Divadelní noviny > Kontext

Moment překvapení

Improvizace je vlastně pramatka umění. Jedinec, nadaný tvůrčím puzením, zkoušel něco, co by se líbilo nejenom jemu, ale i ostatním. Postupoval metodou zkoušky a omylu bez jakýchkoliv pravidel; ta se vyvíjela časem z toho, co se mu dařilo. Zvláště zdařilé výsledky přežívaly v paměti, individuální i kolektivní.

Další stadium znamenal vynález způsobu, jak zdařilé zachovat i pro další použití: pro vyprávění (literaturu) tak sloužilo písmo, pro melodii (hudbu) notový zápis, pro pohybové ztvárnění dějů (divadlo) nejen psaný text, ale i  režijní nebo inscenační poznámky. Takto fixované zápisy vytvářely kategorii „uměleckých děl“, která bylo možno znovu vyvolávat a opětovně  sledovat.

Improvizace však nezmizela. Zůstávala základní metodou lidových projevů, jejichž tvůrci neznali pravidla a techniku umění zápisového, a odtud znovu pronikala i k „profesionálům“: prožitek okamžité tvorby, která vzniká bezprostředně před tváří obecenstva, je něco jiného než pečlivé „autorské“ pilování ke konečnému a už neměnnému tvaru. Takový rozdíl vnímá i obecenstvo. Něco jiného je sledovat x-té provedení známého a prověřeného artefaktu. Interpret k němu může přispět vlastním pojetím, změnou tempa a výrazu a třeba i přesunutím akcentů základní koncepce. Nemůže však nabídnout základní znak improvizace: moment překvapení, co přijde v nejbližším okamžiku. Svou reakcí může do jisté míry ovlivnit i další vývoj. To ovšem znamená i riziko celkového uspokojení nebo zklamání z výsledku takového procesu.

Málokdo si uvědomuje, jak technika improvizace přežívá i  v dnešním světě umění. Kurzy a prestižní mezinárodní soutěže improvizované tvorby slovních, dramatických i hudebních útvarů se pravidelně pořádají například v Brusselu, Grenoblu, Luxemburgu, Chicagu, Torontu a kdoví, kde ještě jinde. V Austrálii pracuje centrum, které své každoroční kongresy a festivaly pořádá na historických zámcích Evropy. V Anglii se divadelní skupina The Improvised Shakespeare Company pokouší klasický shakespearovský blankvers nahradit improvizovanými sóly a dialogy. Právě tahle informace u mě vyvolala zájem o analogii divadla s celkovým vývojem improvizace (nejen) v jazzu.

V divadle i v hudbě měla improvizace své místo. Jejím odrazovým můstkem bylo známé téma. V šestnáctém a sedmnáctém století patřila k základním technikám commedie dell´arte. Daný a známý příběh tu herci realizovali improvizovanými vstupy, dialogy a scénami. U nás měly poněkud podobný ráz (byť spoutanější tradicí předávanými citáty) i lidové obřady nebo náboženské mirákly. Ve dvacátém století se improvizace stala základním principem fórbín Osvobozeného divadla. Z nich se přenesla i do způsobu práce malých scén šedesátých a sedmdesátých let. Dnes se objevuje především v práci nekonformních divadel a ve zjednodušeném, předem danými pravidly svázaném tvaru se objevuje i v televizních pořadech a přímých přenosech se známými osobnostmi, je na ní založena revue Partička na TV Prima či pořad ČT Na stojáka.

Projekt Z

Improvizace přitom měla a má také svá vlastní pravidla: držet se daného tématu a to potom libovolně rozvíjet se stále vzrůstající volností. Tak probíhal dnes už více než stoletý vývoj jazzu. Od základních variací melodické linky se po setkání s evropským harmonickým systémem měnila v tvorbu improvizovaných melodií nad daným harmonickým schématem. Výsledkem bylo tzv. „chorusové“ hraní: každý sólista si mohl předvést svůj způsob variací ve stále narůstajícím až libovolném počtu chorusů dodržujících stálou harmonickou základnu. V dalším uvolňování se objevil free jazz, který se vybavil z povinného dodržování stálé harmonické základny i z formální závislosti na pravidelné chorusové formě. Možná, že změna byla příliš radikální a nesetkala se tehdy s dostatečnou posluchačskou podporou. Pak zdánlivě vyšumněla, ale dnes se snad v ještě vzrůstající míře vrací.

