Mlýn na falešné naděje
Současná německá dramatička Dea Loher (1964) poslala ve hře Zloději na scénu šest mužů a šest žen nejrůznějšího věku a sociálního zařazení, aby na jejich osudech předvedla, z čeho lidé utvářejí touhu po naději, jak na ní lpějí a proč se jejich touha láme a krachuje.
Mezní situaci představuje pojišťovací agent Finn Tomason (v inscenaci Deutsches Theater z Berlína Jörg Pose): zklamání jej zcela ochromilo, není schopen ani nakoupit potraviny, poslední zbylé mince místo toho sní. Končí sebevraždou. Nevíme přesně, v čem spočívala jeho naděje a v čem se zklamal, snad také v lásce. Bojoval sám o sebe a se sebou, nebo jen svým životem doložil nesmyslnost lidského údělu ve světě, který ztratil víru ve Stvořitele? Finnův otec Erwin v pěkném ztvárnění Markwarta Müller-Elmaua pevně doufá, že syn nerezignoval; Erwin se však v této naději uzavřel a udržuje se v ní vůlí nic se o synovi nedozvědět. Jak by reagoval, kdyby o něm dostal zprávu? Erwinova dcera Linda (Judith Hofmann) se nepokusí otce informovat. Dělá to z ohleduplnosti, nebo se pravdě o bratrově smrti sama touží vyhnout? Trpí především partnerovým odchodem do Austrálie, která hoví jeho zálibě v divoké fauně. Linda sní o tom, že upadající provoz kolem místního zřídla úplně zanikne a umožní zřízení rezervace, v níž by její partner mohl najít uspokojení svého zájmu a vrátit se. Jako slibnou předzvěst vzniku rezervace chápe vidinu vlka, kterého zahlédla v okolí.
Její sen je zjevně neuskutečnitelný a bludný stejně jako její pokus o sblížení s Rainerem Machatschekem, na něhož se předtím divák dozvěděl, že chtěl uškrtit přítelkyni, aby sprovodil ze světa dluh, který si u ní učinil. Linda se zřejmě dala zavést tím, že se i její uprchlý milý jmenoval Rainer. Machatschekovu plebejskou přítelkyni Gabi Nowotny zahrála znamenitě Susanne Wolff: policistovi vylíčila Rainerovo chování naprosto přesvědčivě jako vražedné, ale udat jej nechce. Její naděje je přímo skurilní: nerada by se zbavila nápadníka, jemuž hodlá dopřát příležitost k lepšímu pokračování jejich vztahu. Policista Thomas Tomason (Daniel Hoevels) nejdříve právem pochybuje, že jeho žena Monika (Barbara Heynen) skutečně dostane slibované místo vedoucí supermarketu v Holandsku. Je to nejen nepravděpodobné, ale přímo nelogické. Přesto Thomas podporuje ženu ve snaze naučit se holandsky a její neodůvodněnou důvěrou se nakazí. Jenže Monika skončí jako nezaměstnaná, její manželství ztroskotá a lékař Gerhard Schmitt (Bernd Moss) jí musí vytahovat z hlavy kulku z policejní pistole; pachatelem, jak se zdá, byl zklamaný manžel. Pan a paní Schmittovi (Idu Schmittovou hrála Anita Iselin) ztělesňují nejotevřeněji druh lidí, jejichž označení propůjčilo hře název: svou naději spatřují v hermetickém uzavření před světem. Prokrádají se životem jako zloději uvěznění ve falešné touze zabránit čemukoli, co by se mohlo stát. Děsí se, že je někdo třeba jen pozoruje, byť by to bylo pouze zvíře. Mohli by se například hlásit k dítěti, které přivedl na svět Gerhard Schmitt jako mladistvý dárce spermatu, ale tuto možnost štítivě zavrhnou a podněcovatele k takovému činu zbijí, ba ohrozí na životě. Gerharda Schmitta totiž jako biologického otce Miry Polowny (Olivia Gläser) vypátral Miřin druh Josef Milość (Helmut Mooshammer), aby překonal Miřino odhodlání zbavit se počatého dítěte. Mira potrat odůvodňuje tím, že nezná svého vlastního otce, a pohřebák Josef věří, že kdyby se jí Gerhard Schmitt přihlásil, nabyla by tím vůle dítě porodit, což si Josef přeje. Přestože se Josefova velmi kuriózní mise nevydařila, dítě podle všeho přijde na svět, protože Mira lhůtu k potratu prováhala.
Druhou mezní podobu falešné naděje ztělesňuje Ira Davidoff (Heidrun Perdelwitz), jejíž muž od ní nečekaně odešel před třiačtyřiceti lety, ale opuštěné manželce teprve po dlouhém planém očekávání došlo, že se partner nevrátí, a oznámí jeho zmizení na policii.
Všichni hrdinové Zlodějů jsou zkrátka nazíráni z odstupu a z nadhledu, jejich naděje jsou falešné, groteskně umanuté a neodůvodněné, postoje pasivní a zaslepené. Život je míjí, jako by jej trávili v jakémsi podivném ustrnutí. Budí údiv a smích, místy shovívavý, jindy nadřazený a autorsky krutý. Osudy jednotlivých postav předvádí zkušená dramatička jakoby poetikou žánrových televizních obrázků. Ty povážlivě úzce sousedí s banalitou, ale autorka naštěstí vidí asentimentálně a dovednou kompozicí diváka překvapuje tím, jak se výjevy domněle izolované spájejí mezi sebou a nakonec vytvoří souvislý řetězec příběhů vyprávějících o groteskním putování tímto slzavým údolím. Velkou zásluhu na účinu představení měl režisér Andreas Kriegenburg (1963), který zároveň navrhl scénu, jejímž prostřednictvím vtiskl žánrovým záběrům obrazivý smysl: čtvero lopatek pomyslného vodního mlýna, každá z nich tvořená osmi spojenými mramorovaně světlými panely, slouží vždy po dvou nejen jako základna a pozadí výstupů, ale otáčivým pohybem vhání aktéry do situací a dotváří drtivý smysl inscenace. Režisér vedl herce ke střízlivému a ukázněnému výkonu, zbavil scénu žánrových podrobností a soustředil soubor k přesné a logické charakteristice, přičemž uměřenou nadsázkou pozvedající se nad realistickou kopii běžného chování docílil výsledného metaforického vyznění. Motiv zmarnění občas příznivě prolamovaly komické prvky a věcnost, ba dokonce jistá nelítostnost nedovolila podlehnout bulvární levnosti. Přestože k závěru plynul děj poněkud volněji a příliš průhledně působila snaha „dohrát“ všechny motivy, stalo se uvedení Zlodějů událostí festivalu.
Komentáře k článku: Mlýn na falešné naděje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
