Moc divadla, málo fotografie
Ta výstava má své internetové stránky, vkusně udělané. Dokonce by vůbec nebylo od věci, kdyby obor, jemuž se dotyčná výstava věnuje, měl takové stránky nastálo. Ale už v základní charakteristice akce je obsaženo její úskalí: První rozsáhlá výstava fotografií Česká divadelní fotografie 1859–2017 z prostředí českého divadla ukáže nejen historii divadelnictví a fotografie, ale i důležité historické události. Portréty hereckých hvězd, fotografie z inscenací renomovaných velkých i studiových scén, snímky divadelních budov i jejich zákulisí od poloviny 19. století až po současnost. V čem je problém?
Pohledy do výstavy, umístěné do vnitřku obřího fotoaparátu FOTO LUDĚK NEUŽIL
Divadelní fotografií se v zásadě rozumí fotografování inscenací; tato disciplína se také vyučovala na FAMU; Jaroslav Krejčí byl jejím asi nejproslulejším pedagogem. Fotografie divadla je termín obecnější a zároveň i doslovnější. Chápe se jím snímání divadelního prostředí, celého provozu nutně spjatého s tímto druhem umění. Práce s fotografií v divadle znamená – pokud se budeme držet inscenační tvorby – využívání fotografického média ve scénografickém řešení. Pak je tu ještě práce s fotografií propagační, těsně související s portrétováním herců buď v konkrétní roli, nebo v civilní podobě. To všechno jsou v podstatě samostatné disciplíny, každá se svou historií. Výstava Česká divadelní fotografie 1859–2017 ovšem tyto disciplíny nikoli syntetizuje, to snad ani nejde, nýbrž mixuje, každá chvilku tahá pilku. Správně se tedy akce měla jmenovat České divadlo a fotografie 1859–2017. Každopádně výsledkem je fotogenický chaos.
Past na diváka
Není pochyb o tom, že architektonické řešení v podlouhlém sále druhého patra pražského Obecního domu je efektní a prostorově efektivní. Využívá jak podélných stěn, tak místa uprostřed sálu. Levá podélná stěna slouží coby hlavní návěstí: visí na ní čísla kapitol a uvozující texty k nim, vždy též několik fotografií nebo jiných ilustrací. Divák má přirozenou tendenci postupovat podél stěny, od kapitoly ke kapitole. Tento postup však není ten pravý. Kompozice výstavy počítá s tím, že divák učiní od stěny čelem vzad a popojde sálem napříč – nejprve příslušně očíslovanou částí stavby plné ostrých úhlů a sestavenou z dřevoštěpkových OSB desek, v níž jsou polouzavřené kukaně s dalšími materiály, a pak pokračuje ke stěně pravé, kde se rovněž nacházejí exponáty vztahující se k dané kapitole. A takto – křižuje sálem – by měl divák expozici absolvovat. Obávám se, že procento návštěvníků, kteří se v sále Obecního domu příslušně pohybují, není velké. Tato komplikovaná podélně příčná kompozice výstavy ale bohužel odpovídá komplikované koncepci, několikaliniovému pojetí vztahu divadla a fotografie, na níž výstavní projekt stojí.
A ještě jedna poměrně zásadní nepřehlednost na této jinak záslužné výstavě: špatná orientace mezi fotografiemi a popisky tam, kde je jich na jednom panelu víc. Jednotlivé exponáty a popisky nejsou číslovány, natož aby na panelu byl – jak se to pro co nejlepší přehlednost často dělává – malý schematický rozkres umístění exponátů s příslušným číslováním. Takže přiřadit si ke snímku příslušný popisek je v některých případek oříšek a například u panelu s hajlujícími herci během heydrichiády se mi prostě nepodařilo identifikovat, který záběr je z pražské a který z brněnské scény.
