvou populárních umělců, kteří přišli zachránit ekonomicky krachující divadlo, ale spletli si datum. Slavná subreta Marica Skorobič (Jitka Molavcová) a známý kabaretiér Mr. Bertold (Jiří Suchý) se hádají, kdo má účinkovat dnes a kdo zítra, jevištní mistr (Lukáš Kunst) na jejich protichůdné pokyny stále proměňuje scénu, do dění zasahují i tři revuální girls, které se bojí, že po pádu divadla budou profesně na ocet. V druhé polovině pak Suchý hraje sebe samotného a Molavcová bohatou lady Brockefellerovou (tu postavu přece už známe z Dobře placené procházky), jež se ve finále změní v onu nepříjemnou Mizinu. Naivní? Možná, ovšem dějový rámec jakékoliv revue (vzpomeňme Voskovce a Wericha) není její podstatou. Důležité je, co publiku zprostředkovává. A co tedy? Je to kvintesence té nejlepší semaforské poetiky: jemný humor, chytré písňové texty, v nichž autora čeština poslouchá ještě líp než v jeho dávných hitech, jazzem inspirovaná osobitá hudba a především bezprostřednost, s níž se herci procházejí po jevišti jako doma v obývacím pokoji. A není to mechanika, opakování osvědčených postupů, jehož jsme v polistopadovém Semaforu, žel, několikrát byli svědky. Vše je tu nabízeno jakoby poprvé. Jako by Jiří Suchý znovu nalezl dovednost, která ve zlatých časech jeho divadla byla jeho nejsilnější devízou: schopnost nazírat svět dětskýma, chlapeckýma očima a zpětně tu vizi „básnicky“ zhodnotit.
Úsporná inscenace Miziny (kostýmy i scéna z fundusu) je náhradní program, protože na výpravnější produkce nemá divadlo peníze. Z těch necelých pěti milionů, které grantová komise pražského magistrátu milostivě přidělila Semaforu, se divadelní sezona (i přes plný dům, jejž Semafor dodnes má) opravdu pořídit nedá. Skutečně legendární divadlo nestojí pražskému magistrátu za to, aby mu umožnil podobně důstojnou existenci jako jiným scénám, které vzešly z šedesátých let – Ypsilonce a Činohernímu klubu?
Jan Kolář
Divadlo Semafor: Mizina číhá. Libreto, hudba, texty písní a režie Jiří Suchý. Premiéra 24. června 2015.
Komentáře k článku: Mizina jako náhradní program
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Pinter
Semafor a Suchy,
to je legenda, ktoru Vam, Cechom, zavidi cely svet. Tu by nesmeli chybat ziadne prostriedky k dostojnej existencii divadla.
25.09.2015 (14.52), Trvalý odkaz komentáře,
,