Mnohotvárný Eros podle Clause Gutha
Významný německý režisér Claus Guth (47) inscenoval pro Salzburg hned tři Mozartovy opery na libreta Lorenza da Ponteho: Figarovu svatbu (2006), Dona Giovanniho (2008) a Così fan tutte (2009) – letos je poprvé uvedli souborně.
Hrdinové jsou lidé na okraji… (vlevo Adam Plachetka jako Masetto, nahoře Ervin Schrott jako Leporello)
FOTO GERALD FINLEY
Základním tématem těchto děl je Eros, v Giovannim tragicky ústí do smrti (Thanatos), ve Figarovi a Così fan tutte je prostředkem manipulace a intrik. Výtvarný symbol erotického našel Guth ve spolupráci s výtvarníkem Christianem Schmidtem v obrazu temného lesa, který je v Giovannim jediným dějištěm, v Così fan tutte postupně proniká do dvorany bílé funkcionalistické vily.
V Donu Giovannim tedy není na jevišti žádný palác ani ulice Sevilly nebo hřbitov s Komturovou sochou, jen temný les s čekárnou opuštěné autobusové zastávky. Postavy jsou oblečeny nuzně, i když jistá sociální škála je zachována: největším trhanem je Leporello (Erwin Schrott), ostatní se snaží zachovat zbytky důstojnosti. Donna Elvira (Dorothea Röschmann), usilující o úpravnost kostýmkem i účesem, se nikdy neodloučí od kufříku se svými cennostmi, Giovanni (Gerald Finley) lehce ošuntělé černé oblečení ozdobí fialovým šálem. Svatebčané vytáhli ze skříní starou parádu, Masetto (Adam Plachetka) a Zerlina (Christiane Karg) si smoking a tradiční bílé šaty se závojem zřejmě vypůjčili. Jen o jednu příčku sociálního žebříčku výš jsou Don Ottavio (Joel Prieto) a Donna Anna (Malin Byström): on ve světlém dvouřadovém obleku, ona v kostýmku podobné barvy; na setkání s Giovannim přijedou starším mercedesem, který se vzápětí porouchá (neopraví ho Ottavio ani Giovanni). Závěrečná večeře, nejspíš sestávající z odpadků, se servíruje na pařezu.
Oproštění od dekorativnosti původního šlechtického prostředí soustředí divákovu pozornost na základní motivy. Drama není příliš „gioccoso“, ale existenciální, hrdiny jsou lidé na okraji (např. Leporello je vydatným pijákem piva a příležitostným kuřákem trávy s občasnými abstinenčními potížemi). Eros je v jednání osob od samého počátku: Donna Anna není trpnou svedenou obětí, ale provokující ženou, které Giovanni vyhoví, Donna Elvira dokazuje přemíru vášně v erotické scéně na autobusové zastávce s Leporellem, kterého za sebe nastrčil Giovanni. Smrt, Thanatos, je v úvodní scéně opery přítomna dvojnásobně: Komtur padne pod údery Giovanniho klacku, avšak svého vraha postřelí a ten nakonec na následky neléčeného zranění umírá – padne do hrobu, který pro něho Komtur v lese vykopal.
Hudební nastudování lze s jistou nadsázkou označit za romantické, Vídeňští filharmonikové zdůraznili výrazové bohatství a raně romantický zvuk partitury (dirigoval Yannick Nézet-Séguin). Hlavní árie zazněly bez výjimky v perfektním podání, u recitativů byla často zdůrazněna jejich melodická linie. Dokonalé herecké ztvárnění postav patří k samozřejmým kvalitám takových inscenací. Poslední reprízu přijalo publikum s nadšením, velkým potleskem odměnilo i režiséra.
Eros, jeho manipulovatelnost i nevypočitatelnost, jsou tématem Così fan tutte; scénograf Christian Schmidt to vyjádřil rozlehlou stavbou dvoupatrové dvorany bílé funkcionalistické vily s mobilní zadní stěnou, kudy od prvního dějství do čistě působící architektury proniká temný les jako v Giovannim, se stejnými zcela realistickými starými smrky, a ve druhém dějství už scéně jako symbol sexu dominuje.
Sestry Dorabella (Michèle Losier) i Fiordiligi (Maria Bengtsson) se svléknou do spodního prádla, pomažou lesní hlínou a na bílé stěny vily vypíšou své touhy po sexu. Symbolické jsou i kostýmy (Anna Sofie Tuma), zvláště obou intrikánů, hybatelů děje: Don Alfonso, nikoli starý filosof, ale pohledný muž středního věku (Bo Skovhus), i jeho rázná pomocnice Despina (Anna Prohaska) jsou oblečeni černě, coby intrikáni se stávají anděly s černými křídly – brkem z nich podepíšou Ferrando (Alek Shrader) a Guglielmo (Christopher Maltman) smlouvu o zkoušce svých milých. Jako hráči intriky jsou i oni přestrojeni z dnešního civilu do černých oděvů místo obvyklých žertovných orientálních převleků. Sociální úroveň postav originálu je zachována, všeobecnou platnost tématu podtrhují soudobý kostým i prostředí. Na jevišti se odvíjí drama vztahů, nikoli výjimečné v dnešní permisivní společnosti. S malou nadsázkou lze říci, že sledujeme jeden z příběhů celebrit, které plní bulvární tisk.
Hudebně se inscenace od premiéry v roce 2009 radikálně proměnila: transparentní, jasný a světlý zvuk orchestru Les Musiciens du Louvre z Grenoblu s dirigentem Markem Minkowskim (49), jednoho z předních souborů tzv. historicky věrné intepretace, který hraje bez romantických příměsí, je velmi dramatický a konvenuje inscenační koncepci. Opera se hraje s nepodstatnými škrty v recitativech, které vyostřují průběh děje, vlastně podtrhují chuť obou dívek vyzkoušet něco nového; vypuštěna je, jako obvykle bývá, árie Ferranda z druhého dějství. Dramatičnost dialogu posílil důraz na mluvenou stylizaci recitativů a mistrovské provedení árií. Dílo, které bývá inscenováno jako rozpustilá komedie převleků s veselým pobíháním (viz poslední nastudování v pražském Národním divadle), vyznělo jako drama vztahů s několika komickými momenty.
Komentáře k článku: Mnohotvárný Eros podle Clause Gutha
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
