Moralita ukrytá v básnickém obraze
Od dob Goethových, vlastně už od Christophera Marlowa, je doktor Faust postavou světového dramatu a literatury, která vybízí různé autory k nejrůznějším variacím faustovské legendy. U nás v posledním půlstoletí například Jiřího Suchého (Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40) či Václava Havla (Pokoušení), inspiruje však i filmaře (Švankmajerova Lekce Faust), o loutkářských faustiádách ani nemluvě. Novým pokusem o zpřítomnění faustovské látky je Nanebevzetí doktora Fausta Milana Uhdeho, které čerstvě uvedlo Studio Ypsilon v režii Juraje Nvoty.
Hereckými tahouny inscenace jsou Petr Vršek v roli Mefistofela (vlevo) a Jan Večeřa coby Jindra řečený Faust FOTO JAN MALÍŘ
Je to zvláštní hra, jež jakoby varíruje goethovskou formu, včetně zpěvu Sboru andělů (aluze na antický chór?), který komentuje děj a vytváří most mezi disparátními situacemi. A jen na okraj poznamenávám, že v inscenaci jsou to zpěvy velmi působivé na nejednoduchou scénickou hudbu, v níž slyšíme i ozvuky šansonu a jazzu.
Tento Faust se volně pohybuje prostorem a časem, mezi nebem a zemí, banalitou panelákového bytu, psychiatrickou klinikou, pustým ostrovem s koncentrákem a třeba i venezuelskou metropolí. A je to figura dvojznačná, náš současník, neúspěšný polyhistor občanským jménem Jindřich Jindra a současně mýtus, který je zatížen dědictvím svých duchovních předků. Originálně je interpretován i Mefistofeles, na jednu stranu dobrák, na druhou zlosyn, který uzavřel sázku s Bohem o Faustovu duši. Uhdeho Nanebevzetí přirozeně převzalo z Goethovy předlohy též Markétku a jejího bratra Valentina, který tu vystupuje v inkarnaci majora Valenty z Armády České republiky nasazené v průběhu krvavého rozpadu Jugoslávie ve Srebrenici. A aby toho nebylo málo, tento Faust se pokouší promlouvat i k aktuálnímu dění „teď a tady“, když Jindřich Jindra společně s ďáblem zajistí venezuelskému diktátorovi základní příjem pro všechny obyvatele, což pochopitelně skončí krachem – něco nám to připomíná, že?
Tvůrčí tým Ypsilonky pojednává text řekněme minimalisticky. Strohá scéna sestává z několika krychlí a paravánů, jejichž přemisťováním se mění prostředí. Jaksi na půl plynu se i hraje, bez patosu, s minimem gest, s důrazem na slovo a bez magických efektů, k nimž skoro každá faustiáda inklinuje. Jen jednou ozáří jeviště exploze a také Jindrova vražda Valenty se odehraje spíše decentně. Má to svá pro a proti. První polovina představení je zásluhou tohoto minimalismu trochu nudná a těžkopádná, ve druhé půlce vidíme u herců víc exprese a vášně – dlužno dodat, že text tu má také intenzivnější dramatický náboj.
Hereckými tahouny inscenace jsou Petr Vršek v roli Mefistofela a Jan Večeřa coby Jindra řečený Faust, oba se nenápadně proměňují podle ambivalence svých postav, a mohu-li být osobní: po celé představení jsem z Petra Vrška nespustil oči. Křehké Markétce Pauliny Labudové by slušelo více ženskosti a sex-appealu (i to se dá přece zahrát). A knihovnici Martě Barbary Skočdopolové víc výraznosti. Do počtu na scéně není ani brutální latinskoamerický diktátor Romana Janála, který při zpěvu nezapře svou původní profesi operního sólisty.
Ďábel svou sázku s Bohem (Jan Jiráň v půvabném bílém kostýmu) prohraje, Faust je i přes zločin vraždy vzat na nebesa, zatímco „spravedlivého“, zásadového Valentu, který nechce a nedokáže odpouštět, si Mefistofeles bere s sebou do pekla. Jak už napovídá samotný titul – Nanebevzetí doktora Fausta –, Uhdeho nová hra je ve své podstatě moralita. Skrytá sice v rouše básnického obrazu, ale přece jenom moralita.
Studio Ypsilon, Praha – Milan Uhde: Nanebevzetí doktora Fausta. Režie Juraj Nvota, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Miloš Štědroň, Dominik Renč a Jan Bradáč. Premiéra 7. června 2024.
Komentáře k článku: Moralita ukrytá v básnickém obraze
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
