Moderátor je na rozdíl od herce sám za sebe
Vedoucí kabinetu a pedagožka moderování Michaela Jadrná není jediná, kdo si na VOŠH vyzkoušel obě strany jedné mince. Studovala ve skupině Hany Seidlové a Karla Vlčka a již v té době se intenzivně věnovala tanci a moderování. Vzdělání si ještě doplnila o pedagogiku a psychologii a její doménou je mediální koučink.
Jste absolventkou herectví. Při vstupu na školu jste už ale měla za sebou dobře rozjetou kariéru moderátorky. V čem vám studium pomohlo?
Studium na VOŠH mi dalo hodně. Moje generace moderátorů patří mezi samouky, na všechno jsme si museli přijít sami, náš obor nebyl nikde vyučován. Teprve studium na VOŠH a především hodiny hlasové výchovy mi otevřely oči. Zjistila jsem, co je dechová opora, intonace. Stejně tak nedám dopustit na hodiny ortoepie, uměleckého přednesu i samotného moderování.
Jak se z bývalé studentky stala pedagožka?
Hned po absolutoriu mě oslovila tehdejší paní ředitelka, zda by za mnou studenti nemohli docházet do rádia na praxi. Začala jsem tedy s jednou skupinkou, další rok už byly dvě, pak tři… Postupem let se přidružily další související předměty.
Změnily se od dob vašeho studia podmínky pro nově příchozí?
Naše škola se pořád vyvíjí a snaží se jít s dobou, máme přesný vzdělávací plán. Proměnila se nabídka předmětů, studenti mají ve škole lepší zázemí, skříňky, kuchyňské kouty, samozřejmě modernější učebny, vybavení a nové krásné divadlo i vlastní rozhlasové studio.
Které předměty patří do vašeho kabinetu a co považujete za důležité při jeho vedení?
Jsou to autorský seminář, rétorika, moderování a moderátorská praxe. Sestavila jsem si tým pedagogů, které dobře znám, na něž se mohu spolehnout a o kterých vím, že studentům mají co předat. Nejdůležitější je tedy vzájemné propojení předmětů, naše spolupráce a komunikace.
Stává se, že přicházejí studenti, kteří nemají zájem o herectví, ale výhradně o moderování?
Ano, vždy se jich v ročníku několik najde. Mnohdy se domluví se svými hereckými pedagogy, aby jim nedávali větší role nebo aby na ně na hodinách herectví nebyli tolik přísní. Naopak se jim více věnují pedagogové předmětu moderování. Také se stává, že přijdou zájemci o moderování a během studia se najdou v herectví a samozřejmě i obráceně. Znám mnoho studentů, kteří v prvním ročníku tvrdili, že nikdy moderovat nebudou, a dnes vysílají v rádiu a živí se moderováním akcí.
Jaké předpoklady by měl mít člověk, který se chce věnovat oboru moderování?
Základem je výborná slovní zásoba, smysl pro improvizaci, zvládnutí trémy, ukázněná neverbální komunikace, znalost cílové skupiny a všeobecný přehled. Během studia se studenti seznámí s technikami improvizace, cvičí se pasivní slovní zásoba, pracuje se s tělem, gesty, očním kontaktem. Také studenty vystavujeme simulovaným situacím, které by se při moderování akcí reálně mohly stát. Zároveň zkoušíme totéž sdělení předat rozdílným skupinám diváků – dětem, teenagerům, rodičům, seniorům – a tím se seznamujeme s cílovou skupinou a jejími principy.
Herectví a moderování vyžadují dosti rozdílné schopnosti. Daří se je studentům skloubit?
Pro někoho je to snadné, jiný cestu hledá dlouho. Herectví a moderování se liší převážně tím, že herec vystupuje za nějakou postavu a vede ho režisér, ale moderátor je většinou sám za sebe, veškerý text si musí vymyslet sám a ještě být přirozený. Obě profese ale mají také něco společného – práci s hlasem, improvizaci nebo případnou stylizaci. Když se někomu nedaří najít v sobě seriózního moderátora, může se vydat cestou stylizace. Je to zkrátka o hledání a poznávání svých dispozic a možností.
