Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Moje doteky s divadlem I
Zpěvačka Marta Kubišová tvrdí, že nemá příliš dobrou paměť a také prý nerada vzpomíná – raději hledí dopředu. Přesto dovolila Divadelním novinám alespoň trochu nahlédnout do své – především divadelní – minulosti.
Než začala pražská kariéra
Do pardubického Divadla Stop jsem nastoupila v roce 1962, vyhrála jsem tam konkurs na zpěvačku, přijímal mě Bohuslav Ondráček. Na jevišti kraloval humor typu Miroslava Švandrlíka, šlo o hry s písničkami, do jedné z nich dokonce skládal hudbu Petr Hapka. Z kolegů vzpomínám na již zesnulé manžele Bečkovy, Jirku Šebka. Jana Jiskrová hraje myslím v kladenském divadle, u té jsem dokonce bydlela, potom u manželů Ledererových, než nám přichystali hereckou ubytovnu. Maruška Ledererová-Vacková dnes navštěvuje jako divačka Divadlo Ungelt. Ředitelkou a režisérkou většiny inscenací byla paní Martínková, na její křestní jméno si už nevzpomenu. Tato milá dáma ubezpečovala maminku, že se o mě nemusí bát, že – než se zařídí ubytovna – budu bydlet u slušných lidí… Strávila jsem v Pardubicích jednu sezonu, divadlo mi zrovna neučarovalo, mojí touhou bylo jít zpívat do Prahy s nějakým orchestrem. Boban Ondráček mi ale říkal: Počkej, já teď dostal lano do Plzně do multižánrového divadla malých forem Alfa, půjdeme tam spolu! Paní Martínková mi zase radila, abych si dala schůzku s Jiřím Šlitrem, že prý v Semaforu hledají mladou zpěvačku.
Marta Kubišová s Jiřím Šaškem na prknech Rokoka FOTO ARCHIV
Cestou do Plzně jsem se tedy za ním stavila, byl s mým zpěvem spokojený, ale říkal, že potřebují známý ksicht, a to už tehdy přece jenom byla Jana Malknechtová. Brzy se jim ovšem vdala a odjela do Švédska. Jaké však bylo moje překvapení, když při první premiéře v Plzni seděli v publiku Suchý se Šlitrem, šéf Rokoka Darek Vostřel, režisér Jaromír Vašta, dirigent Josef Vobruba a všichni prý přijeli kupovat mě! Textař Jan Schneider, který se v pražském divadelním prostředí pohyboval a vyznal, mi radil: Ber Rokoko, z toho odchází Eva Pilarová, budeš jediná zpěvačka a budou tě hýčkat. Takže hned zkraje jsem věděla, že budu v Plzni jen jednu sezonu a s Rokokem jsem se domluvila, že za rok nastoupím. V Alfě tedy bylo známo, že odejdu, Ondráček ovšem pro mě skládal songy a přemlouval mě, ať zůstanu, že Plzeň nabízí víc uměleckých šancí, že v tamním rozhlase mohu nahrávat náročnější repertoár, v Praze prý půjde o komerci. Já v té době taky pilně poslouchala Radio Luxembourg, které jsem si pouštěla už na gymnáziu v Poděbradech, takže občas, když za mnou přišel s novým kouskem a tajemně prohlásil, že se mu ta melodie v noci zdála, odpověděla jsem: Nezdála, tu jsi ukradl. Naše spolupráce byla věru činorodá, po první vydařené premiéře mě ještě stačil svést. Pak jsem ho přijela ukázat mamince do Poděbrad, jestli to bude ten pravý. K roztržce došlo ale hned na naší první dovolené, kde především chytal ryby, které já nejím, a věnoval se lovu do té míry, že nezareagoval ani na to, když jsem našla na dece hada, nejspíš to byla jen užovka, a volala jsem na něj, ať mi přijde pomoct hada odstranit. Rychle jsem se tedy sebrala a bez rozloučení odjela do Poděbrad k mamince. Při jeho návštěvě u nás jsem se s maminkou kvůli němu pohádala, teď jsem ji odprosila.
Humorné ovšem bylo, že on, který mě varoval před Prahou a komercí, se objevil do roka v Rokoku též. Zůstalo mezi námi pracovní přátelství. Boban domluvil Rokoko taky Vaškovi Neckářovi, který se mnou předtím působil v Alfě. Přišel do Plzně v půlce sezony místo Tondy Hodise, se kterým – jako mým mužským protějškem na jevišti – nebylo vedení divadla spokojeno, a tak přijali Vaška. Všechny – až na pana ředitele Svatoně – oslnil tím, jak vysoko skákal a přitom zpíval. Tehdejší Alfa ovšem nebyla tam, kde je ta dnešní loutková, ale hned naproti hotelu Slovan. Inscenace, na kterou mě do Alfy koupili, se jmenovala Černej sen, tam jsem zpívala například song Je půl vosmý, který se objevuje na výběrech z mé pěvecké dráhy. To je asi nejvýraznější šanson mého tehdejšího repertoáru, složili ho Boban Ondráček a Honza Schneider. Všechno šlo v Alfě hodně rychle, takže na další kolegy či režiséry si z plzeňského období moc nepamatuji.