Na jaře 2011 se Ivaně Hruškové, dramaturgyni jazzového programu v dejvické kavárně s poněkud zvláštním jménem Potrvá, ohlásil kytarista Petr Zelenka s nabídkou svého Projekt Z. Vystoupení bylo dohodnuto na 25. června 2011, ale jak už to bývá, všichni členové neměli právě čas. Zelenka se saxofonistou Marcelem Bártou se tedy rozhodli podstatně rozvolnit program a vymysleli si pro něj symbolický název Improvisation (ob)session. Šlo o to, že i jazzmani, kteří spolu nikdy nehráli, si mohou bez zkoušek a případně i bez společně známých témat společně zamuzicírovat. Jen ze společné radosti vytvářet před zainteresovaným publikem něco nikdy dříve neslyšeného. První koncert tohoto projektu se tedy konal v kavárně Potrvá a s měsíční pravidelností se po prázdninové pauze rozjel každou první sobotu v měsíci, od září 2011 do června 2012. Ivana Hrušková mi k tomu napsala: Financování bylo různé – primárně z Českého rozhlasu, později z grantu MČ Praha 6. Vstupné bylo dobrovolné. Obecenstvo se skládalo z muzikantů, kamarádů muzikantů, známých, návštěvníků kavárny. Pár lidí se o tom dovědělo z Českého rozhlasu nebo z rádia, kde měla kavárna Potrvá reklamu na svůj program. Počet návštěvníků byl vždy 15-50 (kapacita kavárny k sezení je kolem 30 lidí). Měli jsme tam dokonce i stálé publikum – 4 kluci kolem 18 let chodili na koncerty pravidelně. Dokonce i poté, kdy jsem Improvising (ob)sessions od září 2012 přesunula z dejvické kavárny do vršovického Café V lese. Tam jsem koncerty financovala z příspěvků Nadace Český Hudební Fond a organizovala už jako občanské sdružení Jazz et cetera.

Duchovními otci Improvisation (ob)session tedy byli Marcel Bárta a Petr Zelenka. Často se zúčastňovali domácí, i u nás trvaleji působící zahraniční hudebíci Cyrille Oswald, George Cremaschi, Michal Wroblewski nebo Dorka Barová; objevili se však i zahraniční hosté jako Vid a Jošt Drašler (Slovinsko), Raimund Vogtenhuber (Švýcarsko), Michal Matejka (Slovensko), Werner Zangerle (Rakousko) nebo Hearn Gadbois (USA). V průběhu koncertů vznikl i stálejší soubor Free 5 (Luboš Soukup a Marcel Bárta, saxofony, Oskar Török, trubka, Jan Jirucha, pozoun a Daniel Šoltis, bicí). Někdy byl k disposici symbolický náčrtek netradičně naznačené partitury, kterou si návštěvníci mohli během vystoupení prohlédnout, jindy se hrálo vysloveně bez psaného nebo dohodnutého záznamu. Ale v Café V lese nejsou dobré podmínky pro nahrávání rozhlasu, takže Ivana Hrušková uvažuje od nového roku o přesunutí na jiné místo. Můžeme jen doufat, že se jí to podaří.

Všechna dosavadní vystoupení jsou k dispozici na rozhlasových záznamech a svědčí o tom, jak odlišné možnosti může nabízet kolektivní improvizace i bez předem dohodnutého nebo naznačeného tématu. Podrobnější rozbor je ovšem už téma, které zajímá především hudebníka.

Zdá se mi však, že na dnešní scéně se uplatnění tohoto způsobu práce nemusí omezovat jen na hudbu. Nebo ne? Docela by mě zajímalo, zda se něco podobného objevuje i v divadelním světě.

/Text ve zkrácené podobě vyšel v aktuálních DN 6/2013/

• Autor: Lubomír Dorůžka
• Publikováno: 20. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Moment překvapení

1. Petr Pavlovský

   

   Oprava italštiny: ..patřila k základním technikám commediA dell´arte.

   20.03.2013 (23.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