Hledáme svébytnost loutkářského oboru
Obor loutkářství zažívá na VOŠH renesanci. Hlavními pedagogy oboru jsou Richard Maška, herec a loutkoherec Divadla Spejbla a Hurvínka, a Tomáš Běhal, absolvent Katedry alternativního a loutkového herectví DAMU a zakladatel souboru Toy Machine, s nímž jsme vedli i následující rozhovor.
Studenti, kteří ukončili studium činoherního herectví, mohou ve škole setrvat a pokračovat ve studiu loutkařiny. Jejich herecká průprava je bezesporu výhodou. Co nového se ještě mohou naučit?
Je velmi dobré, že studenti mají povědomí o divadle a znalosti všech možných disciplín spojených s herectvím. Já je chci naučit řemeslu loutkářství. Rozdílnosti animace typů loutek a všemu ostatnímu, co je s loutkoherectvím potřeba zvládnout. Umět se vyjadřovat přes materiál a potlačit ego činoherce, který chce být vidět na úkor loutky či objektu, které mají v tomto typu divadla přednost.
Mnozí z těch, kdo v minulosti studovali na VOŠH činohru, se nakonec loutkám věnují – mimo jiné F. Čachotský, G. Hašek, P. Štěpánek. Poté ale zájem o tento obor upadl, aby byl nyní znovu oživen. Co je podle vás potřeba dělat pro to, aby se pro studenty loutky staly atraktivními?
Dělat s nimi dobré divadlo, které umí bavit a dokáže se svou uměleckou kvalitou rovnat jiným typům divadla. Nedělat „pimprláčtinu“, ale hledat svébytnost našeho oboru.
Jaké dovednosti jsou nutné pro zvládnutí loutkářského řemesla?
Měla by tam být touha po tom, dělat divadlo. Umět oživit něco „mrtvého“. Být obdařen velkou fantazií. A nesmí chybět láska a cit pro materiál či loutky. Nepodceňovat je, ale vzít je jako parťáka, který toho umí hodně říct. Stejně tak je důležité být dobrý pozorovatel, ať už jde o chování lidí, či zvířat. Protože jestli chci něco oživit a divák tomu má uvěřit, musím vědět, jak se co chová a hýbe.
Studenti mají k dispozici vlastní dílnu. Znamená to, že si mohou loutky a scénografii sami vyrábět?
Jelikož jsme škola, která nemá další obory, z nichž se skládá divadlo, jako je například scénografie, je pro nás funkčně důležité si loutky a scénu vyrábět. Nicméně taková „nevýhoda“ je vcelku vděčná v tom, že studenti díky tomu získají další dovednosti, které je mohou vést k samostatnosti.
Jsou motivováni k autorskému přístupu?
Ano. I toto je cesta k samostatnosti. Pro studenty například bylo překvapením, když jsem na první zkoušku nedonesl text, ale museli ho vytvářet během improvizací. Stejně tak ke každé nové inscenaci hledáme témata, která chceme hrát. Nejdříve vznikne bodový scénář, zkoušíme a improvizujeme podle něj a teprve poté zapíšeme text.
Pedagog má strhnout auditorium svou vášní pro obor
Zdálo by se, že teoretické předměty nepatří mezi priority těch, kdo se chtějí věnovat divadlu aktivně. Nicméně k absolutoriu je třeba získat určitou sumu znalostí z historie a teorie divadla. A někteří absolventi časem zjistí, že to vlastně není k zahození, a po absolvování VOŠH se studiu teoretických oborů věnují dál. Vedoucí kabinetu teoretických předmětů je Marcela Magdová.
Co na VOŠH patří mezi teoretické předměty?
