Myslí jen na zisk
Plzeňské Divadlo J. K. Tyla zařadilo po dlouhých šedesáti pěti letech do svého repertoáru Molièrova Lakomce. Režisér Jan Burian se narozdíl od jiných inscenací tohoto textu nepokusil hru nijak aktualizovat (až na několik zbytečných slovních vulgarit, které snad měly přiblížit klasikův jazyk dnešku), tím méně ji vykládat jako politické divadlo. Naopak vyšel z toho, že Molière napsal charakterovou komedii, a tak také Lakomce pojal. Nevytvořil však komedii samoúčelně zábavnou, tím méně fraškovitou, ale vsadil na to, že Harpagon může představovat přes svůj dobový kostým i dnes postavu velmi živou, která dokáže ovlivňovat životy ostatních. A výsledek ukázal, že podobná koncepce výborně funguje.
Scéně dominuje zchátralý Harpagonův dům stojící na blátivém dvoře, kde se musí chodit po prknech, aby člověk prošel bez větší úhony. Povaluje se zde různé harampádí včetně staré maringotky, jejíž původ je trochu nejasný. Snad zde zůstala, když se dům budoval, nebo měla sloužit při vydláždění dvora, k němuž nedošlo, kdo ví. V každém případě je režisérem účelně využívána, když se v ní postavy skrývají nebo zde dělají něco nepatřičného, například se oddávají milostným hrátkám. Svrchovaným pánem toho všeho marastu je Harpagon Pavla Pavlovského, značně odlišná postava, než jak ji představuje klasický model.
Pavlovského Harpagon je totiž nadán neúnavnou energií, málokdy se zastaví, občas se chová až hekticky. Stravuje ho totiž jeden životní cíl. Všechno je u něj soustředěno na jeho peníze. Těší se jimi, ochraňuje je, v duchu i nahlas počítá, myslí jen na zisk dalších. Když mu o ně jde, ukáže se jako skvělý manipulátor, není to žádný hlupák, ale docela mazaný chlapík. Někdy sice působí jako když hned věci nechápe, ale to je dáno právě tou koncentrací na vidinu mamonu, který je smyslem jeho života. Pak hned dokáže uvažovat velmi bystře a jde nekompromisně za svým, přičemž přímo válcuje svoje okolí. Má ale také lidskou slabost, mladou Marianu je ochoten si vzít dokonce bez věna, i když představa, co všechno s ní může ušetřit, pro něj představuje příjemný bonus. Můžeme ho odsuzovat, ale přece je v něm něco lidského, což podtrhuje ještě tím, že se občas obrací přímo na publikum. Neznamená to, že by zcela vystupoval z role, ale přece jen se zde dostává ke slovu určitý hercův nadhled nad činy svého problematického hrdiny.
Pavlovský je v Lakomci skutečným pánem jeviště, a to tak suverénním, že klade na své partnery mimořádné nároky. A tady stoprocentně obstojí pouze Jana Kubátová jako Frosina. Na Harpagona vrhá gejzíry slov různě zbarvených, tu lichotivých, tu starostlivých, tu chápajících atd. Kubátová se proměňuje podle situace jako améba takovým tempem, že ji málem nestačíme sledovat. Paradoxem ovšem je, že vyvine tak strašnou energii, aby nakonec ničeho nedosáhla. Ale i když je poražena, vždycky se znovu vzchopí a zase stupňuje svůj tlak směřující k patřičné finanční odměně. Vlastně se hodně blíží Harpagonovi, její pokrytectví motivované ziskem také není zrovna sympatické, i když je komicky jednoznačnější. Harpagonovy děti Eliška a Kleant jsou v podání Zdeňka Rohlíčka a Markéty Frosslové méně poddajní, než je obvyklé, a je zřetelné, že jsou pravými potomky svého otce. Bohužel tento posun v obou postavách se dá spíše odhadovat, ve skutečnosti působí dost matně stejně jako typově přesná, ale herecky nevýrazná Kamila Kikinčuková v roli Mariany a Jan Maléř, který někdy svému Valérovi dává tu správnou míru hrané podlézavosti, ale většinou se uchyluje k obecné komice. Ostatní hrají menší figurky se spolehlivou rutinou, do jisté míry se z ní vyděluje jen Viktor Vrabec jako Anselm, který na scénu přináší tradiční molièrovskou postavu kombinovanou s nevěrohodností happyendového seriálu.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Molière: Lakomec. Překlad Vladimír Mikeš. Režie Jan Burian, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová, hudba Petr Malásek, dramaturgie Marie Caltová. Premiéra 28. dubna 2012 (psáno z reprízy 27. května).
Komentáře k článku: Myslí jen na zisk
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)