Skandál se nekonal
Evropa počátku 20. století nebyla příliš připravena otevřeně mluvit o sexu. Našly se ovšem i výjimky, a tak si toto lechtivé téma před více než sto lety troufnul zpracovat německý autor Arthur Schnitzler, jehož hra Rej v době svého vzniku i následného uvedení vzbudila nejeden skandál.
Jiří Suchý z Tábora (Dramatik) a Tereza Richtrová (Herečka) laškují v Reji FOTO ARCHIV DIVADLA
Schnitzler propojením několika původních jednoaktovek v celistvý celek rozehrál kruh milostných dialogů postav různého společenského postavení od služky, vojáka a prostitutky přes maloměšťácký pár či umělce až po zástupce šlechty. Důmyslně vystavěná hra, kdy jedna z postav dvojice vždy přejde do dialogu následujícího, aby se po deseti výstupech kruh uzavřel, pak nabízí pohled na různé podoby lásky, milostného aktu i sexuálního chtíče.
Jak ale lze toto téma uchopit dnes? Jaký vlastně zvolit inscenační klíč k této hře v době, kdy už padla téměř jakákoli tabu ve vztahu k sexu a diskuze o něm se staly běžnou součástí našeho života? Může ještě vůbec Schnitzlerův Rej diváky zneklidňovat tak jako v době svého vzniku?
V Moravském divadle bohužel šanci inscenovat titul nadčasově využili – i přes veškeré ambiciózní záměry – jen napůl a divákům nabídli jakýsi dobře udělaný kus bez zásadnějších přesahů k současnosti. Jeviště divadla zaplňuje dekorativně zdobná, k secesním ornamentům odkazující náznaková scéna Michala Syrového, která na první pohled evokuje schodiště a patro honosné a zároveň i rozpadající se vily. Je ovšem bohatě členěna a zaplněna řadou rozmanitých rekvizit a dekorací, které si aktéři jednotlivých výstupů „přivlastňují“ a svým jednáním tak v jen zdánlivě statickém univerzálním prostoru oživují rozmanitá dějiště – ať již je to temná ulička mezi domy, prostředí měšťáckého salónu, ložnice či herecká šatna. Tuto stylizaci pak vhodně doplňují dobově určené kostýmy Dany Hávové, provedené tak, aby se herci mohli snadno ze svých šatů vysvlékat (a prvoplánově tak evokovat erotické napětí), stejně jako variace na dobové vídeňské valčíky, které zkomponoval Tomáš Alferi.
To vše pak vytváří vhodný prostor pro mistrovství deseti herců, z nichž diváky svým sklonem k přirozené komičnosti asi nejvíce pobaví dvojice Klára Klepáčková a Jiří Suchý z Tábora. Ale i ostatní vhodně budují své typy a zživotňují ryze konverzační výstupy relativně bohatou kompletní hereckou akcí (tedy nejen intonací, mimikou, ale i pohybem v prostoru). Režisér Vencl pak herce citlivě vede k jemné nadsázce, jednotlivé výstupy důkladně rytmizuje. Jenže této preciznosti bohužel chybí jistý přesah, kterým by tvůrci společně oslovili současného diváka. Inscenace se tak stává jen jakousi ilustrací Schnitzlerova textu, do které se (i v dnešní mravně uvolněné době) nedostalo to podstatné – tedy ono dráždivé sexuální napětí. Divák se tak směje jednotlivým situacím a komičnosti, se kterou jsou vystavěny, to zásadní zde však chybí. V Moravském divadle se divadelní skandál prostě opět nekoná. Bohužel.
Moravské divadlo Olomouc – Arthur Schnitzler: Rej. Režie Vít Vencl, scéna Michal Syrový, kostýmy Dana Hávová, hudba Tomáš Alferi. Premiéra 8. března 2013.
Komentáře k článku: Skandál se nekonal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
