Divadelní noviny > Festivaly

Modří sloni nad Libercem (No. 3)

Zákulisí divadla bývá pěkný labyrint. Ale ne do každé budovy se člověk může podívat. Naivní divadlo to umožňuje svým divákům vždy v sobotu. Letos ale už ve čtvrtek – ve třetí festivalový den – provedli liberečtí herci návštěvníky Mateřinky od baru přes ředitelnu a podkroví, kde je výstava loutek, až do klubu a dále do truhlárny a skladu dekorací.

Všude herci Naivního sehráli krátké etudy připravené přímo pro tuto příležitost. Zažili jsme tak konkurz na sekretářku ředitele loutkového divadla, minutovou verzi filmu Motýlek v hlavní roli se Stevem McQueenem, Pejska a kočičku s loutkami voděnými chodidly Tomáše Bělohlávka, show trikových loutek, jízdu autem taženým psy a v závěru příběh o úkladné vraždě sedmi trpaslíků a úkliduchtivé Sněhurce.

Ze soutěžních představení se dnes odehrály další tři (Budulínek, Ptej se proč? aneb Svět podle Křečka a Perníková chaloupka) a jedna nesoutěžní sólová miniatura Staffana Björklunda ze Švédska Dva na špičkách.

A jestli jim Budulínek neotevřel, tlučou na dveře dodnes

O libereckém Budulínkovi (autor Vít Peřina, režie Michaela Homolová, výprava Robert Smolík, hudba Filip Homola, hrají Michaela Homolová a Filip Homola) slyšel divadelní svět už loni, kdy měla pohádka premiéru a krátce na to získala Cenu ERIK za nejlepší českou loutkovou inscenaci uplynulé sezóny a Vít Peřina obdržel za autorství textu Cenu Divadelních novin.
Troufám si říct, že inscenace okouzluje především tím, jak skvěle zachází s loutkami. Tvůrčí tým dokázal využít marionety tak, jak jim to sluší a přísluší. Vychází z jejich možností a předností, dokonale pracuje s kouzlem a překvapením. Na výborně řešené scéně, která nabízí prostor pro vytváření nejrůznějších prostředí (domek, ordinace ušní lékařky, liščí nora, město, les), si můžeme užívat hromadění postav v místnosti, otáčivé křeslo s ušařkou, sledovat auto s dědečkem a jeho bicí soupravou a babičkou s houslemi, jak lákají lištičky z nory, i pohled na to, jak srší blesky, když si liška kousne do zapojeného elektrického kabelu. Gagy jsou dobře připravené a fungují. Různá překvapení nabízejí tvůrci od začáku do konce, představení má spád i díky rockové hudbě. Pohádka o (ne)poslouchání Budulínka a nedoslýchavosti babičky a dědečka se povedla a děti i dospěláky baví. Jen si tak v duchu kladu otázku, jaké poselství si z ní čtyřletí diváci, kterým je určena, odnesou: že dědeček s babičkou jsou nahluchlí troubové (sice sympatičtí), které není potřeba brát vážně – anebo ano, ale působit jim tím naschvály, k čemuž odkazuje závěrečný gag pohádky? Budulínek se konečně rozhodne poslechnout, že už nikomu neotevře, babička s dědečkem odcházejí a za zabouchnutými dveřmi zjistí, že si zapomněli vzít klíče. A tak tam bouchají na dveře, a jestli jim Budulínek neotevřel, tlučou na ně dodnes… Vtip je velmi dobře budován od začátku představení a funguje, tvoří výbornou tečku inscenace, ale přesto mám o jeho závěrečném vyznění (a poselství) pro děti trochu pochybnosti.

Není Perníkovka jako Perníkovka

Nabízí-li festival dvě různé inscenace stejného titulu, neubrání se člověk srovnávání. Mateřinka letos do svého programu zahrnula dvě Perníkové chaloupky (první souboru Buchty a loutky a druhou z Divadla loutek Ostrava). Představují pro mne ukázku svěžího současného přístupu k loutkovému divadlu pro děti v případě prvním a starého nenápaditého inscenování v případě druhém.

Buchty a loutky odvyprávěly Perníkovou chaloupku jako příběh o zapomnětlivém tatínkovi, lesních zvířátkách s lidskými charaktery a jažibabou kulinářkou. Pohádku hrají dřevěnými manekýny na malé točně, která umožňuje nejen putování lesem, ale i změnu prostředí z tatínkova srubu přes les až po perníkovou chaloupku (loutky a výprava Bára Čechová). Tvůrčí tým (Zuzana Bruknerová, Vít Brukner a Radek Beran) hraje pohádku s nadhledem a humorem sobě vlastním a nabízí příběh, který diváky baví, třebaže by mu bylo možné vytknout jisté nepřesnosti a opuštěné motivy (například, co se stalo se zlým ježkem, který byl spolu s ježibabou vložen do pece).

Ostravská Perníková chaloupka diváky vrátila do 70. let minulého století a připomenula nezdařené studiové televizní pohádky té doby. Režisér Václav Klemens doslovně zilustroval veršovaný text Václava Renče, neobohatil ho o žádnou výtvarnou metaforu a v inscenaci zanechal mnoho nelogičností: loutky Mařenky a Jeníčka vodí jejich maminka a tatínek, tudíž jsou na celé pouti lesem i v perníkové chaloupce s nimi – o čem se tu tedy hraje? Tento renonc nenapraví ani závěrečné odhalení, že se celou dobu jednalo jen o sen.
To, že pohádce a její estetické hodnotě neuvěřily ani ti nejmenší, prozrazovaly reakce z dětského publika, které bylo nesoustředěné a mělo tendenci si při představení povídat a šumět a šumět a šumět.

Proč holky nemají pindíka

Máte-li děti ve věku kolem 2-6 let, jistě si budete podle názvu umět barvitě představit, o čem pojednává inscenace Ptej se proč aneb Svět podle křečka, kterou do Liberce přivezlo plzeňské Divadlo Alfa.

Tuto inscenaci bych nazvala směsicí nejen otázek a odpovědí, ale i přístupů, loutek, barev, prostředí a kdo ví čeho ještě. Cirkusový začátek odhalí noční můru malého Jiříka, kterému se zdálo, že se stal nepovedenou atrakcí – klukem, který všechno ví. Jenže neumí odpovědět na žádnou otázku a ukáže se, že vlastně vůbec nic neví. S Jiříkem pak diváci prožívají jeho všední a zároveň narozeninový den, během něhož se dozvídají odpovědi na otázky: Proč máme čas, proč umíráme, proč nemají holky pindíka, proč je duha na obloze a podobně. Jen jsem nedostala odpověď na otázku, proč mi poučení dává Velký Křeček…

• Autor: Zuzana Vojtíšková
• Publikováno: 21. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Modří sloni nad Libercem (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