Zhmotnění neskutečného
Už nevím, ze kterého surrealistického sborníku si pamatuji dvojfotografii: na prvním snímku byl pomník generalissima Stalina v Praze na Letné ověšený rozbuškami a zápalnými šňůrami, na druhém byl mrak prachu a kameny, které létaly až na Čechův most a padaly do Vltavy. Pod tím napsáno: Odhmotnění neskutečného. Operu Davida Radoka a Marka Ivanoviće Monument v brněnském Janáčkově divadle jsem chápal jako opačný postup oněch fotografií z roku 1962, kdy se čeští soudruzi zbavili nestvůrného pomníku masového vraha, kterého poprvé „odhalil“ o šest let dřív Nikita Chruščov – dnes víme, že to bylo z bláta do louže. Prostě jako krátké zhmotnění režimu, v němž skupina nejvyšších vymýšlí kolosální hovadiny, jimž podřízení povinně tleskají a radují se z nich. Někteří dokonce opravdu, většina ve snaze nějak přežít. Prostě jako připomenutí papalášů, kteří tehdy ovládali společnost jako politickou stranu, dnes jako soukromou firmu, zítra zase jinak.
Dokonale sezpívaný a herecky tvárný sbor je významnou kolektivní postavou Radokova Monumentu FOTO MAREK OLBRZYMEK
Konkrétních možností je nekonečné množství a operu Monument chápu jako názorný obecný příklad, přestože postavený na známém příběhu Stalinova pomníku a jeho tvůrce, sochaře Otakara Švece. Chápu ji jako obludný obraz nesvéprávné společnosti, která sama hledá a dobrovolně poslouchá své vůdce a jen občas si uspořádá happening, na němž si zazvoní klíči, historikové ty slavné okamžiky pěkně popíší v učebnicích dějepisu a vyhlásí se nové státní svátky. A postaví nové pomníky…
Opera sestává z jedenácti obrazů, stručných a přímočaře směřujících ke konkrétnímu sdělení. Dva obrazy jsou jen orchestrální, bez textu – sochařova sebevražda a odstřelení sochy. Vlastně beze slov se odehrála dvě úmrtí, autora a jeho díla. Všechno, co k nim vedlo, se přece řeklo jinde. V libretu není jediná scénická poznámka, jen krátké, nejčastěji jednoslovné určení dějiště a výjimečně i situace. Delší hudební promluvy mají jen postavy meditující, sebestřední papaláši, zvláště když hřímají z tribun, „moudře“ sdělují svou vůli při obědě či kárají neposlušné. A pak jsou tu, zjednodušme to, „revoluční“ masové písně coby součást ordinaria stalinistických parád.
Slova a věty odpovídají dikci stalinistických časů. Libreto však obsahuje i hovorové promluvy prostých lidiček, ty jsou krátké a čiší z nich čapkovský jazykový styl první republiky. Ostatně bezejmenné lidové postavičky mohou mít vědomý či podvědomý původ v Čapkovi, třeba v drožkáři, který nabádá inženýra Prokopa v Krakatitu, aby vynalezl něco, co bude svítit a hřát, co bude lidem užitečné. Jenže Radokovu textu chybí čapkovská naděje, že dobrým skromným bohabojným životem se dají napravovat poměry, vládci i jejich přisluhovači, kteří jim dodávají mocenské prostředky – a nemusí to být jen ničivé zbraně. Dva čapkovsky bezvýznamní, ale lidsky jaksi amorfní Muži v Monumentu doufají, že skromně přežijí poměry, jsou rádi za chleba se salámem nebo s tlačenkou.
Ivanović nechá takové textové drobnosti deklamovat, ale obsáhlejší promluvy komponuje do melodického vyjádření. A velmi nápaditě, kreativně, krásně se ty pasáže poslouchají, podložené předivem orchestrálních hlasů, tak trochu neúčastným prostředím, v němž lidé nějak žijí a umírají. Připomnělo mi to biotop, křehké místo k životu. Jen na můj vkus ve stylizaci drobných melodických útržků přece jen převažuje snaha o „mluvení zpěvem“. O zbytečné pěvecké napodobování řeči, když přece hudba a zpěv představují úžasnou možnost, jak vyslovit dramatický a emocionální význam řečeného. Melodií přece postavy nejlépe vyjadřují emoce, deklarují své stavy a prožívají situace. Čím jiným okouzlují generace posluchačů Verdi, Puccini, Janáček?
A také skladatel, který mi operou Monument i její inscenací prolíná nejvíc – Dmitrij Šostakovič. Jeho Lady Macbeth Mcenského újezdu mne uhranula v režii Davida Radoka v pražském Národním divadle (2000), a to už to byla jeho třetí inscenace této opery (1984 Göteborg, 1990 Kodaň). Příbuznost shledávám v analogickém začátku i konci opery: inscenaci Šostakoviče Radok znenáhla zahájil apatickými mužiky, kteří se bezcílně motali po jevišti a vydávali různé pracovní zvuky, přímo tresť nicoty a nudy, v Monumentu opona odkrývá stejný beztvarý šedý dav, z orchestru sem tam vyjde náhodný tón, aby se všechno elektrizovalo příchodem papalášů, výstražnou fanfárou, a začalo holdování režimu, zpívání budovatelských písní a patetické projevy. Rituál povinného nařízeného optimismu. Šostakovičova opera končí mohutným zvukem orchestru, všechny nástroje na jednom tónu zoufale zařvou nad veškerým bezprávím a utrpením a Ivanovićův Monument končí zrovna tak, do výbuchu, po němž se do padající opony po jevišti opět plouží mátožné nesvéprávné postavy.
