Moderní „měšťanská“ činohra
Vídeňský Burgtheater zahájil Pražský divadelní festival německého jazyka 2011 představením pro tento účel jistě důstojným. V poetice epického divadla předvedl v pětihodinovém představení ve Studiu Barrandov části z románové fresky Vojna a mír L. N. Tolstého. Její převod nepředstírá, že je divadelní hrou. Román je zachován jako velký epický žánr, jenž je vyprávěn. Události, děje, situace vyprávějí herci, kteří hovoří i o svých postavách; o jejich konání, myšlení, cítění. Tím scénický tvar z prozaické epické promluvy vstupuje na půdu epického divadla brechtovského typu, neboť nejjednodušší Brechtova rada pro herce, jak dosáhnout odstupu umožňujícího hodnocení, zní: mluvte o své postavě ve třetí osobě. Prakticky se tak v tomto scénickém tvaru postavy zdvojují, něco se o nich říká a něco se ukazuje mimickou akcí. Hodnotící nadhled díky tomuto způsobu funguje zřetelně; často dokonce nabízí možnost komediálního pohledu, zlehčující ironie. Slovním vyprávěním se např. divák doví všechno o lehkovážném a ležérním životním stylu Anatola. Herec potom může stále jen demonstrovat s komediální nadsázkou úsměvy, gesta, pohyby, které jeho postavu mění v „baviče“. Jde však o obecnější problém herectví tohoto epického divadla. Neboť dává-li scénování málo času a místa pro podrobné zpodobení postavy, nezbývá než ve zkratce, skoro bleskově postihnout jak jednání postavy v určité situaci, tak zároveň jako individualitu, jež má některé své povahové rysy. Brechtovským slovníkem by se to dalo nazvat gestus, jenž všemi hereckými prostředky vyjadřuje základní postoj postavy k sobě i ke světu. Ne vždycky se to v představení dařilo. Na příklad kníže Rostov téměř nebyl, a bohužel přestože Pierra Bezuchova hráli tři herci, zůstalo daleko více jen u vyprávění a složitost postojů této postavy byla hereckou akcí jen naznačena. V tomto smyslu se herecky více dařilo dámské části souboru. A to i tehdy, když – jak to ostatně v celém představení musela většina herců – hrály herečky více postav. Na druhé straně Ignaz Kirchner dal postavě starého knížete Bolkonského strhující dimenze od společenských vazeb k vyjádření osobních vlastností, od míst nahlížejících tuto postavu ironicky až k tragickému vzepětí.
Epické prvky v divadle vždycky rušily iluzivní věrohodné znázornění reality. To platí i pro všechny komponenty tohoto scénického tvaru. V jeho prostoru pro předvádění stojí dlouhá řada stolů, kolem něho židle; doma hraje Burgtheater v Kasinu na Schwarzenberském náměstí, neboť jinam by se zřejmě tato výprava nevešla. A s tímto nábytkem i na něm mohou herci dělat cokoliv. Když s ním v dýmu a s křikem pohazují nad hlavami, je z toho bitva u Borodina – a Napoleon na závěr pochoduje po rozházeném nábytku jako po bitevním poli. Také kostýmy – až na několik polovojenských plášťů – jsou dnešním oblečením, ničím nenavozují dojem začátku 19. století. Abychom však opravdu nebyli ani na okamžik na pochybách, že to je divadlo, nikoliv realita, tak úvodem režisér Matthias Hartman sdělil divákům, že ještě v představení nezpracovali všech 1600 stran, které mají k dispozici, takže je zve na divadelní zkoušku. Proto se mezi herci bez zábran pohybují různí techničtí pracovníci, kteří uprostřed jevištního dění volně a klidně vykonávají nejrůznější práce.
Nikomu a ničemu to nevadí. Neboť přes svou délku je to představení poutavé, dynamické, proměnlivé, svěží. Vypráví především o osudech lidí v bouřlivé válečné době, nevyhýbá se smutným a tíživým situacím, ale svou ironií stejně často zamíří do kratochvilných vod. Je to zajisté scénický tvar moderní, ale je v něm i cosi z konvencí měšťanského divadla. Chce diváka okouzlovat příběhy lidí, bavit a také osvěcovat, neboť vrcholné měšťanské divadlo bylo vždycky Bildungstheater, divadlo vzdělávající. Prostě moderní – a velká – měšťanská činohra, kterou naše divadlo nechce (nebo neumí?) dělat.
Komentáře k článku: Moderní „měšťanská“ činohra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