Páteří jsou dějiny divadla, z nichž studenti konají závěrečnou zkoušku. V každém ročníku je doplňuje jeden teoretický předmět, jenž má funkci pomyslné puzzle vytvářející funkční a celistvý obraz o divadle, jeho terminologických specifikách, podobách a různorodosti. Interpretační seminář v prvním ročníku vede k chápání a porozumění textu jako jednoho z klíčových materiálů, s nímž herec-interpret ve své profesi zachází. Analýza společně navštívených inscenací, která je také jeho součástí, zase učí o divadle přemýšlet a především o něm hovořit. Cílem Teorie divadla z druhého ročníku je seznámit studenty s hereckými technikami a jejich reprezentanty, případně se zásadními texty, jež tyto techniky pojmenovávají. Diplomový seminář ve třetím ročníku, jehož náplní je tvorba absolventské práce, kultivuje uvažování o vlastní herecké kreaci v písemné podobě. Jako pandán k tomuto schématu slouží povinně volitelný předmět Současná divadelní praxe v posledním ročníku studia, zaměřující se na aktuální dění na českých scénách, konkrétně na výrazné režijní osobnosti utvářející podobu domácí scény.
Jste vedoucí kabinetu. Co to obnáší?
Vedoucí kabinetu by si měl být vědom jisté celistvosti a provázanosti dílčích předmětů svého modulu. Jelikož nezajišťuje všechny předměty sám, měl by i s ostatními pedagogy koordinovat vzájemnou návaznost a pochopitelně i kvalitu výuky. Jako vedoucí, byť teoretického kabinetu, by měl být jedním z páteřních pedagogů, který nechybí na klauzurách či zásadních výstupech hlavního oboru – herectví, moderování. Na VOŠH by měl reprezentovat pomyslné historicko-teoretické zázemí oboru a být připraven v této věci ke konzultaci či k jiné formě pomoci.
Jak studenty, kteří zpochybňují důležitost teoretických předmětů, přesvědčujete, že se jim znalosti z tohoto oboru mohou hodit?
Samozřejmě že se najdou tací – a na začátku studia je jich vždy větší část –, kteří jsou přesvědčeni o tom, že teoretické předměty jsou na škole ryze praktické něčím navíc. A že by nebylo na škodu je redukovat. Po jedenácti letech, co na VOŠH působím, však musím konstatovat, že i takto zaryté „praktiky“ lze v jejich přesvědčení nahlodat nebo je minimálně vyprovokovat. Přesvědčovat přesvědčené samozřejmě nelze, ukázat jinou cestu, jiný úhel pohledu, vyburcovat někoho z jeho komfortní zóny ano. Osobně vnímám divadlo jako jeden jediný organismus, v němž se vzájemně stýkají praktikující, teoretizující i reflektující. Dávno padla hranice mezi hledištěm a jevištěm, proč tedy tak striktně rozlišovat mezi teorií a praxí oboru. Divadlo je především o setkání a sdílení.
Díky čemu lze studenty pro předmět získat?
Věřím, že pedagogická práce nestojí na metodikách ani poučkách, stejně jako nestojí na „lákadlech“, kterými se bezzubý učitel snaží v dobré víře studentům vlichotit do přízně. Ať už totiž uhne od hlavní náplně, tedy výkladu, kamkoli, ten ho stejně v následujících krocích dožene. Bez penza informací nelze diskutovat, bez nespočtu zhlédnutých inscenací a kontextu, v nichž vznikají, o nich nelze přemýšlet a porozumět jim. Jde spíš o to, jak vnímá svoji roli člověk sám. Zda se považuje za mentora memorujícího a za každou cenu přesvědčujícího, nebo za otevřeného, poučeného průvodce. Pedagog má být inspirativní osobností, jež strhává auditorium vlastní vášní pro obor.
Jak si vysvětlujete, že někteří z absolventů VOŠH nakonec pokračují ve studiu na Katedře teorie a kritiky DAMU nebo na Katedře divadelní vědy FF UK?
Mohla bych to brát jako poctu (smích).
