Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Mnoho povyku pro nic!

    Finální epizoda letošního hamletovského seriálu mne zavála tam, kde se před osmi měsíci celý náročný podnik započal. Do Brna. Po úvodní přehlídce zborcených idejí Stanislava Moši v Městském divadle si na nejslavnější tragédii Williama Shakespeara vyšlápla i druhá z místních kamenných činoher. Povstal ve zlatých portálech Mahenova divadla bytelnější Elsinor?

    Hamlet (Tomáš David) svádí Ofélii (Anna Glässnerová) pomocí vinylové desky FOTO BÁRA BACHANOVÁ

    Národní divadlo Brno inscenaci svěřilo Martinu Čičvákovi, který se do jeho náruče ochotně vrací už od svých studií na JAMU a s jevištními adaptacemi kanonických děl má nemalé zkušenosti. Podstatná část jeho zdárných pokusů vycházela ze spolupráce s erudovaným dramaturgem Martinem Kubranem, jehož úlohu ovšem tentokrát zastal interní pracovník NdB Jaroslav Jurečka, který se profiluje výrazně konzervativním stylem. Generační disproporce se tak nestává zdrojem ohlušujícího třesku, ale je konsenzuálním splynutím zkušené efektivní rutiny a předčasně zestárlé tvůrčí duše.

    Propagační materiály sice hrdě hlásají, že jako jiná filozofická umělecká díla, např. Jméno růže nebo Bratři Karamazovi, se i v Hamletovi filozofie uskutečňuje na pozadí krvavé detektivky, co do obsahu obou vzývaných ingrediencí se nejnovější shakespearovský počin v NdB rovná instantnímu ledovému čaji. Jeho dominantní složkou je opulentně burácející, leč vnitřně vyprázdněná verbálně-akustická exhibice, ledabyle opentlená rádoby exkluzivním obalem. Scénografie Hanse Hoffera akcentuje archetypální univerzalitu předlohy pomocí dominantního objektu, jenž vizuálně odkazuje ke Kubrickově filmové adaptaci Clarkova románu 2001: Vesmírná odysea a umožňuje atraktivní hrátky se světlem a perspektivou. Ty se ale rychle stávají stereotypní manýrou. Nadčasové kostýmy Niny Stillmark formálností, střihem i použitými materiály přímočaře evokují rozháranou elitní společenskou vrstvu, jež je však spíš než k salonním pletichám vypravena k oblastnímu plesu. Hypnotickou atmosféru rodinného rozkladu i labyrintu emocí vyvolává soundtrack Jana Kučery, jednoznačně vycházející z Badalamentiho harmonií k Lynchovým opusům Twin Peaks a Mulholland drive. Nezříká se přitom ani citace legendární britské jazz-triphopové fúze Portishead. Dánský princ pak podstatně mladší Ofélii svádí pomocí vinylové desky Nicka Cavea and the Bad Seeds Let Love In z roku 1994, obsahující mimo jiné návodné hity Do you love me? a Red Right Hand.

    V mnohem větších rozporech se zmítá herecké obsazení, jež nezřídka působí, jako by jej tvůrci volili losem. Skutečnost, že klíčovou triádu matky, syna a otčíma ztvárňují takřka vrstevníci, je sice zarážející, ale dramaturgicko-režijní koncepce ji nijak podrobněji nerozpracovává. Hamlet Tomáše Davida je mužem bez charismatu i vlastností, který sice ukázkově hřímá mnohovýznamovým překladem Martina Hilského, jeho charakter však neprochází sebemenším náznakem vývoje. Ivan Dejmal se unyle rochní v povrchní studii slizkého, intelektuálně limitovaného bratrovraha Claudia a jeho pokusy o machistické projevy jen chabě imitují někdejší výboje Petra Halberstadta. Svou zralou mužnost dává neohroženě v plénum Jan Grygar v roli Ducha, aby se posléze coby muzikálový Hrobník ztrapnil v céčkové variaci na semaforskou forbínu. Ženské postavy jsou pak degradovány na pouhé dva přepjaté odstíny zoufalosti – exaltovanou mondénu Gertrudu (Hana Briešťanská), respektive ufrfňaného spratka Ofélii (Anna Glässnerová).

    Tento efemérní Hamlet na svém poslušně ohnutém hřbetě nese příliš symptomů sériové tovární výroby, jež je provozována nikoli z tvůrčího přetlaku, ale ze setrvačnosti. Jeho insigniemi jsou inscenační sterilita, měkkýšovitá dramaturgie, nulová gradace a herecká křeč. Přesvědčivým důkazem budiž desítky displejů mobilních telefonů, jež ve druhé půli matně ozařovaly hlediště. Amen!

    Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský, režie Martin Čičvák, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Hans Hoffer, kostýmy Nina Stillmark. Premiéra 23. května 2024 v Mahenově divadle (psáno z reprízy 28. května).


    Komentáře k článku: Mnoho povyku pro nic!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,