Nevzrušivý génius
Shafferův Amadeus – drama o souboji průměrnosti a geniality zpodobněné ve fiktivním střetu skladatelů Salieriho a Mozarta – pravidelně dobývá česká jeviště. Titul si oblíbil i režisér Michael Tarant, který Amadea nastudoval již v roce 2010 ve Východočeském divadle Pardubice a nyní ho – i s převzatou scénografií Jaroslava Milfajta a kostýmy Tomáše Kypty – přenesl na svou domovskou scénu v Olomouci. S sebou si přivedl i pardubického Salieriho, herce Josefa Vránu, kterého alternuje typově zcela odlišný Petr Kubes.
Olomoucký Amadeus nepostrádá velká gesta FOTO JAN PROCHÁZKA
Michael Tarant se nevydává překvapivě inovativní cestou a sází na svůj charakteristický režijní rukopis: vytváří okázalou, téměř třiapůlhodinovou podívanou, která by potřebovala zásadnější dramaturgické zásahy. Scénu tvoří vysoké zástěny po obou stranách jeviště – jakási náznaková okna rokokových paláců, dále několik kusů dobového nábytku a zejména neustále se z provaziště spouštějící klavír, jenž slouží nejen jako hudební nástroj, ale i středobod Mozartova světa. Náznakovou scénu pak režisér často zaplňuje vizuálně působivými obrazy, které zahaluje do hustého dýmu, aby je záhy barevně a s různou intenzitou nasvěcoval, případně si pohrával se stínohrou herců, zkrátka všemožně upoutával pozornost diváků (například i zcela nestylovým použitím červených majáčků, které v jedné scéně doslova oslepují herce i diváky).
Jeho snahy se ovšem svému účelu poněkud vymykají v první části, kdy diváci sledují na výrazně potemnělém jevišti jen obrysy herců a jsou nuceni soustředit se především na jejich slovní projev. Představení ovládá svým expresivním výkonem Josef Vrána, který rozhodně není rezignovaným vypravěčem. Dvě Salieriho věkové polohy – starého a mladšího skladatele – odlišuje zejména v kontrastní fyzické poloze, kdy v protikladu k belhajícímu starci s výrazným třesem ruky stojí se změnou paruky fyzicky zdatný manipulátor, toužící za každou cenu pochopit genialitu svého konkurenta. V hlasovém projevu – mnohokráte démonicky umocněném mluvou přes mikroport – pak Vrána vrhá do publika promluvy s jistou monotónností zručného recitátora. V kontextu celkového režijního záměru podává asi nejcivilnější výkon Vojtěch Lipina v roli Amadea. Divák znalý Formanova filmu pravděpodobně očekává bláznivější ztvárnění skladatelovy geniality, Lipinův Mozart je však méně pošetilý a více trpící umělec, jenž si uvědomí možná dříve, než je to vůbec nutné, svůj konec. Někde mezi těmito dvěma odlišnými hereckými polohami se pak pohybuje sympatická Anna Stropnická coby Konstance. Pod taktovkou režisérova všudypřítomného patosu ale v závěru docela zbytečně zatěžuje lehkost svého výkonu vzletnými gesty, když se vrhá na umírajícího Amadea. Operní zpěváci – Marianna Pillárová jako Katarina Cavalieri a Jiří Přibyl jako Bas – zprostředkovávají slavné pasáže Mozartových oper a oproti většině činoherců v epizodních rolích přirozeněji dotvářejí atmosféru příběhu.
Tarantův olomoucký Amadeus – i přes svou snahu o velkou show – postrádá patřičnou vzrušivost, se kterou by uchvátil publikum. Přílišné soustředění se na formálně vybroušenou podívanou bohužel neumožnilo tvůrcům hlouběji uchopit témata, která Shaffer ve své hře nabízí.
Moravské divadlo Olomouc – Peter Shaffer: Amadeus. Režie Michael Tarant, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 23. ledna 2015.
Komentáře k článku: Nevzrušivý génius
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
