Divadelní noviny > Názory – Glosy
Mlčíme-li tváří v tvář zlu…
Mlčíme-li tváří v tvář zlu, stáváme se jeho spojenci, až s ním nakonec splyneme.
Ruský útok na Ukrajinu nás přivání do situace, o níž moje generace doufala, že už se nikdy nebude opakovat. Do války.
Semjon Byčkov. Foto: archiv
Rusko stále ještě vzpomíná na 27 milionů svých obyvatel, kteří padli za oběť nacistům za druhé světová války, když Hitler uskutečnil to, co několik let předtím předestřel v knize Mein Kampf. Jak ironickou pachuť má rok 1945, kdy Rusko oslavovalo vítězství nad nacismem, zapomínaje, že s Hitlerem v roce 1939 podepsalo dohodu o neútočení, čímž se vlastně postavilo po bok strůjců druhé světové války. To, že na konci konfliktu v roce 1945 země slavila na straně vítězů, neznamená, že tehdejší viníci byli zbaveni odpovědnosti. Německá společnost se od poválečných Norimberských procesů s čelními nacistickými představiteli až do dnešních dnů kaje za spáchané zločiny proti lidskosti.
A co ruské pokání za nefalšovanou genocidu desítek milionů obyvatel zavražděných domácím komunistickým režimem ve dvou dekádách po konfliktu s Německem? To byla genocida psychická. A co mentální genocida, která pokračovala desetiletí po válce? Vražedné praktiky a touha zničit všechno a každého, kdo se odmítne podřídit, přešly do dalších generací. Takoví lidé dnes znovu stojí v čele země. Narodili se po válce, nezajímá je ani nenaplňuje obavami, co může válka způsobit. Koneckonců jejich děti nikdo do první linie na frontu nepošle. Jejich znalost historie se omezuje na abstraktní geopolitické myšlenky, nástroje k získání a udržení moci bez ohledu na to, kolika lidskými životy je zaplacena a kolik zkázy přinese. Kdokoliv by tvrdil, že rozpad Sovětského svazu byl největší tragédií 20. století – přesně tak, jak to podává Putin – musí být blázen. Měli bychom se radovat z toho, že rozpad neprovázelo krveprolití, že díky němu skončilo zajetí mnoha dalších národů i Ruska samotného.
Kéž by doba, kdy se Rusko vymanilo z područí svých vládnoucích elit, nebyla pouze dočasným stavem! Jednou z mnoha známek a symbolů, že se země vrací k časům před perestrojkou, bylo rozpuštění sdružení nevládních neziskových organizací Memorial, které v roce 1989 založil nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov. Sdružení se zavázalo vypátrat každou jednu oběť útlaku a udržovat vzpomínku na mrtvé při životě. Jeho rozpuštěním 29. prosince 2021 byly oběti útlaku znovu zabity. I tohle je forma genocidy. Nikoliv v Ruskem okupovaném ukrajinském Donbasu, jak tvrdí Putin.
Ruský režim chce vymazat vzpomínky na své oběti. Pokud na ně zapomeneme, dopustíme se zrady. Jim už možná nesejde na tom, zda jsou zrazeny, nám by na tom ale mělo záležet, pokud nechceme mít stejný osud. Historie se opakuje vždy, pokud a když je zapomenuta.
Narodil jsem se v roce 1952 v Petrohradu a žil jsem tam 22 let, než jsem emigroval do Spojených států. Můj dědeček z otcovy strany odešel do války a nikdy se nevrátil. Příbuzní z matčiny strany padli za oběť nacistům v Oděse. Otec bojoval ve válce a byl dvakrát raněn. Matka přežila 900 dní blokády Leningradu.
Ruskou kulturu, jazyk a vznešené tradice mám v krvi. Vždy jsem měl a vždy budu mít. Synové a dcery ruského národa obohatili svět mimořádnými uměleckými díly a vědeckými objevy. Trápí mě, že se Rusko není schopno (nebo nechce) oprostit od své temné minulosti.
Rusové jsou schopni přinášet obrovské oběti a mají nekonečnou výdrž, opravdu rozumí pravé podstatě přátelství, štědrosti a soucitu, jedněm z nejšlechetnějších lidských vlastností. A přesto režim, který ovládá jejich životy na všech úrovních, tyto myšlenky systematicky ničí. Není úniku, protože neexistuje způsob, jak situaci změnit bez násilí.
Nevím, jestli ještě za mého života Rusko přijde na to, jak žít v míru samo se sebou a okolním světem. Znám staré ruské přísloví, které praví, že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Ano, existují ale okamžiky, kdy mlčíme-li tváří v tvář zlu, stáváme se jeho spojenci, až s ním nakonec splyneme.
Pokud budeme v této době mlčet, zradíme své svědomí a své hodnoty, až nakonec zradíme to, co je podstatou ušlechtilosti lidského ducha.
Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Komentáře k článku: Mlčíme-li tváří v tvář zlu…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