Autorkou rozhovorů s pedagogy na stranách III a IV je Jana Soprová
Kam po škole? Cestou k uplatnění i úspěchu
Jana soprová
Za třicet let trvání Vyšší odborné školy herecké odtud vyšly desítky pozoruhodných osobností, které se uplatňují v mnoha kulturních oborech. Mnozí absolventi získali dobré jméno nejen v oboru herectví, ale také jako pedagogové, tiskoví mluvčí, moderátoři, pracovníci PR…
Je pravda, že pro některé bylo studium na Vyšší odborné škole herecké jen prvním krůčkem k dalšímu studiu (směrem k DAMU, JAMU, ale i dalším odborným školám). Nicméně listujeme-li seznamy těch, kdo školou prošli, je až pozoruhodné, jak vysoké procento z nich v oboru zůstalo a zabývá se nejrůznějšími profesemi spojenými s divadlem, filmem, rozhlasem, televizí či dalšími médii. Ukazuje se také, že škola je charakteristická nejen touhou prosadit se individuálně, ale i vůlí studentů zakládat vlastní soubory. A nepochybně se lze stát i hvězdou showbyznysu, tak jako Tereza Kostková, Bára Mottlová nebo Lukáš Hejlík.
Kde konkrétně se absolventi VOŠH dobře uplatnili?
ve stálém souboru
V České republice existují desítky stálých divadel, která „spotřebovávají“ poměrně dost mladých herců. I když míst v souborech není mnoho (většinou do cca 20 lidí v angažmá), naděje na hostování existuje. A když se daří, může vzniknout i stálé angažmá. Absolventy VOŠH lze najít téměř ve všech divadlech od Chebu po Český Těšín. Jsou to herci a herečky, kteří zůstávají v jednom angažmá po celou dobu své kariéry a jako domácí si už vydobyli značnou pozici i oblibu u publika, jiní za svou kariéru prošli několika divadly. Z těch nejstarších absolventů připomeňme Ladislava Špinera, který je už po léta hvězdou pardubického divadla, Pavla Oubrama, který zdomácněl v Jihočeském divadle České Budějovice, stejně jako Tomáš Kobr, dále stálici mladoboleslavského souboru Ivo Theimera, Petra Prokeše, Veroniku Bajerovou, Magdu Jirounkovou a Petra Mikesku, Lukáše Typlta na příbramské scéně, Karolínu Herzinovou, Jána Burdu či Elišku Matzkeovou v Mostě, Terezu Gerstner Otavovou v Jihlavě, Vladimíru Vítovou, Davida Beneše a Magdu Hniličkovou v Chebu, Františka Čachotského v kladenském Lampionu, Hanu Briešťanskou v Národním divadle Brno či Sylvu Krupanskou v Divadle Husa na provázku. Jakub Tomoszek je uměleckým šéfem scény Bajka Těšínského divadla. Některé absolventy můžete vidět v Praze, mimo jiné jsou to Jakub Albrecht a Adam Vacula v Divadle Pod Palmovkou, Anna Stropnická Grundmanová ve Švandově divadle, Martina Prášilová a Štěpán Coufal v Kašparu, Petr Konáš v Městských divadlech pražských, Ivana Huspeková a Gustav Hašek v Minoru. Mnozí ze jmenovaných figurují nejen v anketách oblíbenosti, ale také v nominacích Cen Thálie, jejím nejčerstvějším držitelem je Gustav Hašek za roli v inscenaci Bratři naděje (2022).