A pak jsou zde věcné chyby v detailech. Sjezd národní kultury se v pražské Lucerně nekonal 10. dubna 1945, jak stojí v popisku, nýbrž v dubnu o tři roky později. Fotografie Ivety Schovancové není z předloňské premiéry, nýbrž ze zkoušky inscenace Myší ráj na Nové scéně ND, jak je z dění na snímku zcela patrné. U vystaveného fotoaparátu Contax II je napsáno, že se vyráběl v letech 1936–1942, ale že výrobce není znám; ten však znám je – firma Zeiss Ikon AG.
Koncentrovanější kniha
Výstava je tedy zprávou o českém divadle jako takovém skrze především fotografický materiál. Kromě tohoto základního a divácky relativně atraktivního přehledu – tedy pokud návštěvník netrvá na obrazu české divadelní fotografie jako autor této recenze – expozice představuje množství cenných a pozoruhodných jednotlivin: originály vzácných fotografií herců z 19. století, plakáty k inscenacím, exempláře periodik, která vydávaly některé scény (například Divadlo Vlasty Buriana), snímky dnes už neexistujících divadelních stánků. Ale za pořádné prohlédnutí stojí například i záběr procovské pracovny ředitele Městského divadla Brno Stanislava Moši – snímek vznikl v rámci fotodokumentace divadelních scén v ČR, kterou v současnosti pořizuje Divadelní oddělení Národního muzea; autorkou fotografie je Dana Čecháková. Střední prostor sálu vybízí diváka na několika místech k interakci; může například zkusit nasvítit malou scénu a přemístit na ní dřevěné objekty tak, aby vytvořil určitou konstelaci a atmosféru. Ale nehodí se tohle oživení spíš na výstavu scénografie?
Nutno zde zdůraznit následující: toto jsou poznámky právě a jen k výstavě Česká divadelní fotografie 1859–2017, nikoli ke druhému badatelskému výstupu, jímž je stejnojmenná publikace vydaná Institutem umění – Divadelním ústavem. Ta by stála za samostatnou recenzi, protože v šesti oddílech mnohem těsněji a věcněji sleduje to, co slibuje její titul. Pravda, akurátně vzato, obsah neladí s názvem přesně, protože nejnovější v ní zastoupená práce není loňská, nýbrž letošní a dvě fotografie Ivana Pinkavy pro inscenaci 4 Elements v Národním divadle Brno jsou navíc jedinými zástupci digitálně vznikajících fotek; chronologicky vystavěná kniha tuzemskou (vesměs již digitální) divadelní fotografii posledních patnácti let opomíjí. Nicméně čtenář skutečně získá představu o oboru včetně portrétních náčrtů některých jejich představitelů (Miroslav Hák, Jaromír Svoboda, Josef Koudelka, Jaroslav Krejčí, Viktor Kronbauer a další). Kdežto výstava potlačuje tvorbu jednotlivých fotografických osobností v zájmu celkového panoramatu.
Potíže se standardem
Ale tím prezentace divadelní fotografie v Obecním domě není u konce. V protějším sále druhého patra je s odlišným architektonickým řešením instalován výběr z prací zaslaných do soutěžní Přehlídky divadelní fotografie; celkem 1 348 fotek z let 2015–2017 přihlásilo 121 fotografů (čtenáři DN našli v letošním 10. čísle vloženou čtyřstránkovou přílohu s oceněnými pracemi). Přehlídka se koná poprvé a soutěžilo se ve dvou kategoriích: v profesionální (Inscenace a Portrét v roli) a ve studentské (Volné téma s divadelní tematikou). Pro srovnání jsou na části panelů oceněné slovenské fotografie, které zapůjčil Divadelný ústav v Bratislavě.
Záměrem přehlídky není jen samotný výběr a jednorázová prezentace porotou vybraných fotografií, ale především podat globálnější pohled na současnou tvorbu a porovnat díla současných tvůrců s tím, jak vypadala estetika divadelních fotografií v době, kdy tvořili Miroslav Hák, Václav Chochola, Karel Drbohlav, Jaromír Svoboda nebo Jaroslav Krejčí, píší organizátoři. Porovnat díla současných fotografů a jmenovaných tvůrců si divák musí sám, nenabízí se žádná instalační edukativní paralelnost demonstrující rozdílnost práce fotografů tehdy a dnes (třeba se světlem nebo s pohybem). A globálnější pohled na současnou tvorbu je zkrátka určen tím, co bylo zasláno a posléze vybráno do Obecního domu. Neběží tudíž o pohled vedený kurátorskou selekcí vymezenou konkrétní ideou. Protože se dostalo na práce více než čtyř desítek fotografujících, nutně to vede k povrchnosti, k „ochutnávkovosti“ expozice.
