Moje koncerty jsou jako ricochet
…
Marilyn i stará bréca v jedné osobě
Divadlo Exil mělo v úterý 28. února návštěvu z Ypsilonky. Pardubickou amatérskou scénu navštívila ten večer profesionální herečka, členka Studia Ypsilon Jana Šteflíčková. Představila se ve své druhé životní roli – jako sólová písničkářka. Byla bezprostřední, osobitá, prostořeká i velmi osobní. Okamžitě se „napojila“ na publikum a pomyslnou nit přímého kontaktu od začátku do konce nic nepřestřihlo.
Já sem ta stará bréca, já sem ta raketa. Snímek archiv Divadlo Exil
Bylo by mylné zaškatulkovat Janu Šteflíčkovou jako zpívající herečku. Ostatně ani onen pověstný šanson, kterému se coby pokračovatelky Hany Hegerové věnují její kolegyně-herečky Szidi Tobias a Ester Kočičková (ta si mimochodem zahostovala i na debutové desce Šteflíčkové Jablečno) jí vlastní není. V její hudbě spíše cítíme vliv folku, jazzu, blues, country, časté jsou i odkazy na lidovou tvorbu a pražské hospodské odrhovačky. Moje koncerty jsou jako když hrajete ricochet, taky to tak lítá. Vedle intelektuální písničky zahraju klidně něco zemitého. Ale taková jsem já a jinak to dělat neumím, říká Šteflíčková, která má ve svém repertoáru jak žertovnou píseň Bréca, kde zpívá Já sem ta stará bréca, já sem ta raketa, mam nohy samej bércák, já sem tvá prateta, tak i píseň Marilyn o ženě z okraje společnosti. Právě příběhy pozoruhodných lidí (možná by se lépe hodil výraz figurek), které Šteflíčková ve svém životě potkává, jsou asi nejtypičtějším rysem jejích textů. Moje verše jsou hodně osobní, přitakává písničkářka.
Moje koncerty jsou jako když hrajete ricochet. Snímek archiv Divadlo Exil
Šteflíčková v Exilu chtěla původně představit i své nové CD, ale nakonec si na vydání druhé autorské desky ještě chvíli počkáme. Album vzniká skoro tři čtvrtě roku a Šteflíčková si na něm poprvé zkouší i roli producentky a aranžérky. Pro písně, které na koncertech hraje jen s akustickou kytarou, si vymyslela nové bohatší aranže. Sama si vedle všech akustických i elektrických kytar nahrála banjo, akordeon a klavír. Z hostů dostali velký prostor bubeník Martin Kopřiva z jazz-popového Lanuga a zkušení perkusisti Camilo Caller a Martin Kreuzberg. I když jsem na jevišti sama, často se mi stává, že ve svých písních slyším další nástroje a hlasy, vysvětluje Šteflíčková, proč se při nahrávání obklopila hostujícími muzikanty. Fanoušci se u nového, dosud nepojmenovaného alba mohou těšit i na originální obal, představující papírovou krabici. Uvnitř budou texty a fotografie, které zpěvačka pořídila při svých cestách na malé jednorázové fotoaparáty.
I když Šteflíčková odmítá nějakou výraznější spojitost mezi svým písničkářstvím a hereckou profesí (Jako písničkářka nemám potřebu brát na sebe nějaké role…), je z jejího vtipného konferování i suverénního projevu znát, že je na jevišti „jako doma“. V Divadle Exil odehrála svůj koncert v rámci pravidelných komponovaných večerů Bez šťávy, kde se představují zajímaví tuzemští písničkáři – jak už název naznačuje – zcela akusticky, bez elektrického proudu. V uplynulých měsících se v malém divadélku o kapacitě 80 lidí takto představili Monika Načeva s anglickým kytaristou Justinem Lavashem, Žofie Kabelková, Sylvie Krobová nebo Karolína Kamberská. Zanedlouho je budou následovat osobitá harmonikářka Jana Vébrová, pardubický folkař Radek „Píďa“ Bartoš a pražské jazz-folkové trio Martiny Trchové.
Autor je hudební dramaturg Českého rozhlasu Pardubice
Komentáře k článku: Moje koncerty jsou jako ricochet
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