Vlastní divadlo
Pokud si ročníková skupina sedne, chce zůstat spolu i po absolutoriu. Většinou na tom má podíl i inspirativní herecké vedení. Soubor většinou začíná s představeními, která připravil už ve škole, a poté se vydá na vlastní cestu, ať už v oblasti divadla pro dospělé, či velmi často pro děti. K nejstarším stále fungujícím spolkům patří bezpochyby Divadlo D21 (založeno 2003 jako Malé vinohradské divadlo). Jeho záměr vycházel z koncepce vytvořit program pro všechny kategorie diváků od nejmenších po dospělé. Díky možnosti „postavit si“ vlastní divadla v Praze na Vinohradech stále fungují (Cena Marka Ravenhilla za inscenaci Emil čili O Háchovi v roce 2022). Dalším příkladem je projekt Divadla Puls, za nímž stála Lucie Botlíková. Vznikl počátkem divadelní sezony 2011/2012 zformováním původní Divadelní společnosti Kulich. Bez nároku na úplnost uvádím další autorské projekty, mimo jiné Divadlo pod kloboukem (Jana Durčáková), Dobře naladěné divadlo Markéty Javorkové a Josefa Kováře, Indigo Company Jany Trojanové a Lilian Fischerové, Cylindr Ivety Duškové, divadlo Elf Michala Hnátka, Petry Mošovské a Josefa Horáka, Divadlo Vanička Štěpánky Vanické či spolek LaClara Kláry Hajdinové. A také Divadlo RB s Lukášem Burianem a Annou Kulovanou či ArtWay, kde působí mimo jiné Jakub Kropáček a Pavel Hermanovský.
Mistři dabingu
Jednou z dovedností, které se na VOŠH lze naučit, je dabing. Mezi studenty se občas objeví již hotoví zkušení dabéři/dabérky jako Anna Suchánková Theimerová či Klára Šumanová. Ale jsou i takoví, kteří získávají první zkušenosti až ve škole. Jeden z prvních studentů VOŠH Michal Michálek se vypracoval na špičkového dabéra, ale i na dabingového režiséra. Mezi pravidelné a dnes už renomované mistry této profese patří mimo jiné Pavel Vondrák či Vojtěch Hájek.
Filmoví herci
Mnozí z těch, kdo míří na umělecké školy, si představují především možnost uplatnění ve filmu či v televizi. Většina studentů se registruje v některé herecké agentuře, a tak brzy získává zkušenosti s hraním na kameru – většinou v televizních produkcích. Ostatně některé agentury vedou absolventky VOŠH – například Michaela Flenerová či Gabriela Dorantová, hereckou koučkou zaměřenou na děti je Veronika Duchková. Menší role v seriálech si vyzkoušeli v podstatě všichni aktivnější studenti či absolventi VOŠH. Televizní seriály hledají stále nové (ale i osvědčené) tváře. Štěstí na větší role měli – vedle nejslavnější Terezy Kostkové – například Petr Konáš, Lukáš Hejlík, Vojtěch Hájek, Hana Baroňová, Miroslav Dvořák, Tomáš Kobr, Anna Stropnická, Aleš Říha či Radek Zima. Kromě účasti na konkurzech se občas stává, že do studentského divadla zavítá některý režisér, který si zde vybere představitele/představitelku někdy i hlavní role v seriálu. Objevit nové tváře mezi studenty VOŠH se podařilo například režisérovi Karlu Smyczkovi, který si vybral do hlavních rolí svých seriálů Annu Kulovanou (Dobrá čtvrť) či Ondřeje Pšeničku (Poste restante).
Tiskoví mluvčí
Rétorické a herecké schopnosti mohou absolventi uplatnit i v profesi tiskového mluvčího / tiskové mluvčí. Zkušenost s touto profesí mají Zdeněk Kovář (Plzeňský Prazdroj), Lukáš Kubát (České dráhy) či Markéta Prunerová (Vězeňská služba ČR).
Rozhlas a televize
Mezi absolventy můžete najít také pracovníky nejrůznějších typů médií; moderátory, redaktory, zprávaře, šéfy vysílání, dramaturgy v rozhlasovém a televizním vysílání. Mezi ty, kdo se v oboru pohybují už několik desítek let, patří jedni z prvních absolventů: Aleš Cibulka a Tereza Kostková, Veronika Koloušková, Gabriela Valcová či Jana Trojanová. Různými televizními společnostmi prošel Lukáš Kubát (dnes reportér TV Nova), Klára Šedová, Lenka Vahalová, Jiří Weingartner či Táňa Krchovová.