Divák tu získává možnost povšechně spatřit, jak se dneska fotí divadlo. Pokud detailněji nezná produkci zúčastněných jmen, autoři mu splynou v nestrukturovanou masu. Na studentských pracích není nic, co by fotograficky nadchlo, anebo otrávilo. Vytrhnout z této standardnosti mohou leda snad černobílé snímky performance Kateřiny Olivové Pečuji, kterou loni zaznamenal Vladimír Ludvík na Open Air Programu v Hradci Králové. Olivová, finalistka letošního ročníku výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého, předvedla nahá své mohutné tělo na Gočárově schodišti. Včetně okázalého močení. Naturalistické snímky naturální osoby porota vedená fotografem Josefem Ptáčkem poctila druhou cenou se zdůvodněním: Za neokázalou a velmi přesvědčivou interpretaci všednosti. Jako vtip – leda! Druhou cenu získal v profesionální kategorii Viktor Kronbauer. Vloni fotil Mina Tanaku při taneční performanci Locus Focus v pražském Veletržním paláci. Za obratnou manipulaci hlavního protagonisty a jeho výtvarných otisků v jevištním prostoru, zní verdikt poroty. Co je to obratná manipulace protagonisty? (Nikoli „hlavního protagonisty“, to je pleonasmus.) Těžko říct. Ostatně jedna ze dvou podkategorií soutěže profesionálů – nazvaná Portrét v roli – také není zrovna nejprůhlednějším termínem.
Jednotlivosti, na nichž stojí Přehlídka divadelní fotografie, vytvářejí dojem, že všichni fotí dost podobně a že tento obor disponuje plejádou osobností. Vzhledem ke své editorské činnosti se potkávám s divadelní fotografií denně, v provozu. Na základě té zkušenosti prohlašuji, že opravdových divadelních fotografů v této zemi není mnoho. Soubory si dnes k dokumentaci své tvorby často pozvou „kámoše s foťákem“, jenž občas něco docela slušného cvakne, protože snímací technika zkrátka postoupila natolik, že to dovoluje. Přehlídka „zamlčuje“, že v osobnost divadelní fotografie se vypracoval Patrik Borecký, že velmi vysoký standard si udržuje Martin Špelda, že Viktor Kronbauer je posledním mohykánem ostentativně romantické představy, že divadelní fotograf „vidí“ smysl jevištního dění a o tomto smyslu „podává zprávy“.
Je bez jakékoli ironie skvělé, že se zrodila akce, která velkoryse poskytla prostor fotografii ve vztahu k divadlu. Nemělo by to však skončit se 100. výročím (beztak vlastně neexistující) republiky, v jehož široké oslavné náruči se podnik odehrává. Metodologických problémů ve věci „česká divadelní fotografie“ je k řešení dost a dost.
Autor pracuje v ČT, editor kulturního webu Artzona.cz
Institut umění – Divadelní ústav ve spolupráci s Národním muzeem – Česká divadelní fotografie 1859–2017. Kurátoři Anna Hejmová, Vojtěch Poláček, odborná spolupráce Martin Bernátek, Hanuš Jordan, Martina Novozámská, Denisa Šťastná, architektonické řešení Marcela Steinbachová, Vít Holý, Skupina.
Přehlídka divadelní fotografie. Koordinace Denisa Šťastná, odborná spolupráce Josef Ptáček, spolupráce Divadelný ústav Bratislava, architektonické řešení a realizace Lenka Bernářová, FORM-A.
Obě výstavy v Obecním domě v Praze, 9. května až 24. června 2018.
Komentáře k článku: Moc divadla, málo fotografie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
