Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Moji učitelé

    Musim přiznat, že jsem měl v životě všeobecnou averzi vůči autoritám a tahle nemilá vlastnost se se mnou táhla od nejútlejšího dětství až do dne, kdy se mi podařilo osvobodit od nadvlády všech autorit, šéfů, vedoucích a tak podobně. Ta bytostná nechuť byla vzájemná a zpětně musim uznat, že nepochybně trpěly obě strany. Co mě definitivně utvrdilo v nezměnitelnosti tohoto mojeho stigmatu, bylo několik upřímných pokusů vycházet s nadřízenými loutkáři, stát se poslušnou loutkou, která má za cíl jedinou věc, stát se neviditelným, tak aby moji majitelé neměli potřebu se mnou bojovat, trápit mě a uštědřovat mi jednu výchovnou lekci za druhou. Nikdy se to nepovedlo.

    Tím, že jsem jednou provždy pochopil, že moje životní cesta spočívá ve mně samotném, osvobodil jsem se od všech nejistot a pocitů nepatřičnosti. To ale neznamená, že bych nad sebou necítil autority. Bylo a je tomu právě naopak a určitě tomu tak bude až do konce dnů. Po maturitě jsem místo na vysokou odešel do squatu a sám pro sebe jsem složil přísahu, že už nikdy nebudu dělat nic, co bych mohl považovat za zdroj osobních frustrací a ztráty času. Ve své samotě mimo oficiální školství jsem prožíval překrásný dny strávený objížděním pražských antikvariátů, hrabáním se v regálech s uměním, architekturou, filosofií, brakem i beletrií. Místo imaginárních ročníkových universitních prací jsem rovnou pracoval na vlastních, naprosto reálných projektech. Pravidelně jsem se dlouhý hodiny věnoval četbě, kinu, galeriím, městu. Ale i hospodám, svý holce a všemožnýmu šílenství. V mym životě se s kouzelnou přirozeností začaly objevovat skutečný autority a učitelé, kterým jsem naslouchal s naprostou oddaností a jejich zásady jsem importoval do svojeho světa bez jakýhokoli pocitu křeče či donucení. Mistr Sun o básnickém umění od Jiřího Koláře mi dal představu o tom, jak vysokej zážitek může být schovanej v rituálu samotné tvorby. Filmový záběr Koláře vybírajícího si knihu z výlohy antikvariátu mam v hlavě uloženej hned vedle nejdůležitějších obrazů z dospívání a promlouvá ke mně s neuvěřitelnou a nepopsatelnou zprávou o lásce k životu. Dopřával jsem si intenzivní hodiny české kultury od Josefa Čapka, Karla Zemana, Jiřího Trnky, Jana Švankmajera, Zdeňka Sýkory, Václava Boštíka, Magora, Bondyho, Gočára, Kotěry, ale i Machoninových, SIALu, Pragera a tak dál a dál. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl setkat se spoustou starších informačních šamanů, jako jsou Josef Rauvolf, Václav Cílek, Rosťa Švácha, nebo třeba Miloslav Masák. Žil jsem svoje milované disciplíny, mohl jsem se jimi přejídat do naprostý sytosti a neomezovalo mě už nic jinýho než čas, prostor a moje schopnosti. Jsem si jist, že myšlenková architektura Kubrickovy 2001: A Space Odyssey mě navždy změnila. Větší seminář o umělecké dokonalosti jsem nemohl dostat. Věci jsem nezkoušel, ale rovnou dělal, a přes všechnu počáteční (a možná stále trvající) naivitu jsem si pomalu vytvořil svůj ostrov, na kterym spokojeně žiju už přes osmnáct let.

    Ač to může vyznít jakkoli pateticky, jsem štastným člověkem. Životem mě vedou mnou vybraní průvodci. Jejich sestava se neustále mění, mnoho jich přibývá, někteří upadají v zapomnění a jiní se naopak usazují na těch nejdůležitějších pozicích s doživotní definitivou. Místo nekonečných střetů s náhodně vylosovanými autoritami jsem v otázkách vlastní práce sám sebe drze dosadil na pozici nejvyššího arbitra. Mojí nejoblíbenější školou je svět a v jeho nekonečně různorodých učebnách zasedám do lavic v podobě svých projektů. Kdo z vás bojuje s chaosem světa sám, určitě ví, o čem mluvim. Mam pocit, jako kdybych skládal zkoušky dospělosti snad každej měsíc. Je to hlavně proto, že mimo mnou vybraných učitelů mě nikdo nikam nevede. Od svých patnácti let jsem na všechny fundamentální otázky svý práce a svýho života sám a tahle tíha jednou za čas dolehne na hřbet silou, která člověku podlomí kolena. Aspoň pak klečim, poctivě pracuju, uvědomuju si vlastní směšnost a nicotnost a ono se to všechno i bez mýho přičiňování děje. Díky Bohu. Bohu? Spíš díky Kosmu.


    Komentáře k článku: Moji učitelé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,