Otlačené palce, modré kalhoty
Ve čtyřiašedesátém jsem pak přešla do Prahy, kariéru odstartovala písnička Loudá se půlměsíc, s níž jsem byla poprvé v televizi ve Studia A, začala jsem nahrávat gramofonové desky… V jedné inscenaci v Rokoku jsem dohrávala za Evu Pilarovou, kostým po ní byl větší, tak mi dali šle a na to bílou blůzku, a Waldemar Matuška s Karlem Štědrým nemysleli na nic jiného, než jak mě „odbourat“, tak mi například otevírali zip na šatech, ale já byla schopna si oblečení přidržet a odzpívat v této pozici celou písničku. Inscenace Chan a Son vznikla pro mě, byly tam nějaké přejaté kousky, ale i spousta původních, zpívala jsem tam již zmíněný Půlměsíc, myslím že i Řekni, kde ty kytky jsou, určitě D’Artagnana s Waldemarem… Autorsky se na celkové koncepci podíleli Ondráček se Schneiderem, vzpomínám, jak Boban popisoval vznik libreta na poslední chvíli: Honza je zavřený v mém ateliéru, má tam pití a cigarety a píše…
Do Čekání na slávu, dalšího titulu, už přišli Vašek a Helena Vondráčková, takže jsme byli v angažmá tři mladí zpěváci. Došlo pak i na projekt Listy důvěrné, kde s námi vystupoval student herectví Oldřich Vízner. Výraznější vzpomínku na tuto inscenaci mám spojenou s fyzickými obtížemi, celé se to hrálo na šikmě a měla jsem z toho otlačené palce u nohou. A v jedné z těchto písničkových produkcí jsme oblékly k bílým blůzkám já červené a Helena modré kalhoty, takové patrně podružné momenty utkví překvapivě v paměti.
V Rokoku se při tomto rozložení sil začaly formovat složka zpěvácká a složka činoherní. Jednou při očkování proti chřipce, což se tehdy zdaleka nedělalo plošně, přišel ředitel Darek Vostřel za námi, že budeme očkováni protekčně, ať to ale neříkáme činohercům. Tehdy jsme do dvou dnů všichni lehli a Walda u toho očkování dokonce omdlel. Zjara roku 1968 se obě složky propojily v projektu Filozofská historie. Zdeněk Podskalský ji chtěl natočit i jako televizní film, já v tom však odmítala vystupovat, Lenka je v příběhu osmnáctka, a mně bylo 26. Na divadelní verzi jsem přistoupila, hrozně se mi totiž líbila muzika Zdeňka Petra. Takže byla premiéra, taky jsme zjara zpívali v Paříži u pana Coquatrixe, přišly prázdniny, v srpnu jak známo přijeli Rusové, brzy po okupačním vpádu se inscenace oprášila a nasadili jsme ji znovu koncem září. Poprvé jsme se při kvartetu Tak tedy sbohem, den se krátí rozbrečeli, začala jsem to já, najednou se mi sevřel krk. Mysleli jsme, že budeme mít u ředitele průšvih, zápis do režijní knihy, Darek ale stál u portálu a všechny nás políbil a přivinul na svou širokou hruď.
V polovině šedesátých let jsem účinkovala i ve filmu Jana Němce Mučedníci lásky a v televizní inscenaci Evy Sadkové Marta a Marie. Když jsem ji po letech viděla, říkala jsem si: Toho že jsem byla schopna?
Walda živitel
V Semaforu by mě byli bývali i nadále chtěli, Jiří Suchý mi při jednom setkání řekl: Tak už se na toho vola nezlobte. Ostatně když tehdy přijeli do Plzně na ten „lov“, Šlitr si nevzpomněl, že jsem mu už jednou předzpěvovala.
S činoherci ve Filozofské historii, byla to ostatně dost zalidněná inscenace, jsme tvořili dobrou partu, seděla jsem v šatně kromě Heleny s Jitkou Frantovou, Věrou Preslovou a Marcelou Martínkovou. Vaškovi bývalo v pánské šatně občas trochu úzko, lítaly tam ostřejší vtipy, a tak chodil k nám. Z mužských činoherních kolegů už je většina po smrti, vzpomínám na Zdeňka Najmana, Pavla Rubeše, Milana Nedělu, Vlastimila Bedrnu, ten ještě žije… Jezdívali jsme s nimi taky na zájezdové estrády typu písnička – scénka, pamatuju, jak Walda, když chtěl kolegy hodně nadzvednout, říkával při příchodu do šatny: Vešel živitel. Oni se ho trochu báli. A nikdo ho nechtěl chodit budit. Bydlel velmi blízko divadla, vedle hotelu Evropa na Václavském náměstí. Často ubíhaly první minuty dopolední čtené zkoušky a Walda nikde… Darek by tam nikdy nešel, proč by ostatně jako ředitel chodil, tak posílal inspicienta Oskara Háka. Ten si to vždycky odnesl.
Poslední rok našeho pobytu v Rokoku mi bylo Darka trochu líto, Helča s Vaškem byli nespokojení, od toho úspěchu na MIDEM v Paříži pomýšleli na čistě pěveckou kariéru. Solidní nabídku jsem měla ale jenom já, od Davida Bilka, bratra klarinetisty Ackera Bilka, proslaveného tehdy nahrávkou Cizinec na pobřeží. Už v roce 1967 se u mě doma David objevil a říkal, že se s Pragokoncertem nějak domluví, Darkovi jsem to hned sdělila, ten mi to přál, pak v lednu 1968 jsme jeli na MIDEM a vyšlo z toho ještě angažmá na pár týdnů na jaře. Připravil br
(Pokračování)
Komentáře k článku: Moje doteky s divadlem I
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
