Mlčeti stříbro aneb O kritice pohybového divadla
Doba je komplikovaná a euroamerická společnost rozpolcená a křehká. I Česko žije svými problémy: rozhořčením desetitisíců nad desítkami uprchlíků, které zde hostíme, EET, Ortelem či servilitou vůči Číně. Ani mě tento vývoj nenechává chladným a někdy se zúčastním toho či onoho protestu, od sociální problematiky ale také rád utíkám k divadlu, kde vyhledávám zejména pohyb: tanec, fyzické divadlo a pantomimu. Nedávno jsem pak právě díky umění získal cennou zkušenost, která mi umožnila prožít aspoň promile toho, jak se asi musel cítit po Českém slavíkovi Radek Banga. Po mém negativně vyznívajícím článku, který jsem dodal jednomu tanečnímu magazínu, jsem od režiséra recenzované inscenace našel na sociální síti „modlitbu“, aby byl chráněn od blbosti lidí jako já, neb za svou hloupost a neznalost nemůžu, vždyť jsem pořádně nic neviděl, nemám zkušenost, nic si nepamatuji a mé interpretační možnosti jsou na bodu mrazu. Přimělo mě to k zamyšlení, co ho vlastně vedlo k takovému rozčilení.
Edgar Degas: Taneční sál v opeře na Rue le Peletier (1874) REPRO ARCHIV
Nejprve zdánlivá banalita. Jak je ve vývoji svobodného umění zvykem, objevují se práce a inscenace hodnotné i méně zdařilé – ať už ve svém provedení anebo v převedení dramaturgického konceptu do jevištního tvaru. Nejde o nic neobvyklého, vždyť např. Peter Brook mluví v Nitkách času o každé své druhé inscenaci jako o katastrofě. Pojmenovat katastrofu je však jednodušší s odstupem než hic et nunc. A to je odvěký problém kritiků-novinářů českého národa, od časů obrozenců podnes. Proč národní obrození? Protože myšlenky na vyrovnání české literatury s tou světovou provázely v mnohém podobné problémy. Nebylo moc na čem stavět. Co vzniklo, bylo natolik vzácné, že to vlastenci přece nemohli hanit a ke skutečné kritice, která by se týkala i domácí tvorby, se dostali až mladočeši. A to je situace obdobná problému kritiky dnešního fyzického divadla a tance.
Od devadesátých let minulého století se tato umění v Čechách etablovala, a co bylo získáváno kousek po kousku, nebylo třeba kriticky rozmetávat. Dovolme si však konečně prohlásit, že český tanec i pohybové divadlo již dosáhly vysoké úrovně a je o ně už nějakou dobu zájem i ve světě. Už nás nepřekvapují experimenty s formální pohybovou a vizuální složkou, experimenty s dramaturgií i intenzivní tvůrčí spolupráce s umělci z oblasti hudební, činoherní, výtvarné a mimické. Na více než desítku místních festivalů přijíždějí špičkoví interpreti z ciziny a existuje ustálený systém veřejného financování a několik divadel, které se dramaturgicky soustřeďují výhradně na tyto obory.
V takové situaci by člověk řekl, že je možné uvažovat nad dalším posunem. A pokud umělci přemýšlí, jak se posunout v estetice a konceptu svého díla, mělo by dojít také na to, aby kritika přestala být většinově pozitivní. Současný stav, kdy čteme skoro jen o úspěších nebo inscenacích „s potenciálem“, je dán dvěma prostými principy:
– když dojde v pohybovém divadle na neúspěch, kritik o tom „radši“ nepíše,
– pokud je dílo kontroverzní a kritikovi se nelíbí, podá o něm neutrální zprávu a recenzi či úvahu zakončí pozitivně, protože „experiment je důležitý a pomáhá oboru se vyvíjet“.
Když se však dotyčného po představení ptáte na názor, kroutí hlavou nebo tvrdí, že to byla hrůza. Proč jsme tedy „hodní“? Je v nás tak zakořeněná poddajnost tomu zavedenému systému plácání se po ramenou v zájmu oboru? Nechceme si zničit kariéru tím, že nás pak budou pomlouvat? Možná nechceme urazit a zkazit si vztahy s „důležitými lidmi“. Existují samozřejmě chladné hlavy, kterým je výše zmíněné jedno. I přesto si většina z nich dá pozor, aby se umělců nedotkli příliš. Považuji to za nesmysl, recenze odráží subjektivní dojem a individuální myšlení, je v pořádku a naopak žádoucí, když bude v souladu se skutečným smýšlením autora (je-li napsána v eticky přijatelných mezích).
Při vyjádření svého skutečného stanoviska kritikovi samozřejmě hrozí výtka umělců, že dost neargumentuje. Zmiňme, že to neplatí vždy – když není podložen pozitivní závěr, nikomu to nevadí, a úryvek bývá dokonce citován v propagačních materiálech. Analýza a řádná argumentace jsou nicméně důležité a je to i na zodpovědnosti redakcí, přimět k tomu autory. Pokud pak někomu recenze přijde problematická, všechny redakce podporují diskusi. Na internetu komentáře, v tisku odpověď formou dalšího článku – jde o skvělou možnost, která je stále minimálně využívána, přitom by mimo jiné propagovala umělecké dílo a rozšířila jeho dosah. Tyto dva prosté body – schopnost plně projevit negativní stanovisko k dílu a schopnost veřejně diskutovat – by podle mého dokázaly posunout jak kritiku, tak i již emancipovaný obor současného tance, a dovolím si říci i méně emancipovaného nonverbálního divadla.
Divadlu pomůžeme především tím, že budeme dbát o větší množství a viditelnost kritik, pozitivních i negativních. Je dobré udělat to náročné rozhodnutí a stát se na čas terčem nelibosti a osobních nařčení, vždyť je v zájmu umělců, aby byly nonkonformní hlasy slyšet. Můžeme tak oživit diskusi, která v současnosti upadá spíš do mrtvolného přitakávání a analýzy jako splnění domácího úkolu „napsat recenzi“.
Komentáře k článku: Mlčeti stříbro aneb O kritice pohybového divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