Vstupní scéna Monumentu je ovšem z rodu Šostakoviče i hudebně, dominují jí mohutné zvukové klastry se zářícími žesti a zvuk zpevňujícími vnitřními nástrojovými hlasy. V dětském sboru sice zazní budovatelská píseň, ale žádná citace, jen velmi konkrétní hudební slovník, jímž skladatel komunikuje s diváky. Je pestrý, podle potřeby používá nejrůznější možnosti od swingu přes barokní generálbas až k modernismu a právě i socrealistickým písňovým modelům. Že tak Ivanović postupuje programově, deklaruje v rozhovoru v programu k inscenaci: Modernistický princip neustálého překonávání „přežitků“ něčím „novým a lepším“ se ukázal být neudržitelný a většina současných umělců to pochopila. Naopak – dnešní liberalizace a globalizace dává tvůrcům ohromnou svobodu výběru výrazových prostředků napříč časem a napříč žánry.
Radok s Ivanovićem důkladně promysleli hudební charakteristiku a způsob projevu jednotlivých postav. Nejdůležitější postavou není Sochař, ale dva nejvyšší papaláši, 1. tajemník a Ministr kultury. Zejména Ministrův tenorový part je napsaný v „uječené“ poloze, která evokuje víc nacistické generály než strejcovité Gottwaldy a Zápotocké, natož Zdeňka Nejedlého, k němuž by postavu odkazovala ryze historická logika. Od notoricky známého příběhu sousoší na Letné se Monument, jistě zcela záměrně, příliš nevzdaluje, dokonce se může zdát, že ho ve zkratce přímo vypráví, nicméně nezdržuje se u jeho detailů a postavy charakterizuje zcela obecně jako modelové „sousoší“ každé totality.
Ondřej Koplík dostal v Ministrovi životní roli a inscenaci jejím prostřednictvím vládne. David Nykl jako 1. tajemník nemá v partu tak okázalá místa, ale z jeho postavy přichází přímo kremelský mráz. Svatopluk Sem dostal v postavě Sochaře jedinou komplikovanou „árii“ opery, kombinující radost ze státní zakázky a očekávaného blahobytu s obavami z vynucené kolaborace. Majstrštyk opery, její etické jádro, využívající dětský popěvek bude zima bude mráz, kam se ptáčku kam schováš. Pouze postava Sochaře opravdu odkrývá své psychické a etické problémy, které ji dovedou k působivé zpovědi a po ní k sebevraždě. Všechny ostatní drobnější postavy jsou jen nahozenými figurkami, důležité je, že typově i pěvecky přesně obsazené a nastudované. Zmínit musím Markétu Cukrovou jako pokornou obyčejnou Sochařovu Manželku, Romana Hozu jako jeho věcného pragmatického Kolegu a také Andreu Širokou ve výstupu barové Zpěvačky. Významnou kolektivní postavou je tu dokonale sezpívaný a herecky tvárný sbor.
David Radok jen málokdy přisvítí obrazy z „temných“ neradostných dob. Pěvce vede k věcnému uměřenému jednání ve vzájemné souhře a ve strohých významových mizanscénách, sboru předepisuje spartakiádní gestikulace, mávání a vůbec stádní projevy davu. Typická Radokova minimalistická výtvarně i významově vytříbená režie. Sám Marko Ivanović svou operu nastudoval hudebně pečlivě, v mnoha zvukových valérech a uvážlivých tempech.
Název Monument jaksi na první dobrou označuje monstrózní Stalinovu sochu na Letné. Ale lze ho vztáhnout i k tématu skladby, označit jím monumentálními hudebními prostředky vystavěný model totalitní společnosti. A hlavně ho lze do třetice vztáhnout ke kompozici samé a k její inscenaci: po dlouhé době vzniklo sebevědomé velkorysé operní dílo pro velké jeviště na podstatné téma. Které se neschovává za pragmatické cíle (třeba oper pro děti, i když jsou velmi potřeba!), neutíká ke komornímu výrazu, ale to, co má na srdci, vmete divákům do tváře s veškerou silou. Monumentální zážitek z operního divadla.
Národní divadlo Brno – Marko Ivanović: Monument. Opera o jedenácti obrazech. Libreto David Radok, dirigent Marko Ivanović, režie a scéna David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda, sbormistři Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová, Dětský sbor Brno, Český akademický sbor, sbor a orchestr. Světová premiéra 7. února 2020 v Janáčkově divadle (psáno z reprízy 28. února).
Komentáře k článku: Zhmotnění neskutečného
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