Díky mnohým předmětům, které studentům umožní najít uplatnění v médiích, je škola rozhodně jedinečná. Však tu také v průběhu let vyučovali skuteční mistři svého řemesla a je třeba říci, že mnozí absolventi na VOŠH vstupovali právě kvůli možnosti naučit se dovednostem dobrého moderátora. Doba pokročila, a tak začátky, kdy brávali vyučující (například legendární Karel Weinlich) své studenty tak trochu potajmu do studií Českého rozhlasu, jsou pryč. Dnes má škola vlastní studio, v němž si všichni mohou v klidu vyzkoušet první krůčky. Důležitá je i praxe přímo v terénu, kterou umožňuje spolupráce s různými médii. Oblíbená je také tvorba podcastů, poslechnout si je lze i na webu VOŠH.
Učitelé svého oboru
Někteří naši studenti si ovšem zvolili jinou cestu a stali se pedagogy. Do své rodné školy se tak v současnosti vrátili například Michaela Jadrná či Jaroslav Koller. Jiní vyučují na různých typech uměleckých škol či působí jako vedoucí amatérských souborů. S těmi pak máme možnost setkávat se na festivalech amatérského divadla, kde se svými studenty získávají pozornost diváků (mimo jiné Kardio Theatre Kláry Hanušové).
Autorka je dlouholetou pedagožkou dějin divadla, současné divadelní praxe, teorie dramatu a diplomových seminářů.
Umělecké prostředí je ostré
Jana soprová
Jednou z nedávných absolventek činohry na VOŠH je Anastázie Landová, která studovala ve skupině Evy Hacurové a Josefa Kačmarčíka v letech 2020–2022. Už jako dítě si zahrála v několika muzikálech (Kvaska, Bílý Dalmatin), později se objevila v inscenacích souboru OLDstars. A jak to vypadá, i dnes má spoustu práce.
Které předměty pro vás byly nejpřínosnější?
Každý z předmětů pro mě byl v něčem přínosný, ale nejvíce vzpomínám na hlasovou výchovu s Kamilou Špráchalovou. Tam jsem zjistila, že mám předpoklady k tomu, věnovat se hlasovému herectví, a nakonec mě to dovedlo až k dabingu. Když někde veřejně vystupuji a něco se mi nepodaří správně artikulovat, hned si vzpomenu na Kamilu a na to, co by mi asi řekla.
Pocházíte z umělecké rodiny, otec je herec a zpěvák, matka režisérka. Je to výhoda, nebo nevýhoda?
Každá mince má dvě strany. Spousta lidí automaticky zastává názor, že jsem protekční dítě, které nic neumí, aniž by mě kdykoli viděli. Ale na druhou stranu to může být výhoda, protože jsem vyrůstala v uměleckém prostředí a trochu vím, jak určité věci chodí.
Jaké vlastnosti jsou nezbytné, pokud chce člověk uspět v oboru?
Pracovitost a tah na branku. Umělecké prostředí je ostré, a pokud někdo chce uspět, musí se trochu obrnit. Herců a hereček je obrovské množství a v určité fázi jde talent podle mě stranou – kdo se umí líp prosadit, ten vyhrál. Taky je potřeba mít k tomu všemu pořádnou dávku štěstí.
Je obtížné najít uplatnění?
Myslím, že jsem velmi pracovitá, a do toho jsem ještě měla trochu toho štěstí. Každopádně velmi záleží na tom, na jaké lidi narazíte, je to hodně o kontaktech. A člověk musí příležitosti aktivně vyhledávat.
Čemu se momentálně věnujete?
Od září budu hrát v muzikálu Tajemství, od konce studia už jsem nadabovala několik titulů například pro Netflix. Jsem spoluzakladatelkou spolku Kreativní Kampus, se kterým se věnujeme uměleckým eventům. Byla jsem „uměleckým mozkem“ Projektu24, který jsme připravovali ve spolupráci s Národním divadlem. Momentálně zaštiťuji například divadelní a performativní program festivalu Metronome a jednáme o další spolupráci s Národním divadlem, která by měla vzniknout na podzim.
