Ztišené pohlazení
V naší rozjitřené ukřičené době byla nanejvýš příjemná kultivovaná obřadná poslyšená a podívaná na premiéře opery Claudia Monteverdiho Orfeo (1607) v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Odehrála se ve Velkém divadle, přestože scénické kouzlení se světly a projekcemi by spíš umožnila jevištní technologie Nového divadla. Jenže v tamních akustických podmínkách není ani pomyšlení na autentické provedení partitury z přelomu renesance a baroka.
Orfea (Lukáš Zeman) bere na nebesa Apollo (Tomáš Kořínek) FOTO MARTINA ROOT
Dirigentovi Vojtěchu Spurnému se v podmínkách velké operní scény podařilo připravit komorní provedení výjimečného díla. Instrumentalisty ad hoc sestaveného ansámblu vybral z operního orchestru, doplnil specialisty s barokními nástroji (theorba, cinky) a v pozvednutém orchestřišti je rozesadil, barokně kostýmované, ve zhruba barokním půdorysu. Prakticky autentickou interpretací Spurný vyladil Monteverdiho hudbu do působivé zvukové barevnosti a jemné dynamiky s měkkými smyčci a portativem. Fanfáry při vstupu do opery zazněly s náležitým leskem z bočních lóží v prvním patře. Spurný se úzkostlivě snažil propracovat sebemenší detaily raně barokního zvuku, včetně sezpívaných průzračných ansámblů, a dařilo se mu to obdivuhodně. Právě to bývá největším problémem uvádění předmozartovských oper v „romantických“ operních sálech, navíc s běžným uměleckým personálem divadla. I proto na vypočítání zdejších provedení Monteverdiho nepotřebujete ani všechny prsty jedné ruky. Většinou se zůstává právě u Orfea – naposledy ho uvedl před jedenácti lety v Národním divadle tehdejší šéf a režisér Jiří Heřman. Odhaduji, že důvody měl stejné jako nynější plzeňský šéf a režisér Tomáš Pilař – takové dílo musí přemýšlivé režiséry hodně provokovat.
Jako Vojtěch Spurný navodil v současných akustických podmínkách barokní zvuk, Tomáš Pilař vykouzlil soudobým jevištním slovníkem variantu barokní podívané. Mohl popustit uzdu své výtvarné fantazii a vytvářet snové obrazy z pradávného příběhu Orfea a Eurydiky – mimochodem nejfrekventovanějšího v počátcích divadla, kterému se až posléze začalo říkat operní. Pilař na jevišti postihl jemné záchvěvy hudby, emocionální vzruchy a hlavně spočinutí. Stylizovaně kostýmované postavy se symbolickými antickými maskami umístěnými na hlavách pěvců vedl k rituálnímu jednání z pomezí koncertního a abstraktního hereckého projevu. Jedna z ideálních možností, jak Monteverdiho „hudební báji“ předložit současným divákům, vnitřně pravdivá a umělecky poctivá.
V titulní roli prokázal nosný baryton Lukáš Zeman, pěvec, který prošel zahraničními zkušenostmi a momentálně sídlí v Holandsku. Ideální interpret předromantické hudby, se spolehlivou dechovou technikou a přirozenou muzikalitou. Až zázračný je rovný pevný pohyblivý tenor Jaroslava Březiny, pořád odpovídající i nárokům „staré“ hudby, přestože pěvec má za sebou dlouhou řadu velmi různorodých rolí, jaké zpravidla hlas poznamenají. Inscenaci podpořil kontratenorista Jan Mikušek, hlavní ženské role na úrovni odvedly Karolína Janů (Euridice, výsostně jí vyšla také role Hudby v prologu), domácí Andrea Frídová a Kristýna Vylíčilová.
Tak vypadá tvůrci hýčkaná inscenace. Chystá se do barokního markraběcího divadla v Bayreuthu a myslím, že se tam může předvést naprosto směle.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Claudio Monteverdi: Orfeo. Hudební báje o prologu a pěti dějstvích. Nastudováno v italském originále. Hudební nastudování a dirigent Vojtěch Spurný, režie Tomáš Pilař, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Daniel Tesař, scénická projekce Petr Hloušek. Premiéra 2. června 2016.
Komentáře k článku: Ztišené pohlazení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
