Mnoho burácení pro nic
Debutanti zpravidla slibují něco neotřelého. Nejinak fotograf a dokumentarista Adolf Zika, který svou hranou celovečerní prvotinou Burácení přinesl do kin „první český film z motorkářského prostředí“.
Hrdina, sochař a motorkář Adam (Tomáš Hajíček) se vrací z vězení, kde si odseděl osm let za vraždu otce své snoubenky. FOTO ARCHIV
Scénář napsal údajně na podkladě skutečných událostí. Hrdina, sochař a motorkář Adam (Tomáš Hajíček) se vrací z vězení, kde si odseděl osm let za vraždu otce své snoubenky. Postupně se rozkrývá, co a proč se tehdy před osmi lety stalo. Problémem a asi nejvýraznější slabinou snímku je, že o všem, co se v minulosti odehrálo, se pouze vypráví. Dost neobratným způsobem se minulost rekapituluje v rozhovorech, zatímco současnost vyplňují Adamovy návštěvy barů a motorkářských srazů podkreslené řevem motorek a ryčné hudby. Sled těchto – jakýchsi videoklipů – prokládají tu tiché, tu dramatické scény, kdy Adam buď sám medituje nad minulostí, anebo o ní rozpráví s dalšími aktéry. Dialogy, jimiž scénář klopotně sděluje, „jak to tehdy bylo“, mají popisný a vysvětlovací ráz.
Brzy se ozřejmí, že Adam, v němž se snoubí jemný intelektuál s ostrým hochem, není žádný vrahoun, ale odvážný obránce slabých. Násilnického otce své dívky Valerie (Vica Kerekes) zabil nezáměrně, když jej při obraně jeho dcery a ženy praštil trochu víc, než bylo záhodno. Valeriina matka (Chantal Poullain) před soudem nepřiznala, že ona sama jej zavolala, když se její muž dopouštěl domácího násilí. Ve vazební věznici na Adama dopadne další rána. Od advokáta (Vladimír Javorský) se dozví, že Valerie spáchala sebevraždu. Adam je tedy zdrcený, nespravedlivě odsouzený klaďas, který pyká za dobrý skutek. Pod tvrdou slupkou skrývá, stejně jako ostatní motorkáři, vlastně citlivé jádro. Umí radit přátelům při výchově dětí, zachovat klid v emočně vypjatých situacích i úspěšně budovat svou uměleckou kariéru.
Po čase ale Adam zjistí, že mu o Valeriině sebevraždě lhali. Vydá se dívku hledat – podle advokátových indicií – do malého města kamsi na Slovensko a – pochopitelně – ji najde. Valerie také vypráví, „jak to tehdy bylo“, navíc si k tomu vybere jeviště místního divadla. To sice roztomile přiznává ochotnický styl těchto výstupů, které shrnutím minulých událostí nahrazují živě se odehrávající drama, ale těžko pochopit, proč Valeriině jevištní zpovědi a následnému propuknutí sexuální vášně s Adamem přihlížel, zřejmě s jejím vědomím, režisér tohoto divadla (Robert Vano).
Scénář se pokouší zpracovat pozoruhodný námět, ale bez rozumné dramaturgické „utaženosti“ si vypomáhá berličkami náhod, jež kulminují v samém závěru. Adam se projeví definitivně hrdinsky, když zachrání před lupičovým útokem muže, jenž je shodou okolností Valeriiným manželem a otcem jejího synka. Osud však Adama za charakternost neodmění. Zhrzený bojovník zůstává sám a vydává se na milovaném stroji vstříc dalším dobrodružstvím.
Pokud chtěl film upozornit na nedokonalost justice, mohl být příběh zasazen i do jiné subkultury, ne nutně motorkářské. Motorkáře si ale scenárista a režisér zvolil za představitele rovných charakterů, svobodných myslí a nezávislých názorů odporujících běžnému úzu konzumní společnosti. Právě z tohoto lůna vzešel hrdina natolik svérázný, že se dokázal postavit zlu, byť to pro něj mohlo mít – a taky mělo – neblahé důsledky. Motorkářské společenství sestává z typově shodných lidí: muži jsou potetované machistické vazby a ženy svůdné „roštěnky“ na způsob Dorot. Jejich zábavu tvoří chlastání, striptýz a boxerské zápasy. Tvrdí chlapi ale kupodivu mezi sebou komunikují jako kluci na školní besídce. Papírovým, naprosto nepřirozeným dialogům by těžko dali život i lepší herci než naturščik, muzikant Hajíček. Profesionálové Chantal Poullain či Zdeněk Podhůrský zase přehrávají a Vica Kerekes hraje – nehraje, tedy „působí“ především svou půvabnou tváří. Nad nimi poněkud vyčnívají výkony ve vedlejších rolích (Zuzana Bydžovská, Stanislav Zindulka, Richard Müller), leč jejich epizody v kontextu celku nemají valný význam.
Pro hudební složku platí, že méně by bylo více. „Jede“ písnička za písničkou, některé mají příběhové texty, jež se pletou do děje, jiné hlučně burácejí. V kontrastu k těmto uřvaným sekvencím ještě víc vynikne rozpačitost dialogů a deklamativních pasáží. Jediný filmařský zážitek poskytují krásně nasvícené obrázky kameramanů Jana Cabalky a Marka Blisse.
Skutečně novátorské gesto však učinil Zika zveřejněním tří „předfilmů“ na kanále Youtube několik týdnů před premiérou. Jedná se o zhruba osmiminutové kraťasy zachycující Adamův pobyt ve věznici, kde se potýká s šikanou velitele (Oldřich Navrátil). Film lze sice sledovat bez obeznámení se s těmito předfilmy, které slouží víceméně jako reklama a uvedení do atmosféry, nicméně právě ty jsou na celém projektu tím – v kontextu českého filmu – nejatraktivnějším.
Červenoknihovní historka oděná do černé kožené bundy… FOTO ARCHIV
Zikova znalost motorkářského prostředí (sám je motorkář a rocker) mu měla umožnit věrohodně zobrazit život této komunity. Bohužel se tak nestalo. Kdyby vyprávěné příhody ukázal reálně, možná by snímek nepůsobil jako série stížností ukřivděného dobráka. Anebo druhá možnost: Snad by Adolf Zika přiléhavěji vyjádřil krutost toho pravdivého příběhu, kdyby jej zpracoval dokumentární formou, kterou ostatně zná a umí velmi dobře. Takto se z jeho snímku stala červenoknihovní historka oděná do černé kožené bundy. Nelze než souhlasit s režisérem, že celovečerní hraný film je náročná disciplína, a s lítostí konstatovat, že ji zatím nezvládl.
Burácení. Námět, scénář a režie Adolf Zika; kamera Jan Cabalka a Marek Bliss, hudba Petr Brant, střih Petr Hasalík. Premiéra 1. ledna 2015.
Komentáře k článku: Mnoho burácení pro nic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