Bývalý právník úspěšně hraje (nejen) soudce
Jana soprová
Důkazem, že i ve středním věku je možné plnit si své sny a začít druhou – uměleckou – kariéru, je příklad Pavla Hermanovského. Ke studiu na VOŠH se přihlásil po vystudování práv a několikaleté právnické praxi. Studoval v letech 2015–2019 ve skupině Tomáše Petříka a Martiny Krátké. Po absolutoriu se věnuje divadelnímu a především filmovému herectví. Má na kontě několik desítek rolí v televizních seriálech a často je – vzhledem ke své zkušenosti ze soudního prostředí – obsazován do rolí soudců.
Proč jste se rozhodl znovu studovat, a to zrovna herectví?
Poté co jsem se přestal věnovat advokacii, cítil jsem se trochu nevyužitý. A tehdy se mě při rozhovoru jeden chytrý člověk zeptal, zda jsem měl někdy nějaké tajné přání, čím se stát. Nejdříve jsem reagoval, že takové přání nemám, ale po chvíli přemýšlení mě napadlo, že by mě možná lákalo být hercem. A on na to, proč s tím něco nedělám. Skepticky jsem odpověděl, že v mém věku to už není možné. S tím ale dotyčný nesouhlasil a říkal, že existuje řada odborných kurzů, tak proč to nezkusit. A tak jsem nejprve absolvoval několik hereckých kurzů a zjistil jsem, že objevování herectví mě baví. Pokračoval jsem hodinami u Jany Andresíkové, dialogickým jednáním u Ivana Vyskočila a stal jsem se jedním z prvních studentů Hereckého studia Švandova divadla. Tam jsem došel k názoru, že bych se herectví chtěl věnovat profesionálně, a pocítil jsem potřebu uceleného vzdělání. A tak jsem se ve svých 44 letech stal studentem VOŠH.
Na co rád vzpomínáte?
Je toho spousta. Napadají mě krásné okamžiky se spolužáky na jevišti. Rád vzpomínám i na řadu svých pedagogů. Například na Aleše Bergmana, který mi otevřel prostor ke svobodnému hereckému vyjádření. Ještě dříve ve Švanďáku mi Alexander Minajev dal základ: nebát se herecky projevit především podle toho, jak to cítím já. A Bergman to u mne rozvinul a dal mi – pro herce tolik důležitou – důvěru v sebe sama. Z toho čerpám dodnes. Rád vzpomínám také na hodiny akrobacie u Petra Pachla, který mi svým přístupem, okořeněným svébytným humorem, pomohl, abych držel krok s výrazně mladšími spolužáky.
Jsou vyšší věk a životní zkušenosti výhodou při studiu?
Především je třeba si uvědomit, že studium je od rána do večera. To znamená, že člověk by měl mít čas a prostor věnovat se mu naplno. Což nejde příliš dohromady se zaměstnáním nebo rodinou. Já měl prostor víceméně pouze pro studium, a i tak to bylo náročné. Po splnění těchto podmínek může být vyšší věk i výhodou, neboť životní zkušenosti jsou studnicí, z níž můžete čerpat, a dává vám to větší autenticitu. Na druhou stranu musíte pracovat se svým základem, který už je z větší části neměnný, oproti mladším kolegům, kteří jsou do jisté míry obrazně řečeno „nádoby nenaplněné“, a tudíž pedagogové mají větší prostor je naplnit (smích). Ovšem životní zkušenost se nedá nahradit – a mladší kolegové ji stejně v budoucnu musí získat.
Jakou radu byste dal těm, kteří chtějí vstoupit do profesního světa divadla a filmu?
Zůstaňte sami sebou. Nebojte se věřit, že vaše intuice a pocity jsou správné. Mějte svoji cestu a té se držte. Inspirujte se, ale nekopírujte.
Komentáře k článku: Moderátor je na rozdíl od herce sám za sebe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
